ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.95.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 95/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 265/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2007, č. j. 17 Co 297/2005-54, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, č. j. 17 Co 297/2005-54, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 20. 6. 2005, č. j. 7 C 265/2005-33, jímž Okresní soud ve Znojmě zamítl žalobu na zaplacení 85.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nepovažoval za důvodný nárok na náhradu škody, která měla podle žaloby vzniknout nesprávným úředním postupem Okresního soudu ve Znojmě (sp. zn. 5 C 940/99) v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, které vedl žalobce vůči nájemkyni svého bytu. Uzavřel-li totiž žalobce se svým synem nájemní smlouvu k tomuto bytu poté, kdy soud prvního stupně žalobu zamítl, musel si být vědom, že byt není právně volný a že zřejmě nebude schopen dostát svým povinnostem z nájemní smlouvy; nelze proto přenášet na stát odpovědnost za zaplacení sjednané smluvní pokuty.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že byla porušena jeho základní ústavní práva podle čl. 4 a 90 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a 14 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Po rekapitulaci obsahu rozhodnutí obou stupňů dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k rychlému vyřízení věci okresním soudem ve srovnání s jinými věcmi (spatřuje v tom nerovnost účastníků) a že nevzal v potaz dodatečné žalobní tvrzení o vzniku imateriální újmy. S citací §13 zákona č. 82/1998 Sb. a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 804/1996, dovolatel dovozuje, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s úmyslem zákonodárce umožnit poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu na vnitrostátní úrovni (viz zákon č. 160/2006 Sb.). Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí přitom postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) a podle §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) v odůvodnění uvádí pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolatel, ač vytýká rozhodnutí odvolacího soudu rozpor s četnou judikaturou dovolacího soudu týkající se nesprávného úředního postupu (průtahů soudního řízení), konkrétní právní otázku, jíž přikládá zásadní význam, v dovolání neformuluje. Nesouhlasí se závěrem, že příčinou škody, která mu vznikla zaplacením smluvní pokuty, není délka soudního řízení o přivolení výpovědi z nájmu bytu, nýbrž jeho vlastní rozhodnutí zavázat se nájemní smlouvou pod sankcí smluvní pokuty za situace, kdy bylo zřejmé, že povinnostem ze smlouvy nebude moci dostát. Jde tedy o otázku vztahu příčinné souvislosti, která byla odvolacím soudem posouzena v obecné rovině v souladu s principy tzv. kauzálního nexu, přičemž konkrétní okolnosti jsou zde natolik individuální, že jejich posouzení je významné pouze pro rozhodnutí v dané věci, nikoliv z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec, jak vyžaduje ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Výhrada, že se odvolací soud nezabýval otázkou imateriální újmy, je bezpředmětná za situace, kdy nedošlo ke změně žaloby a kdy předmětem řízení byla náhrada skutečné škody v částce odpovídající výši zaplacené smluvní pokuty.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu