ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.237.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 237/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, proti žalovaným: 1) T. T. a 2) L. T. , zastoupeným JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 21, o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 31/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2007, č. j. 35 Co 157/2007-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám JUDr. Miroslava Jansty, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, č. j. 15 C 31/2006-48, zamítl žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu „bytu č. 45 o 4 pokojích a kuchyni s příslušenstvím ve 4. podlaží domu č. p. 856, v P., kat. území Č., ulice Jíchova“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za prokázané, že žalovaní užívali předmětný byt v domě žalobce na základě nájemní smlouvy ze dne 22. 3. 1995 uzavřené na dobu neurčitou. V lednu 2000 se do bytu přistěhovali rodiče žalované D. a Ing. V. M., a to především proto, aby pomohli žalovaným v péči o nezletilé děti. Ing. V. M. se na adrese předmětného bytu přihlásil k trvalému pobytu ke dni 14. 2. 2000 a D. M. ke dni 25. 1. 2000. V roce 1999 žalovaní zakoupili pozemek v Ř. a započali se stavbou rodinného domu, který měl být podle smlouvy o dílo dokončen 30. 6. 2000, předán byl dne 9. 8. 2000. Žalovaná se k trvalému pobytu v Ř. přihlásila v roce 2000, když důvodem bylo přihlášení nezletilého syna žalovaných do základní školy v Ř., žalovaný zůstal evidenčně hlášen v předmětném bytě až do roku 2005. Žalovaní se fakticky přestěhovali do domu č. p. 1979 v Ř. v lednu 2001. Manželé M. zůstali v předmětném bytě bydlet, což 29. 6. 2005 spolu se žalovanými oznámili žalobci s tím, že nemají jiný byt. Žalobce nesouhlasil s tím, že na manžele M. přešlo nájemní právo k bytu, a dal žalovaným výpověď z nájmu bytu, kterou odůvodnil tím, že žalovaní byt bez vážných důvodů neužívají, neboť bydlí v domě, který je v jejich vlastnictví, a že žalovaní mají dva byty.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle §706 ve spojení s §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále „obč. zák.“) přešlo na manžele M. právo nájmu k předmětnému bytu poté, co se žalovaní z tohoto bytu odstěhovali. Od ledna roku 2000 do ledna roku 2001 s nimi vedli společnou domácnost, přičemž šlo o trvalé soužití, neboť se přistěhovali se všemi svými osobními věcmi, a nemají vlastní byt. K námitce, že manželé M. se v předmětném bytě zdržovali během roku krátkou dobu, soud prvního stupně uvedl, že k tomu měli vážný důvod, neboť od roku 1996 pracují v zahraničí, od roku 2000 jako zaměstnanci Ministerstva zahraničních věcí. Protože nájemci předmětného bytu jsou od roku 2001 manželé M. a žalobce dal výpověď z nájmu tohoto bytu žalovaným, soud prvního stupně pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, č. j. 35 Co 157/2007-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přivolil k výpovědi nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci ve lhůtě 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně si opatřil pro své rozhodnutí dostatek důkazů, které mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nedošlo ke splnění všech podmínek, které stanoví §708 ve spojení s §706 odst. 1 obč. zák. pro přechod nájmu bytu. Zdůraznil, že soudní praxe vykládá jednu z těchto podmínek, kterou je vedení společné domácnosti nájemce a osoby, na kterou má nájem přejít, jako soužití trvalé povahy. Tak je lze hodnotit, pokud existují objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést trvalé, předem časově neomezené životní společenství v bytě, o který jde. V daném případě žalovaní jako nájemci bytu započali se stavbou rodinného domu, do kterého se chtěli následně odstěhovat. Jestliže se poté do bytu přistěhovali manželé M. a žalovaní se odstěhovali do svého domu, je zřejmé, že jejich soužití v bytě nelze označit jako časově neomezené. K přechodu nájmu bytu na manžele M. nedošlo a nájemci bytu zůstali nadále žalovaní. Odvolací soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, kterou dal žalobce žalovaným z důvodů uvedených v §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák. Žalovaní jsou vlastníky rodinného domu, kde žijí, a přitom nejde o případ, kdy by nebylo možno spravedlivě po nich požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Žalovaní předmětný byt neužívají, aniž by k tomu měli vážný důvod. Odvolací soud neshledal výkon práva pronajímatele na přivolení k výpovědi z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Vyklizení bytu žalovanými nevázal na zajištění bytové náhrady podle 712 odst. 5 obč. zák., neboť žalovaní jsou vlastníky nemovitosti - rodinného domu, ve kterém bydlí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Žalovaní především namítali, že v řízení nejsou věcně legitimováni, neboť žalobce věděl, že opuštěním společné domácnosti a následnou žádostí o přechod nájmu na manžele M. fakticky ukončili nájemní vztah. Odvolací soud svůj závěr o trvání nájmu žalovaných k předmětnému bytu sice zmiňuje, avšak nikterak jej nezdůvodňuje. To platí i pro závěr, že žalovaní nežili s manžely M. v předmětném bytě ve společné domácnosti jako trvalém, časově neohraničeném společenství. V řízení nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že k přistěhování rodičů žalované došlo z jiných důvodů, než z důvodů pomoci s výchovou dětí prarodiči a vůlí všech k vedení společné domácnosti. Na tom nic nemění skutečnost, že se žalovaní rozhodli již dříve postavit rodinný dům, neboť v té době nikdo nevěděl, zda vůbec a kdy bude dům postaven. K rozhodnutí o tom, že v rodinném domě budou žalovaní bydlet, došlo až po rozhodnutí vést s rodiči žalované společnou domácnost. Proto úvaha o tom, že k nastěhování rodičů žalované do předmětného bytu došlo současně s rozhodnutím žalovaných byt opustit, je bez opory ve zjištěném skutkovém stavu. Žalovaní dále namítli (bez bližší konkretizace), že odvolací soud se nevypořádal řádně s ostatními provedenými důkazy, které zcela pominul, a v rozsudku ani nezmínil, a nesprávně tak posoudil skutkový stav a nesprávně proto aplikoval právní předpis. Odvolacímu soudu vytýkali, že aniž provedl další důkazy, pouze jinak hodnotil výsledky dokazování před soudem prvního stupně. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné po stránce skutkové i právní. Navrhl, aby „napadené rozhodnutí bylo jako věcně správné potvrzeno“.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o.s.ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. 7. 2009, kdy zákon č. 7/2009 Sb. nabyl účinnosti (čl. II bod 12 zákona).
Nejvyšší soud shledal, že přípustné dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení odvolatelů.
Dovolatelé zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že nedošlo k přechodu jejich práva nájmu bytu na manžele M. podle §706 odst. 1 a §708 odst. 1 obč. zák., neboť s nimi nežili ve společné domácnosti.
Dovolatelé dále uplatnili vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že dovolatelé nezpochybňují výše uvedená skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (uzavření smlouvy o dílo o vybudování rodinného domu, dobu jeho předpokládaného dokončení, dobu předání rodinného domu v Říčanech žalovaným, odstěhování se žalovaných z předmětného bytu), ale že brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu o neexistenci úmyslu žalovaných na straně jedné a manželů Martínkových na straně druhé založit a vést v předmětném bytě trvalé životní společenství. Nabízejí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní (odlišnou) verzi toho, co podle jejich názoru měl odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci, aniž by konkrétně uvedli, v čem spatřují pochybení soudu při hodnocení důkazů z hlediska ustanovení §132 o.s.ř.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněného skutkového závěru a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Dovolací soud na tomto místě odkazuje na výpověď žalované před soudem prvního stupně dne 23. 6. 2006, kde uvedla, že „vzhledem k tomu, že rodiče nemají žádnou další nemovitost, dohodli jsme se tak, že budou bydlet s námi a po našem odstěhování na ně přejde předmětný byt“. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že odvolací soud dovodil, že žalovaní jsou v daném sporu pasivně věcně legitimováni proto, že ze zjištěného skutkového stavu nelze – zejména s přihlédnutím k tomu, že mezi nimi a manželi M. nebyl nikdy úmysl vytvořit v předmětném bytě trvalé a předem časově neohraničené životní společenství – dovodit trvalé opuštění společné domácnosti žalovanými (v lednu 2001) ve smyslu §708 obč. zák. a tudíž ani přechod práva nájmu bytu na manžele M. ve smyslu §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. Dovolací námitkou, že mezi žalovanými a rodiči žalované 2) byl úmysl vytvořit trvalé, předem časově neohraničené životní společenství, se dovolatelé pokusili zvrátit správnost závěru týkajícího se otázky trvalého opuštění společné domácnosti a potažmo též závěru, který odvolací soud přijal ohledně přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (mimo jiné) jeho rodiče, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. se použije i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost (§708 obč. zák.).
Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. jeho rozsudek ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, uveřejněný pod C 1334 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, a ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 679/2005) vyjádřil právní názor, že uvedená ustanovení se uplatní i v případě trvalého opuštění společné domácnosti oběma manžely, subjekty práva společného nájmu bytu.
Nepodařilo-li se však dovolatelům zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu o neexistenci jejich úmyslu na straně jedné a manželů M. na straně druhé založit a vést v předmětném bytě trvalé životní společenství, obstojí i jeho právní závěr, že právo nájmu žalovaných k předmětnému bytu nezaniklo podle §708 ve spojení s §706 odst. 1 obč. zák., a proto jsou žalovaní pasivně věcně legitimováni a žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, s ohledem na nezpochybněné závěry odvolacího soudu o naplnění uplatněných výpovědních důvodů, lze vyhovět.
Lze proto uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Protože žalobcům se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč [§2 odst. 1, §7 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění] a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), jakož i z daň z přidané hodnoty e výši 20 %, tj. 660,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu