ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1360.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1360/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce V. J ., zastoupeného JUDr. Antonínem Konečným, advokátem se sídlem Praha 3, Čajkovského 4, proti žalované H. L ., zastoupené Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem Praha 2, Ladova 1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 253/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2007, č. j. 15 Co 89/2007-78, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č. j. 9 C 253/2004-63, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit „bytovou jednotku, garsoniéra, ve 12. nadzemním podlaží domu“ (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 4. 2007, č. j. 15 Co 89/2007-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do jednoho roku od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že Obvodní soud pro Prahu 6 pravomocným rozsudkem ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. 10 C 119/95, vyhověl žalobě P. K. a E. B. a přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu v domě, a uložil jí tento byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, že dne 18. 3. 1996 uzavřela žalovaná s E. B. (tehdejší nájemkyní předmětného bytu a členkou Stavebního bytového družstva v P. 6 /dále jen „SBD“/) se souhlasem SBD podnájemní smlouvu k předmětnému bytu na dobu neurčitou (dále jen „podnájemní smlouva“), že téhož dne byl k podnájemní smlouvě sjednán dodatek obsahující ujednání, podle něhož je podnájemce oprávněn užívat byt doživotně, že smlouvou ze dne 29. 11. 2001 převedlo SBD předmětný byt do společného jmění manželů Ing. M. B. a E. B. (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 4. 12. 2001), že jmenovaní převedli kupní smlouvou ze dne 19. 6. 2002 vlastnické právo k bytu na J. a F. J., kteří dne 29. 1. 2004 uzavřeli kupní smlouvu s žalobcem, na jejímž základě se žalobce stal vlastníkem předmětného bytu (s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 30. 1. 2004). Dále vzaly za prokázáno, že žalobce má – vedle předmětného bytu – se svojí manželkou ve společném jmění manželů dům v k.ú. K., v němž s rodinou bydlí, dále dům v k.ú. L., který dlouhodobě pronajímá, a byt v domě v P. - N. m., že má 4 děti, z nichž nejstarší je zletilé a nejmladší má 1 rok, že žalovaná žije v předmětném bytě sama a jinou možnost bydlení nemá, že její měsíční příjem (starobní a vdovský důchod) činí 7.652,- Kč, že se dlouhodobě léčí s bolestmi páteře, astmatem a chronickou bronchitidou, a že jí byla dne 25. 10. 2004 doručena písemná výpověď z podnájmu bytu, kterou jí dal žalobce s tím, že výpovědní lhůta počne běžet dne 1. 11. 2004 a uplyne dne 31. 1. 2005.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná – poté, co jí byla doručena výpověď z podnájmu – užívá byt bez právního důvodu, na rozdíl od něho však dovodil, že není na místě odepřít žalobci pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) výkon jeho vlastnického práva domáhat se vyklizení žalované a žalobu zamítnout. Konstatoval, že dle stávající judikatury je třeba použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. podložit konkrétními zjištěními, odůvodňujícími závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím k situaci vlastníka. V dané věci však aplikace uvedeného ustanovení soudem prvního stupně nevychází z takových zjištění, jež by odůvodnily jeho výjimečné použití. Uvedl, že důvodem zamítnutí žaloby nemohou být toliko současné nepříznivé sociální poměry, její věk a zdravotní stav a porovnání těchto okolností s poměry žalobce. Poukázal na to, že žalobci bylo zamítavým rozhodnutím uloženo strpět zásadní omezení svého vlastnického práva a bylo na něho přeneseno řešení sociální situace žalované, kterou nikterak nezavinil. Byla to naopak žalovaná, která si nepočínala dostatečně obezřetně, když se spokojila s uzavřením podnájemní smlouvy, přestože měla právo na náhradní byt. Na základě toho žalobě vyhověl a s ohledem na poměry žalované jí stanovil delší lhůtu k vyklizení bytu, během níž si bude moci zajistit bydlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí, že odvolací soud se nezabýval její námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobce (založenou na tom, že dohoda o převodu členských práv a povinností, na základě níž se měla E. B. stát členkou SBD a nájemkyní předmětného bytu, je neplatná) a poukazuje na to, že v důsledku toho došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť řízení bylo v tomto směru jednostupňové. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, v němž by se soud prvního stupně mohl zabývat i touto námitkou a ona by tak měla možnost se proti novému rozhodnutí odvolat. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávné právní posouzení věci z hlediska dobrých mravů a uvádí, že plní veškeré své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, a že žalobce má několik nemovitostí a bytů, z nichž některé jsou volné. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. dubna 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Protože dovolatelka výslovně namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., zabýval se dovolací soud tím, zda řízení takovouto vadou trpí.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatelka spatřuje naplnění uplatněného dovolacího důvodu v tom, že se odvolací soud nezabýval její námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobce. Nehledě na to, že tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod nesprávného (neúplného) právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), nelze ji shledat důvodnou. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že se zabýval aktivní věcnou legitimací žalobce, a dospěl k závěru, že je dána; za situace, kdy se odvolací soud - jak je možno dovodit z obsahu jeho rozhodnutí - ztotožnil s jeho právním závěrem, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu a žalobě vyhověl, nelze dovodit, že by otázku aktivní legitimace žalobce pominul. Z uvedeného je zřejmé, že řízení není namítanou vadou postiženo. Ostatně dovolatelkou tvrzená neplatnost dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu uzavřené E. B., je výtkou poněkud nelogickou, neboť byla-li by důvodná, neměla by žalovaná od samého počátku právní důvod užívání předmětného bytu.
Protože jiné obligatorně posuzované vady namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se dovolací soud dalším uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyl zpochybněn právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, a dovolací soud proto z tohoto názoru dále vychází.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje; v případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat od práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003) dovodila, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace.
Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, Cpjn 6/2009, se uvádí, že skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud žalobě vyhověl a s přihlédnutím k poměrům na straně žalobce i žalované (a to i okolnostem, namítaným v dovolání) vázal její povinnost k vyklizení bytu za použití §3 odst. 1 obč. zák. na lhůtu v délce jednoho roku, nelze mu vytýkat pochybení při právním posouzení věci, neboť ani dovolací soud vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu podmínky pro zamítnutí žaloby neshledal.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neshledal-li je důvodným, Nejvyšší soud v souladu se svoji ustálenou judikaturou nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu