Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.02.2010, sp. zn. 26 Cdo 230/2009 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.230.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.230.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 230/2009 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyň a/ Z. K. , a b/ R. V. , zastoupených Mgr. Michaelou Radoušovou (dříve Pokornou), advokátkou se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Olbramovice - v likvidaci , se sídlem v Olbramovicích, okr. Znojmo, IČ: 00142905, o zaplacení částky 463.653,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 273/99, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2007, č. j. 17 Co 321/2005-157, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou (podanou u Okresního soudu ve Znojmě /soudu prvního stupně/ dne 17. listopadu 1998) se původní žalobce J. Š. (dále jen „původní žalobce“) a žalobkyně Z. K. a R. V. domáhali, aby jim žalovaný zaplatil – z titulu náhrady za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) – částku 463.653,- Kč s příslušenstvím v podobě tam specifikovaného úroku z prodlení. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. dubna 2002, č. j. 12 C 273/99-91, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Odvolání původního žalobce a žalobkyň proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně jako soud odvolací nejprve usnesením ze dne 28. února 2005, č. j. 17 Co 283/2002-119, odmítl pro opožděnost. Citované usnesení napadly žalobkyně žalobou pro zmatečnost (§229 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.dále jeno.s.ř.“). Odvolací soud usnesením ze dne 17. června 2005, č. j. 51 C 7/2005-24, žalobě pro zmatečnost vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Poté rozsudkem ze dne 28. května 2007, č. j. 17 Co 321/2005-157, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Ve vztahu k původnímu žalobci odvolací soud – na zjištěném skutkovém základě – především dovodil, že jako osoba oprávněná ve smyslu zákona o půdě sice včas (tj. ve lhůtě do 31. března 1993 – viz §13 odst. 4 věta druhá zákona o půdě) uplatnil u žalovaného (povinné osoby) nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář, avšak jeho žalobě nelze vyhovět v důsledku žalovaným vznesené námitky promlčení. Ve vztahu k žalobkyním pak uzavřel, že jejich nároky na náhradu za živý a mrtvý inventář zanikly, neboť je u žalovaného uplatnily až výzvou ze dne 3. května 1993, tedy po marném uplynutí prekluzivní lhůty upravené v ustanovení §13 odst. 4 větě druhé zákona o půdě. Dodal, že i když jim bylo nabytí vlastnického práva ohledně pozemků, k jejichž obhospodařování živý a mrtvý inventář původně sloužil, potvrzeno až rozhodnutími Okresního soudu ve Znojmě ve věcech sp. zn. D 499/97 a sp. zn. D 500/97, lhůta pro uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář se jim – z důvodů popsaných v odůvodněních rozsudků obou soudů – neprodloužila podle §20 odst. 5 věty druhé zákona o půdě. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. května 2007, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Napadené rozhodnutí spočívá rovněž na právním názoru, že právo žalobkyň na náhradu za živý a mrtvý inventář (§20 zákona o půdě) zaniklo, neboť bylo u žalovaného uplatněno až po marném uplynutí lhůty upravené v ustanovení §13 odst. 4 větě druhé zákona o půdě, tj. až po 31. březnu 1993. Správnost tohoto právního závěru dovolatelky zpochybnily. Především namítly, že musely „v prvé řadě získat do vlastnictví pozemky, na něž se náhrada za živý a mrtvý inventář vztahovala“ , a že vlastnicemi těchto pozemků se staly až na základě rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ve věcech sp. zn. D 499/97 a D 500/97. Dále také namítly, že původní žalobce včas (tj. do 31. března 1993) podanou výzvou k vydání náhrady podle §20 zákona o půdě „ošetřil“ i jejich právo na tuto náhradu, které tudíž nemohlo být prekludováno, a pokračovaly, že nárok na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář je ve smyslu §21 zákona o půdě „jednou a nedělitelnou věcí“ a zanikl by pouze tehdy, jestliže „v zákonem stanovené lhůtě nebyla podána výzva ( k vydání náhrady ve smyslu §20 zákona o půdě ) žádnou z oprávněných osob“ . Řešení uvedené právní otázky by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže. Soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 1273/96, uveřejněný pod č. 45 v publikaci „Zemědělské restituce a soudní praxe“, vydané nakladatelstvím C.H. Beck v roce 1998, a ze dne 23. května 2000, sp. zn. 24 Cdo 580/2000) je ustálena v názoru, že právo na náhradu živého a mrtvého inventáře není závislé na vlastnictví pozemků, k jejichž obhospodařování inventář původně sloužil. Tím spíše potom právo na náhradu uvedenou v §20 odst. 1 zákona o půdě nezávisí na rozhodnutí soudu o projednání dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 24 Cdo 484/2000). Uvedené právní názory, od nichž se dovolací soud neodklání ani v daném případě, se v poměrech souzené věci prosadí tím způsobem, že nárok žalobkyň na náhradu za živý a mrtvý inventář by byl zachován pouze tehdy, když by ho jako osoby oprávněné uplatnily u povinné osoby (žalovaného) ve lhůtě do 31. března 1993 (§13 odst. 4 věta druhá zákona o půdě); nemůže tu proto dojít k prodloužení zmíněné – svou povahou prekluzivní – lhůty tak, jak to předpokládá ustanovení §20 odst. 5 věty druhé zákona o půdě. V rozsudku ze dne 27. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 1883/2006, Nejvyšší soud České republiky vyložil, že i když systematické zařazení ustanovení §20 a §21 zákona o půdě za sebou by napovídalo tomu, že §21 lze aplikovat na nárok upravený v §20 zákona o půdě, ve skutečnosti jde v §21 o úpravu jiného práva, a to práva na vydání nemovitosti původnímu vlastníkovi. Z toho vyplývá, že ustanovení §21 zákona o půdě nelze aplikovat na nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 téhož zákona. Nad rámec uvedeného však lze dodat, že i kdyby použití ustanovení §21 zákona o půdě v posuzovaném případě v úvahu přicházelo, nelze je vykládat v tom smyslu, že by nárok žalobkyň na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář zanikl jen v případě, že „v zákonem stanovené lhůtě nebyla podána výzva ( k vydání této náhrady ) žádnou z oprávněných osob“ . Z ustanovení §21 zákona o půdě totiž vyplývá pouze to, že uplatní-li nárok na vydání věci jen některé z více oprávněných osob, vydá se celá věc právě a jen těm oprávněným, kteří (na rozdíl od ostatních /nečinných/ oprávněných osob) řádně a včas nárok na vydání věci u povinného uplatnily. Je proto mylný názor dovolatelek, že jejich právo na náhradu za živý a mrtvý inventář „ošetřil“ původní žalobce, který vlastní nárok podle §20 zákona o půdě uplatnil u žalovaného včas. Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že právo žalobkyň na náhradu za živý a mrtvý inventář (§20 zákona o půdě) zaniklo, neboť bylo u žalovaného uplatněno až po marném uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty (tj. po 31. březnu 1993), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Pokud dovolatelky namítaly, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení práva na náhradu za živý a mrtvý inventář, zpochybnily tím správnost právního názoru, který nebyl pro posouzení oprávněnosti jejich nároků určující. Tato otázka tudíž nemůže být otázkou zásadního právního významu, a to už proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí – ve vztahu k dovolatelkám – nespočívá. Jestliže se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné zmínil o tom, že promlčecí doba k uplatnění nároku podle §20 zákona o půdě „stejně tak uplynula i žalobkyním“ , lze tento názor chápat pouze jako argument podpůrný (argument „navíc“). Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelkám právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. února 2010 JUDr. Miroslav F e r á k, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/15/2010
Spisová značka:26 Cdo 230/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.230.2009.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náhrada živého a mrtvého inventáře
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.03.2005
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost sp. zn. IV. ÚS 1311/10
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-09