ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2461.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2461/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce město Klášterec nad Ohří , se sídlem v Klášterci nad Ohří, nám. Dr. E. Beneše č. 85, zastoupeného obecnou zmocněnkyní Helenou Lipkovu, bytem v Klášterci nad Ohří, J.A.Komenského č. 453, proti žalovanému I. G., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 16 C 143/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 9 Co 1048/2007-51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 10.10.2007, č. j. 16 C 143/2004-30, byla žalovanému uložena povinnost vyklidit byt č. 47 o velikosti 1+3 v 9. nadzemním podlaží domu č.p. 480 v K. nad O., ulici M., a to do 15 dnů po zajištění přístřeší, jakož i nahradit náklady řízení u soudu I. stupně s odůvodněním, že nájem bytu sjednaný na dobu určitou skončil uplynutím doby ke dni 30.9.2004 a protože žaloba na vyklizení byla podána v běhu zákonné lhůty podle §676 odst.2 obč. zákoníku dne 22.10.2004, tedy již poté, co právní titul žalovaného k užívání předmětného bytu zanikl, bylo žalobě jako důvodné zcela vyhověno. Při úvaze, zda žalovanému při vyklizení náleží bytová náhrada vycházel soud I. stupně z toho, že §712 obč. zákoníku po novele (účinné od 1.4.2006) sice výslovně při skončení nájmu na dobu určitou nehovoří o povinnosti poskytnout vyklizovanému přístřeší, to však samo o sobě neznamená, že by se v tomto ohledu práva vyklizovaných osob změnila.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 11. 2009, č. j. 9 Co 1048/2007-51, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Za správné považoval skutkové i právní závěry soudu I. stupně s tím, že užívá-li žalovaný předmětný byt i po skončení nájemního vztahu – což žalovaný v odvolacím řízení potvrdil – děje se tak bez právního důvodu a žalobce žalobou na vyklizení realizuje ochranu svého vlastnického práva podle §126 obč. zákoníku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný, když přípustnost dovolání shledává v ust. §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. Prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst.2 písm. a), b) o. s. ř. vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tvrzené a prokazované skutečnosti, že spolu s ním v předmětném bytě bydlí i jeho družka a jejich děti. To měl ostatně potvrdit i žalobce, který ve vyjádření k odvolání uvedl, že je rodině ochoten poskytnout náhradní ubytování v ubytovně města K. nad O.. Podle dovolatele je tak v rozporu s dobrými mravy, aby mu bylo poskytnuto pouze přístřeší a soud by měl při rozhodování respektovat i právo nezletilých dětí na společné bydlení se svými rodiči. Domáhá se tak zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovanému pomáhal při uvažované výměně bytu, družka i s dětmi se měla z předmětného bytu odhlásit k 1. 10. 2007, přesto u soudu uvedl, že město K. nad O. poskytne nejen žalobci, ale i jeho družce a dětem náhradní ubytování. I proto nemůže být jednání žalobce posuzované jako rozporné s dobrými mravy. Nabídka ubytování trvá i přes to, že žalobce eviduje u žalovaného dluh na nájemném a službách spojených s užíváním bytu (bez poplatku z prodlení) ve výši 389.870,- Kč k 31. 5. 2010 a v předmětném bytě osoby nehlášené u správce bytového fondu. Navrhl proto, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejdříve zabýval přípustností podaného dovolání žalovaného, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání neopomenul, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Zbývá dodat, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje pouze proti výroku o „bytové náhradě“; proti výroku týkajícímu se vyklizovací povinnosti dovolání evidentně nesměřuje. Usoudí-li však dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady; ustanovení §712 obč. zák. tu ani analogicky (§853 obč. zák.) použít nelze. Ustálená soudní praxe se však neodklonila ani od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). U žívá-li tedy vyklizovaný účastník byt bez právního důvodu, lze jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady pouze ve výjimečných případech, a to za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Soudní praxe se však ustálila rovněž v názoru, že bytovou náhradu nelze přisoudit (za použití §3 odst. 1 obč. zák.) v případech, kdy bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, z 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 2146/2005, z 23. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1021/2008, z 16.3.2010, sp.zn. 26 Cdo 419/2009); na podporu uvedeného názoru dovolací soud v rozsudku ze dne 28. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 1551/2006 zdůraznil, že zákon výslovně umožňuje sjednání nájmu bytu na dobu určitou a při skončení takového nájmu nepředpokládá poskytnutí bytové náhrady. V těchto případech je vyloučeno, aby nájemce po skončení doby nájmu žil v bytě v přesvědčení, že mu svědčí platný titul k bydlení.
Z uvedeného vyplývá, že žalovanému nepříslušela při vyklizení bytová náhrada. Jestliže soudy přesto vázaly povinnost byt vyklidit na poskytnutí přístřeší (jako bytová náhrada svého druhu – viz srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, a ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 a pod č. 68 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, a ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002, uveřejněné pod C 381 a pod C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) a žalobce je ochoten mu tuto bytovou náhradu poskytnout, nelze – s přihlédnutím k tomu – usoudit na extrémní nesoulad uvedeného rozhodnutí s ustálenou soudní praxí.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu