ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1890.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1890/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně A. K ., proti žalovanému F. K., zastoupenému Mgr. Richardem Špíškem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 4, o zrušení společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 201/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. ledna 2008, č. j. 10 Co 498/2007-45, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vydanému před 1. 7. 2009, a proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II bod 12 tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“, a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání proti označenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] s tím, že odvolací soud nesprávně posoudil hlediska pro určení nájemce při zrušení společného nájmu manžely §705 odst. 3 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) a že jeho rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Výklad ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. ve spojení s §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. se ustálil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněný pod č. 36 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a další rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 7. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1346/2000, rozsudky ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000. Přitom vedle hledisek výslovně uvedených v §705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soudní praxe doposud nezaznamenala odklon ani od závěru, že hledisko zájmu nezletilých dětí může převážit nad stanoviskem pronajímatele a stejně tak mohou další hlediska (v zákoně výslovně neuvedená) převážit nad hledisky zákonnými. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci mají nezletilé děti, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.
Při rozhodování podle §705 odst. 1 věty druhé za třetí větnou čárkou ve spojení s ustanovením §705 odst. 3 obč. zák. vzal odvolací soud v úvahu, stejně jako soud prvního stupně, kromě zákonných hledisek spočívajících v zájmu nezletilého dítěte účastníků a stanoviska pronajímatele i další kritéria, že s žalobkyní žijí obě děti účastníků a že oba účastníci předmětný byt užívají. Jestliže poté dovodil, že zájem nezletilého dítěte převážil nad ostatními hledisky, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
V rozsudku ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 26 Cdo 2517/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 7/1999, pod poř. č. 67, Nejvyšší soud dovodil, že skutečnost, že rozvedení manželé, kterým svědčí právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství v družstvu, uplatnili právo na převod bytu do vlastnictví ve smyslu ustanovení §23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb., není pro rozhodnutí soudu z hlediska ustanovení §705 odst. 2, věta druhá, obč. zák. významná. Ústavní soud ČR nálezem ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 216/99, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 16, pod poř. č. 177, ústavní stížnost proti naposledy citovanému rozsudku Nejvyššího soudu zamítl.
Pro úplnost je třeba k námitkám dovolatele uvést, že na vydávání konstitutivních rozhodnutí – jímž rozhodnutí vydané v řízení podle §705 odst. 2 a 3 obč.zák. nepochybně je – nelze aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, uveřejněné pod C 1415 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003).
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalovaný dovoláním výslovně napadl (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. by žalobkyni vůči žalovanému náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu