ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.790.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 790/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně M. Č. , zastoupené JUDr. Miroslavem Černým, advokátem se sídlem Praha 2, Balbínova 3/224, proti žalované Městské poliklinice Praha, příspěvkové organizaci, ( dříve Studentskému zdravotnímu ústavu Praha, příspěvkové organizaci), IČ 00128601, se sídlem Praha 1, Spálená 12, zastoupené Mgr. Barborou Krásovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Italská 1209/2, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 17/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, č.j. 53 Co 129,133/2008-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Barbory Krásové, advokátky se sídlem Praha 2, Italská 1209/2, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady škody na zdraví, konkrétně bolestného ve výši 300.000 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 700.000 Kč a náhrady nákladů účelně vynaložených na léčení ve výši 10.362 Kč s příslušenstvím. Škoda jí měla vzniknout nesprávným postupem lékaře – zaměstnance žalovaného zdravotnického zařízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 10. 2007, č.j. 18 C 17/2006-83, zamítl žalobu na zaplacení 1.010.362 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně poté, co dne 29. 7. 2000 našla na svém těle 20 zakousnutých klíšťat, které odstranila, dne 31. 7. 2000 navštívila žalované zdravotnické zařízení a požádala o kontrolu a odběr krve zaměřený na diagnostiku lymské boreliózy. Ošetřující lékař vzhledem k inkubační době od krevních testů upustil a poučil žalobkyni o příznacích lymské boreliózy a o tom, že pokud by na testech trvala, budou provedeny za přímou úhradu. Dne 6. 11. 2000 se žalobkyně nechala u žalované očkovat proti chřipce. Po mimořádných pracovních a soukromých problémech navštívila žalobkyně opakovaně dne 15. 2. 2001 a dne 1. 3. 2001 ošetřujícího lékaře a stěžovala si na problémy se spánkem, třes rukou, zvýšený tlak, potivost a bolest hlavy, byly jí předepsány utišující léky a byl jí doporučen psycholog. Po úporných bolestech hlavy a trvajících uvedených problémech navštívila žalobkyně ošetřujícího lékaře dne 22. 3. 2001, kdy jí bylo doporučeno vyšetření neurologem, jehož výsledky však byly negativní, a jelikož potíže přetrvávaly, byl jí doporučen psychiatr. Psychiatrička po zmínce o klíšťatech nechala provést krevní testy na lymskou boreliózu a následně žalobkyni nasadila antibiotika a čtyři roky ji léčila. Soud na základě provedeného dokazování, zejména znaleckých posudků, dospěl k závěru, že ošetřující lékař žalované postupoval v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy, jakož i v souladu s profesními povinnostmi praktického lékaře, tedy žádnou právní povinnost neporušil. Zda byla či nebyla žalobkyně nakažena lymskou boreliózou, není pro posouzení odpovědnosti žalované podstatné, podstatné je, zda ošetřující lékař postupoval tak, jak měl, a nic nezanedbal, což, jak plyne ze závěrů znaleckého posudku, učinil. Soud uzavřel, že žalobkyně vykazovala pro nakažení boreliózou zcela nespecifické příznaky, ani její současný zdravotní stav neukazuje na chronickou boreliózu a i kdyby testy provedené v současnosti potvrdily nakažení boreliózou, neprokazovalo by to nakažení z července roku 2000, ale kdykoliv v minulosti.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, č.j. 53 Co 129,133/2008-116, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a dodal, že vzhledem k obsahu spisu byly důkazní návrhy soudem prvního stupně správně zamítnuty pro jejich nadbytečnost. Dovodil, že ošetřující lékař žalované se nedopustil porušení žádné právní povinnosti, které by bylo v příčinné souvislosti s žalobkyní tvrzenou škodou. Ošetřující lékař poučil žalobkyni dostatečným způsobem a vzhledem k inkubační době neměl povinnost provést testy ke zjištění boreliózy, které by byly v tu dobu zbytečné. Z jednoznačných závěrů znaleckého posudku vyplývá, že ošetřující lékař podle současných poznatků medicíny v žádném z kroků, jimiž se na léčbě žalobkyně podílel, nepochybil. Odvolací soud uzavřel, že odpovědnost žalované v dané věci podle §420 odst. 1 a 2 obč. zák. nepřichází pro nedostatek porušení právní povinnosti žalovanou v úvahu a nic nenasvědčuje ani porušení prevenční povinnosti žalované podle §415 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za závažnou vadu řízení považuje dovolatelka zejména skutečnost, že nebylo na její návrh vyčkáno na výsledky provedené lumbální punkce. Dovolatelka zásadní právní význam spatřuje v otázce odborného vyšetření, které je nezbytné ke zjišťování skutečného stavu věci, tedy ke zjištění lymské boreliózy. Namítá, že i přes pochybnosti vznesené v odvolacím řízení proti lékařskému posudku nedošlo v rozporu s §127 odst. 1 o. s. ř. k výslechu neurologa, ani lékaře z oboru soudního lékařství, ale pouze specialisty na infekční nemoci, a to zvláště když nešlo o společný posudek několika znalců. Domnívá se, že jelikož nebyly odstraněny pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, mělo být přistoupeno podle §127 odst. 2 o. s. ř. k přezkoumání posudku jiným znalcem. K prokázání dovolacího důvodu dovolatelka navrhla důkaz výsledky laboratorního vyšetření, jehož provedení odvolací soud nevyčkal a které potvrdily její onemocnění lymskou boreliózou. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b) v daném případě nejde, jelikož jím nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, tedy Nejvyšší soud zkoumal přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazu, tj. znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem, nejedná se o námitky proti právnímu posouzení, nýbrž proti skutkovému zjištění. Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř., nelze tento dovolací důvod v dovolacím řízení úspěšně uplatnit.
Namítá-li dovolatelka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v neprovedení navržených důkazů, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž založit nelze, nezahrnuje-li tvrzená vada řízení otázku zásadního právního významu. Již proto nepřichází v úvahu provedení důkazu navrhovaného dovolatelkou k prokázání uplatněného dovolacího důvodu. Nehledě k tomu, provedení důkazu, jejž neprovedl odvolací soud a jenž má sloužit ke zjištění skutečnosti, zda žalobkyně onemocněla lymskou boreliózou (přičemž tuto skutečnost odvolací soud označil pro posouzení odpovědnosti za škodu jako irelevantní), není ani způsobilé prokázat existenci vady řízení jako dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Jelikož ze shora uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 10.000 Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 30. 8. 2006 Sb., krácená dvakrát o polovinu podle §18 odst. 1, §15 a §14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. v částce 300 Kč, vše navýšeno o 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu