ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1629.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1629/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem Praha 10, Minská 15, proti žalovanému Bytovému družstvu Milevská 1114/32, se sídlem Praha 4, Milevská 1114/32, zastoupenému JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem Praha 2, Nám. Míru 15, o určení nájemního práva k bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 11 C 554/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2007, č.j. 28 Co 369/2007-141, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 5. 2007, č.j. 11 C 554/2003-118, vyhověl žalobě a určil, že žalobce je nájemcem bytu č. 13, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 4. patře domu č.p. 1114 na adrese P. 4, Milevská 32 (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že žalované družstvo (dále jen „družstvo“) je zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že dne 6. 1. 1995 uzavřelo se žalobcem smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále též jen „Nájemní smlouva“) na dobu neurčitou, že na smlouvě je podpis žalobce uveden v kolonce pronajímatele, že jménem družstva ji podepsali tehdejší členové představenstva J. K. a Z. H. (jejich podpisy jsou uvedeny v kolonce určené pro podpis nájemce), že žalobce předmětný byt užíval se souhlasem představenstva družstva od podzimu roku 1994, že v něm bydlel a měl zde i kancelář, že předtím bydlel se svojí manželkou J. K. a s dětmi v předmětném domě v bytě v 7. patře, že k odstěhování do předmětného bytu jej vedly (mimo skutečnost, že se naskytla možnost jej koupit) toliko vážné zdravotní problémy (kašel a astma) a s tím spojené ztížené podmínky pro celou rodinu, že družstvo vyslovilo souhlas s podpisem Nájemní smlouvy i s následným odprodejem bytu žalobci za částku 220.000,- Kč (jak to vyplývá ze zápisu z členské schůze ze dne 12. 10. 1994 a z jednání představenstva ze dne 16. 10. 1994), že od roku 2000 v předmětném bytě bydlela dcera žalobce E. K., a to na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 2. 2000, uzavřené s družstvem, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9. 4. 2003, sp.zn. 19 C 85/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2003, sp.zn. 55 Co 220/2003, jí byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit, neboť tato smlouva byla shledána neplatnou vzhledem k tomu, že v rozporu se stanovami družstva nebyla podepsána dvěma členy představenstva. Na tomto skutkovém podkladě soud prvního stupně – poté, co dovodil, že žalobce má (jak vyplývá ze žaloby a ze zcela protichůdného stanoviska žalovaného) na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. – dospěl k závěru, že Nájemní smlouva byla platně uzavřena ve smyslu §685 a násl. občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), neboť má písemnou formu (§686 odst. 1 obč.zák.) a byla v souladu s tehdy platnými stanovami družstva podepsána dvěma členy představenstva; skutečnost, že podpisy jejich účastníků se v důsledku omylu při psaní nacházely v nesprávných kolonkách, nemohla mít na její platnost vliv, stejně tak jako okolnost, že byt užívala dcera žalobce na základě neplatné nájemní smlouvy. Vzhledem k tomu, že nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by Nájemní smlouva byla jakýmkoliv zákonným způsobem ukončena, soud prvního stupně žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, č.j. 28 Co 369/2007-141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (§80 písm. c/ o.s.ř.). V této souvislosti – s odkazem na ustanovení §703 obč.zák. – konstatoval, že v souzené věci bylo prokázáno, že žalobce je ženatý a že žil ke dni 6. 1. 1995 se svojí manželkou ve společné domácnosti v bytě nacházejícím se v předmětném domě. Tvrdí-li tedy, že s ním byla platně uzavřena Nájemní smlouva, pak ze zákona muselo vzniknout právo společného nájmu předmětného bytu manžely. Soud prvního stupně proto pochybil, nezabýval-li se otázkou aktivní věcné legitimace žalobce, který se domáhal, aby byl určen výlučným nájemcem předmětného bytu. Za této situace nelze na jeho straně shledat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť mu k bytu nemohlo vzniknout výlučné právo nájmu; pokud nějaké nájemní právo vzniklo, pak jako právo společné, jež by svědčilo i jeho manželce. Dodal, že vzhledem k tomu, že přistoupení dalšího účastníka na straně žalobce ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř., není v odvolacím řízení přípustné, nebylo možno v této fázi řízení nedostatek aktivní věcné legitimace odstranit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že svůj závěr o vzniku práva společného nájmu bytu manželů opřel o skutková zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a poukazuje na to, že z jeho výpovědi a zejména z výpovědi svědkyně J. K. vyplynulo, že se v roce 1994 odstěhoval do předmětného bytu, a že manželka s dětmi zůstala bydlet v bytě v 7. patře; v době, kdy uzavřel Nájemní smlouvu spolu tedy manželé trvale nežili (§703 odst. 3 obč.zák.). Odvolací soud proto chybně právně posoudil otázku vzniku práva společného nájmu bytu. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. spatřuje v tom, že odvolací soud (v případě pochybnosti, zda spolu manželé trvale žili či nikoliv) měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, nikoliv jeho rozhodnutí změnit. Dále namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a je v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř, neboť závěr odvolacího soudu o vzniku společného nájmu bytu manžely je nedostatečně odůvodněn, není jasné, o které důkazy jej opřel a jakými úvahami se ve svém rozhodování řídil (v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 103/99, sp.zn. III. ÚS 94/97, sp.zn. I. ÚS 492/03 a sp.zn. IV. ÚS 304/98). Poukazuje rovněž na to, že se nevypořádal s jeho námitkou vydržení nájemního práva, jakož i na to, že žalobní petit zněl tak, že „žalobce je nájemcem“ (což nevylučuje rovněž nájemní právo manželky) a nikoliv výlučným nájemcem; je tudíž aktivně věcně legitimován i v případě, že by vznikl společný nájem bytu manžely. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. listopadu 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Posléze uvedenou vadu, a tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., uplatňuje dovolatel námitkami, že za situace, kdy odvolací soud měl pochybnosti, zda spolu manželé trvale žili či nikoliv, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, nikoliv jej změnit, a že jeho rozhodnutí je z důvodů uvedených v dovolání nepřezkoumatelné a v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř.
Odvolací soud při změně rozhodnutí soudu prvního stupně zcela správně postupoval v souladu s ustanovením §220 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť neshledal důvody pro jeho potvrzení či zrušení, když vycházel z toho, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav, avšak rozhodl nesprávně, čili věc nesprávně právně posoudil. Ostatně – jak vyplývá z napadeného rozhodnutí a jak bude rozebráno níže – odvolací soud neměl pochybnosti o tom, zda žalobce a jeho manželka spolu ke dni uzavření nájemní smlouvy trvale žili. Ke druhé námitce dovolatele představující dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., je třeba uvést, že ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. se v odvolacím řízení použije toliko přiměřeně (§211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že povinnost odvolacího soudu uvést v odůvodnění svého rozhodnutí, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, se vztahuje toliko na případy, kdy před odvolacím soudem proběhlo dokazování (obdobně srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl, 7. vydání, Praha: C.H. BECK, 2006, str 726). V dané věci však v rámci odvolacího řízení důkazy prováděny nebyly. Lze sice přisvědčit dovolateli, že odvolací soud se nezabýval otázkou vydržení nájemního práva, tato skutečnost však – s ohledem na jeho závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace – nemohla založit vadu řízení, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ostatně podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 14. 2. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněný pod č. 84 v časopise Soudní judikatura 8/2000) nepřichází vydržení nájemního práva, které není právem věcným, v úvahu. Napadené rozhodnutí tak namítanými ani jinými obligatorně posuzovanými vadami netrpí.
Dovolací soud se proto dále zabýval dalším uplatněným důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, že spolu se svojí manželkou ke dni uzavření Nájemní smlouvy trvale žili.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolatel pak nepřípustně brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědkyně J. K.), z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky, zda se svou manželkou ke dni uzavření Nájemní smlouvy trvale žili; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda byl žalobce ve věci aktivně legitimován.
Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, odvolací soud, byť tak výslovně neuvedl, vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a na jejich základě dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce a jeho manželka spolu ke dni uzavření Nájemní smlouvy trvale žili. Nelze dovodit, že by uvedený závěr neměl oporu v provedeném dokazování, neboť svědkyně J. K. (viz čl. 80 spisu) vypověděla, že manželé spolu vedou společnou domácnost, že důvodem pro užívání předmětného bytu žalobcem byl jeho špatný zdravotní stav, resp. skutečnost, že se naskytla možnost předmětný byt koupit, přičemž její výpověď ohledně důvodů pro odstěhování žalobce, koresponduje s ostatními provedenými důkazy, zejména s výpovědí samotného žalobce. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by důvodem pro odstěhování žalobce bylo ukončení společného soužití s jeho manželkou, což ostatně ani dovolatel netvrdil.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu, jak je rozebráno výše – shledal, že odvolací soud (soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a nedopustil se ani logického pochybení při jejich hodnocení. Lze proto konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení věci z hlediska aktivní věcné legitimace jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Nad rámec uvedeného – zejména vzhledem k tomu, že dovolatel dovozoval nesplnění podmínky trvalého soužití pouze ze samotné skutečnosti, že se odstěhoval a přespával v předmětném bytě – je možno dodat, že odvolací soud správně v souladu s ustálenou soudní praxí vycházel z toho, že případ, kdy manželé spolu trvale nežijí, nastane tehdy, kdy po právní stránce sice manželství ještě trvá, ale nese znaky manželství rozvráceného podle §23 a §24 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a kdy také manželé již nevedou společnou domácnost, jak ji charakterizuje ustanovení §115 obč.zák. Není tedy rozhodující, zda oba manželé ještě společný byt obývají či nikoliv (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965, pod pořadovým číslem 66, a jako III/1965, Sborník Nejvyššího soudu ČSSR „Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím,“ SEVT, Praha 1974, str. 468 a str. 472, od něhož soudní praxe nezaznamenala odklon).
Dovolatel výslovně uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel však ve skutečnosti – vyjma námitky, že s ohledem na znění žalobního petitu byl ve věci aktivně legitimován, i kdyby ke vzniku společného nájmu došlo – uvedeným způsobem chápaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení neuplatňuje; vadné právní posouzení namítá jako důsledek nesprávného skutkového zjištění. Nebyla-li však námitka nesprávného skutkového zjištění shledána důvodnou, nelze dovodit nesprávnost právního posouzení.
K výše uvedené námitce je třeba uvést, že právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26 .6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 55, ročník 1997). Ve sporech s jinými osobami, týkajících se výkonu práva společného nájmu bytu manžely nebo jeho zániku, se tato nedílnost projevuje tím, že manželé jako společní nájemci mají v řízení před soudem postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud proto nepochybil, když v dané věci – s ohledem na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, jež nebylo možno v odvolacím řízení s ohledem na ustanovení §216 o.s.ř. odstranit přistoupením jeho manželky do řízení ve smyslu §92 odst. 1 o.s.ř. – rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Námitka dovolatele, že se domáhal určení, že je nájemcem (a to nikoliv výlučným), je irelevantní a na uvedeném závěru nemůže nic změnit.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl jinak právo vůči žalobci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu