ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1978.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1978/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Mgr. J. V. , zastoupeného advokátkou, proti žalované K. V. , zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 29 C 58/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. září 2008, č.j. 12 Co 401/2008-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. září 2008, č.j. 12 Co 401/2008-104, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. června 2007, č.j. 29 C 58/2007-39, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, č.j. 29 C 58/2007-39, uložil žalované vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 534/3, o dvou pokojích, kuchyňském koutu, s příslušenstvím, umístěný v prvém nadzemním podlaží domu č.p. 534, č.or. 12, na ulici J. v O.“ (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaná užívá předmětný byt od roku 1984, že po smrti svého druha (původního nájemce bytu) se stala podílovou spoluvlastnicí ideální 1/3 bytu, přičemž ideální 1/3 bytu připadla každé z obou sester zemřelého, jež své spoluvlastnické podíly následně prodaly žalobci. Rovněž vzal za prokázáno, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2006, sp.zn. 20 C 38/2004 (který nabyl právní moci dne 30. 1. 2007), bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví k předmětnému bytu a jeho výlučným vlastníkem se stal žalobce, že žalovaná s ním neuzavřela nájemní smlouvu, ani jinou dohodu o užívání bytu, a že mu za jeho užívání ničeho neplatila. Uzavřel, že žaloba je podle §126 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) důvodná, neboť žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, a tím neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce. Na základě toho žalobě vyhověl, přičemž povinnost žalované k vyklizení bytu vázal na delší (tříměsíční) lhůtu.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 9. 2008, č.j. 12 Co 401/2008-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou žalované, že řízení, probíhající před Okresním soudem v Olomouci pod sp.zn. 15 C 182/2007, brání rozhodnutí v dané věci. Poté, co doplnil dokazování spisem Okresního soudu v Olomouci sp.zn. 15 C 182/2007, konstatoval, že tato námitka není důvodná, neboť řízení v označené věci pravomocně skončilo (ke dni 15. 5. 2008) na základě usnesení o zastavení řízení, a v době jeho rozhodování tak neprobíhá žádné další řízení, které by bránilo projednání dané věci. Dovodil dále (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 134/2007 a sp.zn. 32 Odo 151/2005), že překážka litispendence nebránila ani projednání věci u soudu prvního stupně, přestože se v označené věci jednalo o stejné účastníky a stejný předmět řízení, neboť uplatněný nárok vyplývá z rozdílných skutkových tvrzení (v řízení vedeném pod sp.zn. 15 C 182/2007 se žalobce domáhal vyklizení jako spoluvlastník předmětného bytu, zatímco v projednávané věci vystupuje jako jeho výlučný vlastník). Poté, co odvolací soud shledal nedůvodnou rovněž námitku podjatosti soudkyně Mgr. S. T., převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění jeho rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (nezastoupena advokátem) dovolání, které následně doplnila prostřednictvím ustanoveného advokáta. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud (soud prvního stupně) rozhodl v rozporu s hmotným právem, když jí uložil povinnost vyklidit předmětný byt bez poskytnutí bytové náhrady, a poukazuje na to, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 5. 1992, sp.zn. 2 Cz 14/92, dovodil, že při pozbytí práva užívat byt z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) práva k tomuto bytu, se použijí „jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§853 obč.zák.) ta ustanovení obč.zák., jež upravují náhrady za vyklizený byt (§712 obč.zák.)“. Rovněž tak poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1487/2005, a ze dne 29. 7. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1101/2008, jež odkazují na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 11. 2002. Protože se odvolací soud přiznáním bytové náhrady nezabýval (ačkoliv takovýto nárok vznesla), je jeho právní hodnocení neúplné. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. září 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). O rozhodnutí o bytové náhradě jde přitom i tehdy, jestliže soud vyslovil ve výroku rozhodnutí povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp.zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v časopise Soudní judikatura 13/1997).
Dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje pouze proti výroku o „bytové náhradě“; proti výroku týkajícímu se vyklizovací povinnosti dovolání evidentně nesměřuje. Usoudí-li však dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovanou je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v časopise Soudní judikatura 7/1997).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku o bytové náhradě) upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci dovolatelka výslovně neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je patrno, že odvolacímu soudu vytýká, že její nárok na bytovou náhradu neposoudil analogicky (§853 obč.zák.) podle §712 obč.zák. Vzhledem k tomu, že tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, shledává dovolací soud pro její řešení dovolání v dané věci přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku (citovaném dovolatelkou) ze dne 28. 5. 1992, sp.zn. 2 Cz 14/92, uveřejněném pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, zaujal právní názor, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem nejbližší (srov. §853 obč.zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (srov. §712 obč.zák.). Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp.zn. 3 Cdon 35/96, uveřejněné pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 151/2003, ze dne 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 693/2003, a ze dne 29. 5. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1970/2006) a lze jej vztáhnout i na projednávanou věc.
Ani v těchto případech však nelze ztratit ze zřetele, že je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením §3 odst. 1 obč.zák. (viz též citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Protože odvolací soud se posouzením věci z výše naznačených hledisek nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Se zřetelem k uvedenému proto dovolacímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušit. Vzhledem k nedělitelnosti výroku o povinnosti k vyklizení a výroku o bytové náhradě bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno jako celek.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu