ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2174.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2174/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Dopravního rozvojového střediska ČR a. s. , IČ: 25710761, se sídlem v Praze 4, Na Kavčích horách 1103/4, zastoupené Helenou Dvornou, advokátkou se sídlem Praze 3, Řehořova 52, proti žalovanému L. B. , zastoupenému JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 17, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 113/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2008, č. j. 21 Co 456/2007-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 8. 1. 2008, č. j. 21 Co 456/2007-72, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 13. 4. 2007, č. j. 21 C 113/2005-53, jímž byla zamítnuta žaloba „s návrhem na uložení povinnosti žalovanému vyklidit nemovitosti: dům čp. 247 – objekt bydlení stojící na pozemku parc. č. 129/2 – zastavěná plocha a nádvoří (dále „byt“ nebo „předmětný byt“ a„dům“ nebo „předmětný dům“) a garáž bez čísla popisného a evidenčního, stojící na pozemku parc. č. 129/3, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví 113 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha a katastrální území H. M.“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že na základě rozhodnutí Středočeského ředitelství pošt a telekomunikací z 26. 3. 1973, kterým byl žalovanému přidělen podnikový byt nacházející se v celém domě, a dohody o odevzdání a převzetí bytu z 28. 8. 1973, vzniklo žalovanému právo osobního užívání předmětného bytu podle §155 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 3. 1983. To se k 1. 1. 1992 ze zákona podle §871 odst. 4 tehdy účinného občanského zákoníku transformovalo na nájem služebního bytu, neboť byt splňoval kritéria stanovená v §7 odst. 1 zákona č. 102/1992 Sb., kterým byl změněn, doplněn a upraven občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů: byl v domě náležejícím právnické osobě a sloužil k ubytování jejích pracovníků. Nástupcem Středočeského ředitelství pošt a telekomunikací se k 1. 1. 1993 stal SPT TELECOM, státní podnik, který vznikl zakládací listinou Ministerstva hospodářství, vydanou rozhodnutím z 16. 12. 1992. V důsledku privatizace byla část tohoto podniku převedena na Fond národního majetku a jím vložena k 1. 1. 1994 do společnosti SPT TELECOM, a. s., na kterou přešla také práva a povinnosti z pracovně právních vztahů podle §17 zákona č. 92/1991 Sb. U této společnosti a jejích nástupců žalovaný pracoval až do března 2002, kdy odešel do důchodu. Předmětný dům, pozemky a garáž zůstaly ve vlastnictví SPT TELECOM, státního podniku. Tyto nemovitosti převedl v rámci privatizace Fond národního majetku smlouvou o prodeji podniku z 18. 10. 2004 s účinností od 1. 2. 2005 na J. B., který také původně podal žalobu v této věci. Ten prohlášením ze dne 8. 9. 2005 vložil nemovitosti do základního kapitálu žalobkyně s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 31. 10. 2005. Žalobkyně vstoupila do řízení na jeho místo podle usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 5. 2006, č. j. 21 C 113/2005-22. Soudy obou stupňů se shodly, že prodejem předmětného domu jako části podniku J. B. předmětný byt ztratil charakter bytu služebního ve smyslu §7 zákona č. 102/1992 Sb. a právo nájmu služebního bytu se změnilo na nájem bytu podle §685 a násl. občanského zákoníku v tehdy platném znění, do něhož v postavení pronajímatele vstoupila žalobkyně a který nadále trvá. I když rozhodnutí o přidělení bytu z 26. 3. 1973 vázalo jeho osobní užívání na trvání zaměstnaneckého poměru žalovaného, nedošlo ke vzniku práva osobního užívání na dobu určitou, neboť dohoda o odevzdání a převzetí bytu z 28. 8. 1973 nic takového neobsahovala, a tehdejší předpisy časové omezení tohoto práva ani neumožňovaly. Garáž žalovaný ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně vyklidil.
Žalobkyně, řádně zastoupena advokátem, podala včas dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vydanému před 1. 7. 2009, a proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II bod 12 tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“, a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Namítla, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku vymezení předmětného bytu jako bytu služebního podle §7 zákona č. 102/1992 Sb. Kromě toho nevzaly v úvahu, že „právo užívání“ předmětného podnikového bytu žalovaným zaniklo 1. 1. 1994 splněním rozvazovací podmínky vázané na trvání jeho zaměstnaneckého poměru (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 17/2006). Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti označenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť předestřené otázky nečiní rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Podle jednoznačného znění ustanovení §153 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991 bylo právo osobního užívání bytu právem časově neomezeným. Také důvodová zpráva k tomuto zákonu zdůraznila, že „charakteristickým znakem osobního užívání je jeho časová neomezenost“. Rovněž Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 546, uváděl, že „právní vztah osobního užívání bytu nebyl nijak časově omezen, a nezaniká proto uplynutím doby, nýbrž pouze z důvodů taxativně uvedených v zákoně.“ Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 6. 2005, č. j. 31 Cdo 513/2003, publikovaný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, je nepřípadný, neboť v uvedené věci byla se zaměstnancem uzavřena smlouva o nájmu bytu.
Odvolací soud správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1653/2003, uveřejněný pod C 2951 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 31. V tomto rozhodnutí, stejně jako např. i v rozsudku ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1603/2004, Nejvyšší soud uvedl, že charakter bytů uvedených v §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., jako bytů služebních, je dán jednak existencí vlastnického nebo nájemního vztahu právnické či fyzické osoby k bytu nebo k domu, v němž se byt nachází, jednak účelovým určením takovýchto bytů pro ubytování pracovníků právnické nebo fyzické osoby; obě podmínky přitom musí být splněny současně (kumulativně). Oba uvedené znaky jsou znaky objektivními, pojícími se s předmětem nájmu – bytem, nikoli s jeho subjektem – nájemcem, tedy nezávisejícími na okolnosti, zda nájemce bytu ve skutečnosti je zaměstnancem pronajímatele. Ve prospěch tohoto názoru svědčí i judikaturou formulovaný závěr, že ukončení pracovního poměru nájemce služebního bytu u pronajímatele nepůsobí změnu charakteru bytu jako bytu služebního ve smyslu §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 430/97, a ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1953/99).V souladu s právním názorem uvedeným v rozhodnutích Nejvyššího soudu o sp. zn. 26 C do 1653/2003 a sp. zn. 26 Cdo 1603/2004 dospěly soudy obou stupňů k závěru, že převodem vlastnického práva k domu na právního předchůdce žalobkyně přestal předmětný byt objektivně splňovat podmínky v §7 odst. 1 písm. b) zák. č. 102/1992 Sb. a právo služebního bytu se změnilo na právo nájmu bytu. Bez významu je argument dovolatelky, že rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1653/2003 je pro daný případ nepoužitelné, neboť se týkalo „transformace na družstevní vlastnictví“. V rozhodnutí se totiž výslovně uvádí, že změnou vlastnictví domu nedošlo ke změně nájmu na nájem družstevního bytu, ale že jde o „obecný“ nájem bytu podle §685 obč. zák. a násl. Rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 81/2005, na který dovolatelka v dovolání poukazuje, vychází z rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1653/2003. V uvedené věci šlo o vyklizení osob, které v bytě zůstaly bydlet po smrti nájemce bytu.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalovaná dovoláním výslovně napadla (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. by žalovanému vůči žalobkyni náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu