ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1049.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1049/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce města Bohumína , se sídlem Bohumín, Masarykova 158, proti žalované A. M. , zastoupené Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Stodolní 7/834, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 28 C 13/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2008, č.j. 42 Co 629/2008-48, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 42 Co 629/2008-48, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 4. 2008, č. j. 28 C 13/2008-17, uložil žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 26, o velikosti 1+3 s příslušenstvím v VI. nadzemním podlaží domu č.p. 1145 na ulici B., N. B. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že účastníci uzavřeli dne 8. 12. 2006 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále „nájemní smlouva z 8. 12. 2006“) na dobu určitou – do 30. 11. 2007, že žalovaná nehradila řádně a včas nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu (výše dluhu činila ke dni 15. 1. 2008 částku 19.104.-Kč bez příslušenství), že dopisem ze dne 5. 11. 2007 ji žalobce upozornil, že nájemní smlouva nebude prodloužena a byla vyzvána, aby byt odevzdala do 30. 11. 2007, že žalovaná tak neučinila, že žalobou došlou soudu prvního stupně se žalobce domáhá jejího vyklizení z bytu, a že dle pokladního dokladu ze dne 10. 3. 2008 uhradila žalovaná žalobci celkem částku 22.602,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní vztah žalované byl sjednán na dobu určitou, jejímž uplynutím (ke dni 30. 11. 2007) nájem zanikl podle §710 odst. 3 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a že se žalobce právem (§126 odst. 2 obč. zák.) domáhá ochrany svého vlastnického práva. Neshledal, že by výkon jeho práva byl v rozporu s dobrými mravy, neplatila-li žalovaná řádně nájemné, a na základě toho žalobě vyhověl; okolnost, že dlužné nájemné dodatečně uhradila, nepovažoval za významnou.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 11. 2008, č. j. 42 Cdo 629/2008-48, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak vzhledem k tomu, že z obsahu spisu (z dokladů předložených žalobcem) bylo zřejmé, že žalovaná v předmětném bytě bydlela již v lednu 1994, doplnil dokazování dalšími dvěma nájemními smlouvami, z nichž učinil zjištění, že dne 13. 1. 1997 uzavřel žalobce s L. M. smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále též „nájemní smlouva z 13. 1. 1997“) na dobu neurčitou, a dne 24. 11. 1998 smlouvu o nájmu téhož bytu (dále též „nájemní smlouva z 24. 11. 1998“) se žalovanou na dobu určitou – do 30. 11. 1999 s tím, že jako důvod zde byl uveden „přechod nájmu na základě rozsudku soudu prvního stupně č. j. 22 C 189/98-14 – bez kauce“, a že posléze uvedená nájemní smlouva neobsahuje údaj o tom, zda a jakým způsobem zanikl nájemní vztah založený smlouvou z 13. 1. 1997, případně jinou smlouvou, uzavřenou před tímto datem. S přihlédnutím k tomu odvolací soud dovodil, že uzavřel-li žalobce nájemní smlouvu z 13. 1. 1997 na dobu neurčitou s L. M., a došlo-li k přechodu nájmu na žalovanou, vstoupila tato do práv a povinností jmenovaného, nájemní vztah trval nadále a nebylo nutno uzavírat novou nájemní smlouvu; pokud tak přesto žalobce dne 24. 11. 1998 učinil, avšak nedohodl se s ní na skončení stávajícího nájemního poměru, je tato posléze uvedená smlouva neplatná (byla uzavřena k bytu, který nebyl právně volný), stejně tak jako je neplatná nájemní smlouva z 8. 12. 2006. Na rozdíl od soudu prvního stupně tak dospěl k závěru, že nájemní vztah žalované k předmětnému bytu nezanikl, ale stále trvá; žaloba proto není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že nájemní vztah žalované k předmětnému bytu nezanikl a stále trvá, a uvádí, že v nájemní smlouvě uzavřené v roce „2008“ (správně zřejmě „1998“) se jedná o nově projevenou vůli obou smluvních stran vedoucí k uzavření nové nájemní smlouvy za nových podmínek. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná v dovolacím vyjádření poukázala na závěry, z nichž vychází napadené rozhodnutí, ztotožnila se s nimi a navrhla, aby dovolání byla jako nedůvodné zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 3. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., i když nebyly dovoláním uplatněny; existence těchto vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává. Jinak je tomu ohledně tzv. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž taktéž odvolací soud přihlíží z úřední povinnosti.
Podle §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů; při zjišťování skutkového stavu však nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a o. s. ř. (§213 odst. 3 o. s. ř.).
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popř. přednesů účastníků a svědků. Možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané také tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto nemůže nahradit vlastním doplněním dokazování nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění.
V projednávané věci soud prvního stupně vyhověl žalobě na vyklizení žalované z předmětného bytu po té, co na základě provedeného dokazování – zejména listinných důkazů – dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli ohledně předmětného bytu (toliko) nájemní smlouvu z 8. 12. 2006, v níž byl nájem sjednán na dobu určitou. Odvolací soud – s přihlédnutím k přehledu dlužného nájemného – v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. doplnil dokazování dalšími listinnými důkazy (nájemními smlouvami z 13. 1. 1997 a z 24. 11. 1998) a dospěl ke zcela odlišným skutkovým zjištěním ohledně nájemních smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou (resp. L. M.) a učinil nová skutková zjištění o jejich obsahu (vůli jejich účastníků). Z tohoto skutkového základu vycházel i v dovoláním napadeném rozsudku. Nebyla-li – jak vyplývá z výše uvedeného – skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, získána procesně relevantním způsobem, je řízení před ním zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a k níž dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek zrušil, a věc podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. prosince 2010
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu