ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2402.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2402/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce města Krnova , zastoupeného Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, proti žalovaným 1/ M. S. a 2/ J. S. , zastoupeným Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 30/2006, o dovoláních žalobce a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 42 Co 636/2008-83, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 42 Co 636/2008-83, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. srpna 2006, č. j. 19 C 30/2006-20, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do šedesáti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 4 o velikosti 2+1 první kategorie v prvním nadzemním podlaží domu č. o. 13 na nám. H. v K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. května 2007, č. j. 42 Co 594/2006-55, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 18. září 2008, č. j. 26 Cdo 4201/2007-69, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 42 Co 636/2008-83, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů (výrok II.).
Po provedeném dokazování soudy obou stupňů dovodily, že nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu (vzniklý na základě nájemní smlouvy ze dne 14. března 2005) zanikl dnem 31. března 2006, tj. uplynutím doby, na níž byl sjednán, a že od 1. dubna 2006 užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu. Soud prvního stupně žalobě vyhověl s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 31. března 2006, tj. ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), aniž vyklizovací povinnost žalovaných vázal na zajištění bytové náhrady (stanovil jim pouze delší /šedesátidenní/ lhůtu ke splnění vyklizovací povinnosti). Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě lze výkon vlastnického práva žalobce omezit prostřednictvím korektivu dobrých mravů (§3 odst. 1 obč. zák.), a proto vyklizovací povinnost žalovaných z bytu podmínil zajištěním náhradního ubytování. K odůvodnění uvedeného názoru uvedl, že dluh žalovaných na nájemném v částce 1.000,- Kč byl již v době rozhodování soudu prvního stupně uhrazen a že v průběhu roku 2008 sice žalovaní opět nájemné nehradili řádně, avšak problémy s placením nájemného byly způsobeny jejich špatnou sociální situací zapříčiněnou nezaměstnaností žalovaného a vážným onemocněním žalované. Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. zohlednil také to, že předchozí byt s vysokým nájemným žalovaní vyměnili za předmětný byt právě proto, že zde bylo nájemné nižší. Přihlédl rovněž k tomu, že dcera žalovaných je těžce zdravotně postižená a že pronajímatelem bytu je obec, jejímž úkolem a posláním je mimo jiné i péče o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů, mezi něž patří uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, výchovy a vzdělávání apod. (§35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o obcích“). Dodal, že v důsledku vyklizení bytu bez bytové náhrady by žalovaní a jejich rodina ztratili jakoukoliv lidsky důstojnou možnost bydlení a zřejmě by tím vznikly i důvody pro nařízení ústavní výchovy jejich nezletilé dcery.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni účastníci řízení.
Žalobce přípustnost svého dovolání opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání vyslovil nesouhlas s právním názorem, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti zdůraznil, že nájemní smlouva ze dne 14. března 2005 byla uzavřena na dobu určitou do 31. března 2006, a poukázal na to, že podle právní úpravy nájmu bytů, obsažené v občanském zákoníku, nájemce, jehož nájemní poměr skončí uplynutím sjednané doby nájmu, nemá právo na zajištění bytové náhrady. Podle jeho mínění je tak povinnost zajistit žalovaným náhradní ubytování v rozporu se zákonem a také s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jde o povinnost činit to, co zákon neukládá, resp. o povinnost uloženou bez zákonného podkladu. Vyjádřil přesvědčení, že pokud žalovaní věděli, že jejich nájemní poměr k bytu zanikne 31. března 2006, měli dostatečně dlouhou dobu, aby činili kroky k řešení své bytové situace. K tomu dodal, že přinejmenším od okamžiku, co jim byl doručen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 4201/2007, byli srozuměni s tím, že předmětný byt budou muset vyklidit. Připomněl, že již v minulosti měli problémy s placením nájemného z jiných bytů v jeho vlastnictví, a zdůraznil, že rovněž nájemní vztah k předmětnému bytu jim nebyl prodloužen právě z důvodu špatné platební morálky. Měl za to, že po něm nelze spravedlivě požadovat zajištění bytové náhrady žalovaným také proto, že byť se snaží naplňovat ustanovení §35 odst. 2 zákona o obcích, má ve svém vlastnictví pouze asi 20 % bytů z celkového počtu bytů v katastrálním území obce. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalování opřeli přípustnost svého dovolání rovněž o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky přitom podřadili dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. I. ÚS 353/04 v dovolání především namítli, že s ohledem na skutečnost, že v době rozhodování soudu prvního stupně neměli žádný dluh na nájemném, představuje rozhodnutí o vyklizení bytu „zásah do ( jejich ) základního práva … garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod …, tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku“ . Zdůraznili, že legitimní očekávání ve smyslu citovaného článku je „integrální součástí ochrany majetkových práv“ . Přitom poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, uveřejněné pod č. 278/2004 Sb., sp. zn. IV. ÚS 525/02 a sp. zn. I. ÚS 185/04, jakož i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) ze dne 5. ledna 2000 ve věci Beyeler proti Itálii a ze dne 16. (správně 19.) června 2001 ve věci Zwierzynski proti Polsku. Uvedli, že podle judikatury ESLP (např. rozhodnutí ze dne 22. června 2004 ve věci Broniowski proti Polsku) má pojem „majetek“ užitý v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě „autonomní rozsah, který není omezen na konstatované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátního práva“ . Dodali, že pro účely dotčeného ustanovení jsou za majetková práva, resp. majetek, považována také „další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání“ . Podle jejich mínění proto lze legitimní očekávání vztáhnout i na „předpoklad uzavření nájemní smlouvy s občanem v situaci, kdy na nájmu ničeho nedluží“ . Z uvedeného dovozovali, že pokud se soudy obou stupňů nezabývaly jejich legitimním očekáváním nabytí „majetkového práva nájmu“ , porušily jejich základní práva a svobody a „v důsledku této vady řízení rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ . Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a případně i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání byla podána včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti obou dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že ačkoliv odvolací soud formuloval výrok I. svého rozsudku jako měnící, napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalované (dále jen „měnící výrok“); ve výroku o vyklizení bytu rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti potvrdil (dál jen „potvrzující výrok“).
Otázku přípustnosti dovolání pak dovolací soud řešil zvlášť ve vztahu k dovolání žalobce a zvlášť ve vztahu k dovolání žalovaných.
Dovolání žalovaných směřuje pouze proti potvrzujícímu výroku (nesměřuje proti měnícímu výroku).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Proto se dovolací soud dále zabýval přípustností dovolání žalovaných podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Ačkoliv žalovaní uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., jsou jejich námitky z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) podřaditelné pouze pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu. Se zřetelem k obsahové konkretizaci žalovanými použitého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a k právním závěrům, které při posouzení dané věci přijal odvolací soud, shledává dovolací soud dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (a to i s přihlédnutím ke změnám, které v judikatuře dovolacího soudu nastaly po vydání zrušujícího rozsudku ze dne 18. září 2008, č. j. 26 Cdo 4201/2007-69) pro řešení otázky, zda žalovanými namítané okolnosti jsou dostačující pro odepření ochrany vlastnického práva žalobce podle §3 odst. 1 obč. zák.
Dovolání žalobce směřuje pouze proti měnícímu výroku. Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Proti potvrzujícímu výroku žalobce nijak nebrojil. Zbývá dodat, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalované je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Ani posléze uvedené vady tvrzeny nebyly (viz výklad shora) a nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde zejména o situace, kdy vyklizovaný v bytě dlouhodobě žije v přesvědčení, že mu svědčí platný titul k bydlení. V ustálené soudní praxi však nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že bytovou náhradu zásadně nelze přisoudit (za použití §3 odst. 1 obč. zák.) v případech, kdy bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, z 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 2146/2005, a z 23. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1021/2008).
Dovolací soud zastává názor, že pro účely zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) podle §3 odst. 1 obč. zák. není v daném případě právně významná okolnost, že v době rozhodování soudu prvního stupně neměli žalovaní žádný dluh na nájemném. Je tomu tak především proto, že řádné placení nájemného (a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu) je jedna za základních povinností nájemce (§685 odst. 1 ve spojení s ustanovením §697 obč. zák.) a nejde tudíž o žádný nadstandard, který by snad nájemce poskytoval pronajímateli a který by mu (navíc) zakládal právo „na pokračování“ nájemního vztahu i po uplynutí sjednané doby nájmu, jak se snad mylně domnívají žalovaní. Z tohoto hlediska je pak nerozhodné, zda pronajímatelem je obec či zda jde o jiného pronajímatele. Lze jen dodat, že šlo-li v tomto případě o nájemní poměr na (relativně krátkou) dobu určitou, nejsou ani v laické veřejnosti – vzhledem k charakteru takového nájemního poměru – žádné pochybnosti o tom, že takový nájemní poměr zásadně končí uplynutím sjednané doby nájmu (§710 odst. 3 obč. zák.), a to i v případě, kdy nájemce po dobu trvání tohoto nájemního poměru řádně platil sjednané nájemné. V tomto směru tedy nelze uvažovat o legitimním očekávání tak, jak jej v dovolání – s odkazem na tam citovaná rozhodnutí – charakterizují žalovaní. Z uvedeného vyplývá, že namítané okolnosti nemohou nic změnit na tom, že žalovaní museli od počátku vědět, že jde o nájemní poměr na dobu určitou, který zásadně skončí uplynutím sjednané doby nájmu, a že tudíž po uplynutí doby nájmu jim nájemní poměr k bytu již nesvědčí. Navíc o tom, že žalobce se domáhá jejich vyklizení, věděli již od doručení žaloby v roce 2006 a měli tak k dispozici relativně dlouhou dobu k tomu, aby si opatřili jiné bydlení. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl žalovanými užit opodstatněně.
Dovolací soud však nesouhlasí s názorem, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – lze vyklizení bytu vázat za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění náhradního ubytování. Nejde-li totiž v daném případě ze strany žalobce o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (viz výklad obsažený v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí), nelze už z tohoto důvodu vyklizení vázat na zajištění bytové náhrady (srov. shora citované stanovisko ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009). Bytovou náhradu nelze žalovaným přisoudit ani s odkazem na shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, z 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, a ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000; vzhledem k existenci nájemního poměru na (relativně krátkou) dobu určitou nemohli žalovaní žít v přesvědčení, že jim i po uplynutí sjednané doby nájmu svědčí platný titul k bydlení. Navíc jde-li o užívání bytu po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou, nelze zásadně vyklizení bytu vázat na zajištění bytové náhrady (srov. shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, z 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 2146/2005, a z 23. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1021/2008). Na tom nemohou nic změnit ani okolnosti vztahující se k sociálním, popřípadě zdravotním důvodům na straně žalovaných (které – jak vyplývá z obsahu spisu – tu navíc byly již před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 14. března 2005), na nichž odvolací soud založil svůj právní názor na otázku bytové náhrady pro žalované (ve skutečnosti však současně nezohlednil okolnosti na straně žalobce). V tomto směru tedy žalobce uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný měnící výrok napadeného rozsudku, a to z hlediska uplatněných dovolacích námitek žalobce podřazených dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolací soud ho proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil v celém rozsahu (viz výklad shora) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu