ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.741.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 741/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) J. Ž. a b) G. Ž. , obou zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 20, proti žalovaným: 1) AGROCENTRUM JIZERAN, a.s. , se sídlem v Semilech, Komenského nám. čp. 116, IČ 60914351, zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, a 2) J. F. , zastoupenému JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Poděbradova 54, za účasti vedlejšího účastníka na straně prvého žalovaného České pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 16, o 492.530,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 116/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. června 2007, č. j. 24 Co 313/2006-521, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní 24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech mezitímním rozsudkem ze dne 21. 11. 2005, č. j. 8 C 116/2002-440, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 31. 10. 2006, č. j. 8 C 116/2002-454, a opravného usnesení ze dne 31. 1. 2007, č. j. 8 C 116/2002-501, rozhodl, že žalobou uplatněný nárok vůči druhému žalovanému je co do základu opodstatněný, ve vztahu k prvnímu žalovanému žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že oba žalovaní konali na základě uzavřených smluv pro žalobce práce při rekonstrukci a dostavbě domu, první žalovaný prováděl zejména palubkové obložení místností, druhý žalovaný prováděl malířské práce včetně povrchové úpravy stěn. Druhý žalovaný k vyhřátí prostor v prvém patře domu uvedl do provozu kamna na tuhá paliva, jež v objektu nalezl, přičemž kamna užívali i zaměstnanci prvního žalovaného, kteří do kamen přikládali. V noci ze 4. na 5. 3. 1992, poté, co druhý žalovaný jako poslední opustil rekonstruovaný objekt, vypukl v něm požár, jenž poničil dům žalobců a v něm skladované zboží. Ohnisko požáru bylo zjištěno v místě, kde byla umístěna kamna, a tento tepelný zdroj byl nejpravděpodobnější příčinou vzniku požáru. Soud dovodil, že druhý žalovaný jakožto provozovatel kamen objektivně odpovídá za vzniklou škodu způsobenou provozní činností podle §420a obč. zák. za současného porušení právní povinnosti, neboť kamna byla vadně instalována a byl zanedbán dohled nad nimi. Soud neshledal odpovědnost za způsobenou škodu na straně prvního žalovaného, který nebyl provozovatelem kamen, a žádný z jeho zaměstnanců neporušil právní povinnost, jež by byla příčinou škodné události.
K odvolání žalobců a druhého žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 6. 2007, č. j. 24 Co 313/2006-521, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry o odpovědnosti druhého žalovaného za způsobenou škodu a o nedostatku pasivní legitimace na straně prvního žalovaného. Vzhledem k tomu, že činnost druhého žalovaného vztahující se ke škodné události nebyla předmětem jeho závazku, ani se nejednalo se o činnost mající provozní povahu (§420a obč. zák.), odvolací soud uzavřel, že jeho odpovědnost za škodu je dána podle §420 odst. 1 obč. zák., neboť při své činnosti porušil protipožární předpisy. Ani v případě prvního žalovaného se ve vztahu ke škodné události nejedná o činnost mající provozní povahu, avšak na jeho straně nedošlo k porušení právních povinností; okolnost, že jeho pracovníci využívali výhod temperování místnosti a občas do kamen přikládali, nevybočuje z obvyklé míry opatrnosti, jež lze na každém při provozování tepelného zdroje požadovat, a tvrzení o nevhodném skladování hořlavých látek je nepřípustnou novotou uplatněnou až v odvolacím řízení (§205a, §213 odst. 5 o. s. ř.), k níž nelze přihlížet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu, jež byla řešena v rozporu s hmotným právem, spatřují v tom, že odpovědnost žalovaných nebyla posuzována podle §420a odst. 1, 2 písm. a) a c) obč. zák. Věcí ve smyslu §420a odst. 2 písm. a) obč. zák. jsou kamna použitá při činnosti žalovaných, která způsobila škodu, neboť zaměstnanci prvního žalovaného používali kamna z důvodu udržení teploty nad 5 oC, nezbytné k dodržení technologického postupu při provádění obkladu palubkami, a topili v nich i v době nepřítomnosti druhého žalovaného na pracovišti. Dále namítají, že skutečnost, že zaměstnanci prvního žalovaného skladovali hořlaviny v místnosti, kde byla umístěna kamna, je zcela zřejmá z výpovědi svědka J. a uváděli to i ve svém odvolání z 25. 10. 1999 a z této skutečnosti měl soud vyvodit závěry o odpovědnosti prvního žalovaného. Podle jejich názoru odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neodpovídá §157 odst. 2 o. s. ř., když soud při hodnocení důkazů pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu, jakožto i rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla postoupena jinému soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje závěry okresního a krajského soudu za zcela přesvědčivé, žalobci se dopouštějí procesní chyby, když přicházejí s novými skutkovými tvrzeními v situaci, kdy tato již nejsou přípustná, a jako nepravdivé označuje tvrzení žalobců, že palubky se na stěny lepí při teplotě alespoň 5 oC. Navrhl, aby dovolání žalobců bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 4. 6. 2007, postupoval Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Především je třeba uvést, že k dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o základu nároku ve vztahu k druhému žalovanému potvrzen, nejsou žalobci subjektivně legitimováni. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Potvrzujícím výrokem odvolacího soudu ve vztahu k druhému žalovanému nebyla žalobcům žádná újma na jejich právech způsobena, naopak tímto rozhodnutím bylo jejich návrhu co do základu plně vyhověno, a žalobci tedy ani nemohou mít zájem na zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve vztahu k prvnímu žalovanému se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže se nejedná o přípustnost podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Posouzení otázky, kterým právním předpisem se nárok na náhradu škody řídí, závisí na zjištění, jaká skutečnost byla příčinou vzniku škody. Podle skutkového stavu, jak byl zjištěn a stal se podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů, příčinou požáru bylo nevhodné umístění výrobcem neschváleného topidla a jeho zanechání bez dozoru druhým žalovaným. Je zřejmé, že instalace kamen do místnosti sama o sobě nezpůsobila vznik tak rozsáhlého požáru a že bez určitého pochybení či selhání, spočívajícího v ponechání nevyhaslého a nevhodně umístěného topidla bez dozoru, by k takovým následkům nedošlo.
Škodní událost (požár) nebyla způsobena provozní činností prvního žalovaného, jenž prováděl obklad stěn palubkami, ani věcí použitou v rámci této provozní činnosti (§420a odst. 1, 2 písm. a/ obč. zák.) a ani fyzikálními a dalšími vlivy jeho činnosti na okolí (§420a odst. 1, 2 písm. b/ obč. zák.), a ostatně nebyla způsobena ani provozováním činnosti druhého žalovaného (malíře pokojů). Provozní činnost zpravidla souvisí s vymezeným předmětem činnosti, kterou vykonává podnikatel, avšak ne veškeré újmy, jež podnikatel při své činností způsobí, jsou odškodnitelné podle §420a obč. zák. Zákon v odst. 2 tohoto ustanovení vymezuje, co se považuje za škodu způsobenou provozní činností. Vyvolávajícím činitelem vzniku škody může být sama činnost, jež má provozní povahu (popř. věc při ní použitá), byl-li škodlivý následek způsoben právě povahou této činnosti (popř. věci při ní použité), tedy jejími typickými či charakteristickými vlastnostmi, jimiž se projevuje navenek. Podstatné je, že právě svou povahou zapříčinila vznik škody. Škoda vyvolaná provozní činností je totiž důsledkem samotného charakteru určitého provozu. Jestliže však příčinou vzniku škody bylo porušení povinností, bez něhož by ke škodě nedošlo, nastupuje obecná odpovědnost za škodu dle §420 a násl. obč. zák. Otázkou rozlišení obecné odpovědnosti za škodu založené na principu presumovaného zavinění (§420 obč. zák.) a objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností (§420a obč. zák.) se v dovolacím řízení zabýval Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2429/2007 a sp. zn. 25 Cdo 1906/2004, na něž lze v tomto směru odkázat.
K námitce dovolatelů, že odvolací soud pochybil, jestliže s poukazem na tzv. nepřípustné novoty (§205a odst. 1 o. s. ř.) se nezabýval jejich tvrzením v odvolání ohledně skladování hořlavin zaměstnanci prvního žalovaného v místnosti s kamny, je třeba uvést, že bez ohledu na to, zda tato tvrzená okolnost byla uplatněna či jinak vyšla najevo již v řízení před soudem prvního stupně, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání už vzhledem k tomu, že uvedená okolnost nebyla příčinou vzplanutí požáru. Příčina byla jednoznačně zjištěna v zanechání nevyhaslého nevhodně umístěného topidla bez dozoru.
Paušální námitka, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neodpovídá plně hlediskům §157 odst. 2 o. s. ř., sama o sobě žádný zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nemá a ani případná vada řízení přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř), což není tento případ.
Z uvedených důvodů je zřejmé, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Protože dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má první žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Výše odměny za zastoupení advokátem byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (383.538,- Kč), podle §3 odst. 1 bod 5 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky na 20.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50% podle §18 odst. 1 věty první vyhlášky (byl učiněn 1 úkon - vyjádření k dovolání); prvnímu žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, se zvýšením o částku odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 %, kterou je advokát jako plátce této daně povinen odvést podle zvláštního právního předpisu (§137 odst. 3 o.s.ř. a zákon č. 235/2004 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010). Vedlejšímu účastníku na straně prvního žalovaného náklady v dovolacím řízení nevznikly.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu