ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1582.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1582/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce A. F. , zastoupeného JUDr. Zuzanou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Brno, Tomáškova 1, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Miroslav „v likvidaci“ , se sídlem Znojmo, Nádražní 1207, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Říčany, Kamlerova 795, o zaplacení částky 208.843,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 5 C 629/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2007, č.j. 17 Co 320/2005-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, k rukám JUDr. Zdeňka Hraby, advokáta se sídlem Říčany, Kamlerova 795, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 5. 2005, č.j. 5 C 629/2004-87, výrokem I. zamítl žalobu, aby byl žalovaný (původně žalovaný 2/) povinen zaplatit žalobkyni částku 208.843,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 21. 2. 2004 do zaplacení, výrokem II. zastavil řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby) proti Zemědělskému obchodnímu družstvu Miroslav (původně žalovaný 1/) a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a oběma původně žalovanými.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 11. 2007, č.j. 17 Co 320/2005-109, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích uvedených pod body I. a III. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobci byl bývalým Zemědělským družstvem Miroslav (dále jen „Družstvo“) v souvislosti s transformací družstva podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“), vypočten majetkový podíl ve výši 21.584,- Kč, že dne 6. 11. 1992 schválila valná hromada oprávněných osob transformační projekt, že přílohou č. 5 transformačního projektu byl seznam oprávněných osob, v němž byl veden i žalobce, že byl zařazen do registru členů a oprávněných osob ze dne 1. 12. 1992, že nebyl členem Družstva bezprostředně před transformací ani po transformaci, že na něho převedl P. D. darovací smlouvou ze dne 22. 9. 1993 část svého majetkového podílu ve výši 220.000,- Kč, že celkový majetkový podíl byl jmenovanému jako členu družstva s vloženým majetkem vyčíslen částkou 465.831,- Kč, že jmenovaný byl členem Družstva před transformací a zůstal jím i po transformaci, že dne 13. 3. 1998 zemřel, že žalobci byla vyplacena částka 32.741,- Kč, a že dne 11. 12. 2002 Družstvo zaniklo rozdělením na Zemědělské obchodní družstvo Miroslav (původně žalovaný 1/) a Zemědělské družstvo Miroslav, přičemž závazky z transformace převzalo Zemědělské družstvo Miroslav, které dne 6. 3. 2006 vstoupilo do likvidace.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce byl oprávněnou osobou podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. a vznikl mu nárok na majetkový podíl z transformace ve výši 21.584,- Kč. Ten byl také vypořádán, a to poskytnutím peněžitého plnění ve výši 32.741,- Kč. Přisvědčil rovněž jeho závěru, že žalobce nemá nárok na vyplacení majetkového podílu ve výši 220.000,- Kč, který na něho převedl P. D. darovací smlouvou. Jmenovaný byl osobou oprávněnou podle §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., a zůstal členem transformovaného družstva. Jeho majetkový podíl se stal ze zákona součástí obchodního majetku transformovaného družstva a tudíž neměl nárok na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb.; nemohl jej proto ani převádět na jiné osoby. Odvolací soud konstatoval, že pokud člen družstva, který je oprávněnou osobou ve smyslu §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., zůstane členem transformovaného družstva, řídí se nadále jeho vztah k družstvu zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“). Zanikne-li jeho členství v družstvu, nastupuje vypořádání podle §233 a §234 obchodního zákoníku. V této souvislosti odvolací soud poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 209/2001, sp.zn. 29 Odo 296/2003, a sp.zn. 29 Odo 189/2004, v nichž byl vyjádřen názor, že skutečnost, že majetkový podíl osoby z transformace, která byla členem družstva před transformací a zůstala jím i po ní, se stal po transformaci součástí obchodního majetku družstva, a to jako vklad člena do družstva – členský vklad, je nutno dovodit z toho, že zákon č. 42/1992 Sb., ani obchodní zákoník neupravují možnost vyplacení majetkového podílu z transformace takovéto osobě. Odvolací soud uzavřel, že v dané věci nemůže nic na uvedených závěrech změnit ani skutečnost, že předmětem dědického řízení po zemřelém P. D. byl členský vklad ve výši 25.000,- Kč, tedy pouze jeho část.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vyjadřuje nesouhlas se závěry, jež odvolací soud učinil ohledně části majetkového podílu, kterou měl nabýt darovací smlouvou od P. D.; za otázky zásadního právního významu označuje otázku, zda majetkový podíl osoby z transformace, která byla členem družstva před transformací a zůstala jí i po ní, se po transformaci stane součástí obchodního majetku družstva, a to jako vklad člena družstva, a otázku, zda v případě, že se majetkový podíl takovéto osoby nestane součástí obchodního majetku, lze jej smluvně převádět na jiné osoby. Dovolatel rekapituluje odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů a namítá, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v žádném zákonném ustanovení, a to i přesto, že vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu. Uvádí, že nepovažuje – z důvodů, jež rozvádí – právní názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Odo 209/2001 (na které odkázal odvolací soud), za správný. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se důsledně nezabýval otázkou platnosti převodu majetkového podílu P. D. na žalobce, ani otázkou platnosti převodu majetkových podílů na základě smlouvy o koupi majetkového podílu oprávněné osoby z transformace. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jakož i s jeho právními závěry, které jsou v souladu s judikaturou soudů. Obsáhle argumentoval s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. listopadu 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že mu nevznikl nárok na vydání (postupem podle §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.) části majetkového podílu z transformace nabyté od P. D.
Pro řešení této právní otázky však nelze shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., neboť jde o otázku judikatorně vyřešenou.
Z ustanovení §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., vyplývá, že nárok na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb., je pohledávkou, kterou lze převádět na jiné osoby. Přitom platí, že osoba, která nabude převodem podle §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pohledávky za družstvem, má stejný nárok na vypořádání podle tohoto zákona a podle zákona č. 42/1992 Sb. jako převodce pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1999, sp.zn. 29 Cdo 1929/98, uveřejněný pod č. 53 v časopise Soudní judikatura 6/1999). Nejvyšší soud také již v rozsudku ze dne 20. 4. 1999, sp.zn. 29 Cdo 2166/99, uveřejněném pod č. 114 v časopise Soudní judikatura 11/1999, dovodil, že osoba, která se stala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, nemá nárok na vydání majetkového podílu z transformace. Opakovaně pak vyložil (srov. např. rozsudek ze dne 25. 2. 2004, sp.zn. 29 Odo 891/2003, uveřejněný pod č. 54 v časopisu Soudní judikatura 3/2004 a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74, ročník 2006, rozsudek ze dne 1. 12. 2004, sp.zn. 29 Odo 189/2004, uveřejněný pod č. 22 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, a rozsudek ze dne 30. 8. 2006, sp.zn. 29 Odo 357/2005), že došlo-li k transformaci družstva, stanovy družstva určily, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl člena družstva základním nebo dalším členským vkladem anebo další majetkovou účastí a že případný nárok takové osoby „na vydání majetkového podílu“ (nikoli však podle zákona č. 42/1992 Sb.) pak mohl vzniknout (při absenci jiné dohody) nejdříve okamžikem ukončení jejího členství v transformovaném družstvu (viz např. i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1998, sp.zn. I. ÚS 107/97, a ze dne 28. 2. 2002, sp.zn. III. ÚS 161/2001). Judikatura dovolacího soudu (srov. již výše uvedené rozsudky sp.zn. 29 Cdo 2166/99 a sp.zn. 29 Odo 357/2005, rozsudek ze dne 13. 3. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1659/2007, usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1470/2008) je tudíž ustálena v tom, že byť je nárok na vydání majetkového podílu z transformace nárokem vzniklým ze zákona, který je ve smyslu ustanovení §33a zákona č. 229/1991 Sb., převoditelný, oprávněné osobě (členu původního družstva) vzniká pouze za předpokladu, že se oprávněná osoba nestane členem transformovaného družstva. Jestliže tedy v dané věci odvolací soud vycházel z toho, že P. D., který byl členem družstva před transformací i po transformaci (a i v době převodu části majetkového podílu na žalobkyni jeho členství v transformovaném družstvu stále trvalo), neměl právo na vydání majetkového podílu postupem podle §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., a nemohl tedy takové právo převést na žalobce, pak se od ustálené judikatury neodchýlil.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému (když jen původně žalovaný 2/ je účastníkem dovolacího řízení) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.060,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. února 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu