ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1673.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1673/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Dobětice , se sídlem v Ústí nad Labem, Brandtova 3264/8, IČ: 43227872, zastoupeného JUDr. Jiřím Kadeřábkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 4, proti žalovanému Ing. K. L. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 3/1754, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 311/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. července 2008, č. j. 9 Co 1193/2006-56, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. července 2008, č. j. 9 Co 1193/2006-56, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. září 2006, č. j. 19 C 311/2005-30, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený mu odevzdat „byt č. 2, nacházející se v domě č. p. 3274/28 v ulici B. v Ú. nad L., včetně sklepní kóje č. 2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, jehož nájemcem je žalovaný, že představenstvo bytového družstva na zasedání dne 8. září 2003 rozhodlo o vyloučení žalovaného z družstva a že o vyloučení jej vyrozumělo dopisem ze dne 25. září 2003 (dále jen „oznámení o vyloučení z družstva“), který mu mohl být doručen dne 26. září 2003. Z provedených důkazů pak dále zjistil, že žalovaný se proti rozhodnutí o vyloučení odvolal, že zásilku adresovanou žalobci a obsahující toto odvolání předal k poštovní přepravě dne 22. prosince 2003, že uvedená zásilka byla bytovému družstvu doručována dne 23. prosince 2003, že v tento den nebyl v jeho sídle (místě doručování) nikdo zastižen, že zásilka byla proto uložena u provozovatele poštovních služeb a že žalobce si ji nevyzvedl ani v úložní lhůtě uvedené v oznámení o jejím uložení zanechaném v místě doručování. Na tomto skutkovém základě dovodil, že žalovaný podal odvolání proti rozhodnutí o vyloučení z bytového družstva v tříměsíční lhůtě stanovené pro podání odvolání proti takovému rozhodnutí (neboť vzhledem k výše uvedenému doručil odvolání žalobci dne 23. prosince 2003). Poté dospěl k závěru, že s ohledem na podané odvolání nezaniklo členství žalovaného v bytovém družstvu, a proto nemohl zaniknout ani jeho nájemní poměr k předmětnému bytu (§714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. července 2008, č. j. 9 Co 1193/2006-56, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – s odkazem na čl. 37 odst. 1 stanov bytového družstva – především konstatoval, že nájem družstevního bytu vzniká smlouvou. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení přečtením listinného důkazu – nájemní smlouvy ze dne 28. listopadu 1994 (dále jen „nájemní smlouva“) – vzal za zjištěno, že v nájemní smlouvě bylo mimo jiné sjednáno, že „po dobu platnosti mandátní smlouvy bude byt užíván pro potřeby družstva“ a že „se nájemné nestanoví“ . Na základě toho pak dovodil, nájemní smlouva je absolutně neplatná „od svého počátku pro nedostatek určitosti projevu vůle“ , neboť v rozporu s ustanovením §686 odst. 1 obč. zák. před novelou (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy, tj. ve znění účinném do 31. prosince 1994 – dále opět jen „obč. zák. před novelou“) neobsahovala ujednání o výši nájemného a výši úhrad spojených s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu; navíc z jejího obsahu nelze usoudit ani na to, „co bylo jejím účelem a zda se vůbec jednalo o nájem vyklizovaného bytu pro žalovaného nebo zda mu byl dán byt k dispozici pro potřeby žalobce“ . Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na vyklizení předmětného bytu – s odkazem na ustanovení §126 obč. zák. obč. zák. – vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil podáním ustanoveného advokáta. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání odvolacímu soudu především vytkl, že nepřihlédl k jím tvrzeným okolnostem a k důkazům, které k jejich prokázání označil, že zatížil řízení procesní vadou, neboť nevyhověl jeho oprávněné žádosti o ustanovení právního zástupce, a že porušil zásadu dvouinstančnosti nalézacího soudního řízení. Dále namítl, že se mu v odvolacím řízení nedostalo řádného poučení ve smyslu §118a odst. 3 o.s.ř., ačkoliv „si nebyl vědom, že by jeho obrana proti žalobě nebyla důvodná …“ , že postup odvolacího soudu pro něj byl zcela nepředvídatelný a že „v odvolacím řízení žalobce tvrdil a prokazoval … zcela jiné skutečnosti“ . Podle jeho mínění rovněž doposud nebyl úplně a řádně zjištěn celý potřebný skutkový stav věci a provedené důkazy nebyly zhodnoceny „náležitým způsobem … ve smyslu §120 odst. 1 a 3 o.s.ř.“ . Domníval se, že dokazování mělo být doplněno „všemi listinami, které … podepsal při podpisu nájemní smlouvy … a výslechem členů statutárního orgánu, kteří sporné úkony (zejména nájemní smlouvu) jménem družstva činili“ . Ve vztahu k právnímu posouzení věci namítl, že odvolací soud nájemní smlouvu „interpretoval v rozporu s ust. §35 odst. 2, §37 a §39 OZ“ . Měl za to, že nájemní smlouva „může být stanovena i s nulovým nájemným“ , a poukázal na to, že byla součástí „celého systému na sebe navazujících právních úkonů“ , což podle jeho mínění nevzal odvolací soud v úvahu. V dovolání také uvedl, že odvolací soud rozhodoval podle stanov, které nebyly účinné ani v době uzavření nájemní smlouvy, ani v době, kdy měl být nájemní vztah a jeho členství v družstvu ukončeno. V uvedených souvislostech odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/203, v němž se popisuje, jak má být sporný právní úkon vykládán. Zdůraznil, že všechny předložené dokumenty vyhotovil žalobce, že on sám neměl o jejich platnosti žádných pochyb a že na tento případ dopadá ustanovení §40a obč. zák., podle něhož se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Vyjádřil přesvědčení, že je stále členem bytového družstva. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. července 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení v dané věci je postiženo vadou podle §229 odst. 3 o.s.ř.
Z ustanovení §211 o.s.ř. (s přihlédnutím k ustanovení §216 odst. 1 o.s.ř.) vyplývá, že i v odvolacím řízení lze přiměřeně použít ustanovení §95 o.s.ř. o změně žaloby. Zbývá dodat, že odvolací soud je v tomto směru omezen (a to ustanovením §216 odst. 2 o.s.ř.) tak, že v odvolacím řízení nemůže připustit takovou změnu žaloby, která by představovala ve skutečnosti uplatnění nového nároku. Jestliže by odvolací soud i v takovém případě změnu žaloby připustil, musel by – v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení – vždy rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení proto, aby o nově uplatněném nároku jednal v prvním stupni právě soud prvního stupně. Jestliže by takto nepostupoval a o takovém (novém) nároku sám jednal, pak by jednal a rozhodoval (o novém nároku) jako soud prvního a zároveň jediného stupně (uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku) a nepřípustně by tím účastníkům odňal možnost přezkumu právně významných skutkových zjištění v odvolacím řízení.
Přitom soudní praxe je ustálena v názoru, že o změnu žaloby (§95 o.s.ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, kdy žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2003 /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 123 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/).
V posuzovaném případě se žalobce žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 16. srpna 2005 domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený mu odevzdat předmětný byt. V rámci vylíčení rozhodujících skutečností (§79 odst. 1 o.s.ř.) v žalobě mimo jiné uvedl, že s žalovaným jako členem bytového družstva uzavřel nájemní smlouvu, na jejímž základě žalovaný užíval předmětný byt jako nájemce, že rozhodnutím představenstva družstva ze dne 25. září 2003 byl z družstva vyloučen, že proti tomuto rozhodnutí se neodvolal a že vyloučením z družstva mu zanikl i nájem předmětného bytu. Naproti tomu v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (v jeho doplňku doručeném soudu prvního stupně dne 19. listopadu 2007) mimo jiné uvedl, že žalovaný odvozuje své právo nájmu k předmětnému bytu z nájemní smlouvy, že nájemní smlouva je v důsledku absence ujednání o výši nájemného absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák. před novelou) a že za této situace je na místě, aby žalovanému byla uložena povinnost byt vyklidit, neboť ho užívá bez právního důvodu.
Vzhledem k tomu, co je uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, je zapotřebí odvolacímu soudu vytknout nejen to, že projednal žalobcem změněnou žalobu a rozhodl o ní, aniž podle §211 a §95 o.s.ř. usnesením změnu žaloby připustil. Odvolací soud totiž navíc projednal změněnou žalobu a rozhodl o ní v situaci, kdy skutková zjištění soudu prvního stupně neměla a ani nemohla mít (pro odlišný skutkový základ původní žaloby a za odvolacího řízení změněné žaloby) pro rozhodnutí o změněné žalobě žádný význam. Bez ohledu na to je zapotřebí dodat, že na rozdíl od odvolacího soudu pokládal soud prvního stupně žalovaného za nájemce předmětného bytu, když v tomto směru v rozporu s ustanovením §120 odst. 4 o.s.ř. vyšel z nesporných tvrzení účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 4831/2008). V důsledku toho, že takto změněnou žalobu neprojednal a nerozhodl o ní soud prvního stupně, rozhodl odvolací soud v rozporu se zásadou dvouinstančnosti občanského soudního řízení jako soud prvního a zároveň jediného stupně (uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku) a nepřípustně tím účastníkům odňal možnost přezkumu právně významných skutkových zjištění a z nich vyplývajících právních názorů v odvolacím řízení. Uvedeným nesprávným postupem odvolacího soudu byla tedy účastníkům řízení odňata možnost jednat o změněné žalobě před soudem prvního stupně a v důsledku toho též možnost domáhat se cestou řádného opravného prostředku přezkoumání (z hlediska změněné žaloby nových) skutkových a právních závěrů v odvolacím řízení. Řízení před odvolacím soudem je tak zatíženo vadou ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se – z důvodů nadbytečnosti a předčasnosti – zabýval (dalšími) uplatněnými dovolacími námitkami. Podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu