ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2477.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2477/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) Ing. M. P. , a b) Mgr. S. P., bytem tamtéž, zastoupených JUDr. Janou Novákovou, advokátkou se sídlem Kostelec nad Labem, Neratovická 218, proti žalovanému F. L. , o zvýšení nájemného a o zaplacení částky 84.322,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 194/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 20 Co 256/2009-68, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 10. 8. 2006 (po její změně připuštěné usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 3. 2009, č. j. 12 C 194/2006-39) se žalobci domáhali, aby bylo určeno, že výše nájemného za užívání bytu č. 16 o velikosti 1+1, II. kategorie, v 5. nadzemním podlaží domu na adrese P. 4, S. 766/19 (dále jen „předmětný byt“), který má v nájmu žalovaný, činí od 1. 9. 2006 částku 7.636,- Kč a dále, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 84.322,- Kč (tj. rozdíl mezi nájemným, jež žalovaný platil ve výši 1.613,- Kč měsíčně a místně obvyklým nájemným ve výši 7. 636,- Kč měsíčně za období od 1. 7. 2005 do 30. 8. 2006).
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 3. 2009, č. j. 12 C 194/2006-45, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem na určení výše nájemného, neboť v době podání žaloby již byl (od 31. 3. 2006) účinný zákon upravující zvyšování nájemného, a to zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů“ (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“). Pokud jde o požadavek na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 84.322,- Kč, dovodil, že žalovaný by se mohl na úkor žalobců bezdůvodně obohatit, pokud by užíval předmětný bez právního důvodu či na základě neplatného právního úkonu. V tomto případě však žalovaný měl se žalobci uzavřenou platnou nájemní smlouvu. Navíc Ústavní soud ve svých rozhodnutích uvedl, že povinnost platit nájemné nad rámec nájemného sjednaného ve smlouvě lze konstitutivně založit pouze pro futuro, tj. nejdříve od podání žaloby. Z těchto důvodů žalobu zamítl.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 11. 2009, č. j. 20 Co 256/2009-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 84.322,- Kč a v zamítavém výroku o určení výše nájemného za dobu od 1. 1. 2007 do budoucna (výrok I.), a dále jej v zamítavém výroku o věci samé ohledně určení výše nájemného za dobu od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2006 zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že na daný případ dopadá sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09, v němž byl vysloven závěr, že „obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 nelze přiznat, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.“. Na jeho základě dovodil, že úspěšná může být žaloba pronajímatele o určení výše nájemného, která se týká nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006, že výši nájemného nelze tudíž určit zpětně za dobu před podáním žaloby, a že žalobce se nemůže ani domáhat zaplacení rozdílu mezi regulovaným a místně obvyklým nájemným za tuto dobu z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žaloba na plnění nemůže být úspěšná, jestliže požadovaná výše nájemného nebyla určena. Ztotožnil se proto se soudem prvního stupně, který nárok žalobců na zaplacení částky 84.322,- Kč (jež měla představovat bezdůvodné obohacení žalovaného ve výši rozdílu mezi placeným nájemným a nájemným v místě a čase obvyklým za dobu od července 2005 do srpna 2006) shledal nedůvodným, rovněž i s tím, že zamítl nárok žalobců na určení výše nájemného za dobu od 1. 1. 2007 do budoucna, protože pro tuto dobu již jednostranné zvyšování nájemného pronajímateli bytu umožňuje ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. Konstatoval, že ve smyslu citovaného stanoviska Ústavního soudu je tak opodstatněn pouze nárok žalobců na určení výše nájemného za dobu od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2006; vzhledem k tomu, že soud prvního stupně s ohledem na svůj právní názor neprováděl dokazování k otázce obvyklé výše nájemného v daném místě a čase, odvolací soud v této části napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti výroku I.) podali žalobci dovolání, jehož přípustností se blíže nezabývali. Nesprávné právní posouzení spatřovali v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, jež se opírá o stanovisko pléna Ústavního soudu ze 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, „nemá oporu v ustálené judikatuře Ústavního soudu, neboť ve smyslu článku 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb. Ústavy České republiky jsou závazná pro všechny orgány a osoby pouze vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu a nikoliv jeho stanoviska“. V této souvislosti poukazují na to, že rozhodnutí Ústavního soudu se v průběhu několika let vyvíjela a mohou se vyvíjet i nadále způsobem odlišným od uvedeného stanoviska. Poukazují na rozhodnutí Ústavního soudu (viz níže) s tím, že tato připouštějí možnost, aby se pronajímatelé domáhali nájemného nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou, tj. i před podáním žaloby. Zároveň uvádějí, že uvedené stanovisko Ústavního soudu váže počátek doby, od které mají soudy rozhodovat o zvýšení nájemného, na den podání žaloby k soudu, což bylo v daném případě již 10. 8. 2006, nikoliv 1. 9. 2006, a odvolací soud měl tedy rozhodnout, že se k dalšímu řízení vrací rozhodování ohledně určení nájemného za dobu od 10. 8. 2006. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo ve výroku I. zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněnými dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v potvrzující části založeno na závěrech vyslovených ve stanovisku pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 27/09, v němž Ústavní soud mimo jiné dovodil, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného z bytu za dobu od podání žaloby do 31. 12. 2006 a že nájemné za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. Dovolatelé – prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – správnost tohoto závěru zpochybnili.
Jejich dovolací námitky však zásadní právní význam, a tudíž i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají. Je třeba přisvědčit dovolatelům, že judikatura týkající se žalob pronajímatelů na zvýšení nájemného se vyvíjela. V otázce, za jaké období je možno rozhodnout o zvýšení nájemného, je však judikatura jak Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 a citované stanovisko pléna Ústavního soudu), tak i Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1819/2009, a z 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5408/2008) ustálená, a odvolací rozhodl v souladu s ní. Pokud dovolatelé poukazovali na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 3158/07, ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2525/07 a ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 905/06, s tím, že z nich vyplývá, že o zvýšení nájemného mohou soudy rozhodnout i za dobu minulou, tj. před podáním žaloby, je třeba zdůraznit, že právní názory obsažené v těchto rozhodnutích byly překonány právě stanoviskem pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 27/09. Z nálezů Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 489/05, II. ÚS 121/06, II. 361/06 a IV. ÚS 111/06 (na něž dovolatelé v této souvislosti rovněž odkazovali) se právní názor připouštějící možnost podat žalobu na zvýšení nájemného za dobu minulou nepodává. Nad rámec uvedeného je možno dodat, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, a že nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu vyvolává pochybnost, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, jenž jej povolává k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům, a ve svých důsledcích je způsobilé založit stav porušení principu rovnosti, jakož i ohrožení právní jistoty. Proto je zpravidla již samo o sobě důvodem ke zrušení tím diskvalifikovaného rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ze dne 18. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 70/96, ze dne 12. 4. 2001, sp. zn.III. ÚS 648/2000, ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 686/04, ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 561/04, a ze dne 09.03.2010, sp. zn. II.ÚS 1994/09).
Pokud dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu, že v rozporu s citovaným stanoviskem, jež váže počátek doby, od které mají soudy rozhodovat o zvýšení nájemného na den podání žaloby, měl rozhodnout, že se věc vrací soudu prvního stupně ohledně určení nájemného za dobu od 10. 8. 2006 (což byl den podání žaloby), nikoliv od 1. 9. 2008, jejich výtky směřují v tomto směru proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jež má povahu usnesení (srov. §223 o. s. ř. věta za středníkem o. s. ř.) a proti němuž není dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že rozhodnutím odvolacího soudu nebyl potvrzen nebo změněn rozsudek soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem "věc sama" je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997 sp. zn. 2 Cdon 484/97, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., protože rozhodnutím odvolacího soudu nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních §238 a §238a o. s. ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o. s. ř. Nad rámec uvedeného je možno podotknout, že odvolací soud byl ostatně v tomto směru vázán žalobním petitem, v němž žalobci požadovali zvýšení nájemného nikoliv od podání žaloby, ale až od dne 1. 9. 2008, za období předcházející se pak domáhali vydání bezdůvodného obohacení.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud rozhodl v souladu se shora uvedenou judikaturou a dovolání žalobců není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tyto náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu