ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2564.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2564/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce V. P. V ., zastoupeného Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 614, proti žalované M. A ., zastoupené Mgr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 101/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2007, č. j. 30 Co 136/2007-129, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2007, č. j. 30 Co 136/2007-129, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. srpna 2006, č. j. 3 C 101/2005-80, jímž byla žalované uložena povinnost vyklidit byt tam specifikovaný do 15 dnů po zajištění náhradní bytu, tak, že povinnost žalované vyklidit byt je vázána na zajištění náhradního ubytování, se zamítá .
II. Jinak se dovolání odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč, k rukám Mgr. Petra Sigmunda, advokáta se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 614, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 8. 2006, č. j. 3 C 101/2005-80, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 5 v domě M. Č., Čelákovice (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a uložil jí povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaná užívá předmětný byt na základě nájemní smlouvy ze dne 18. 1. 1996, uzavřené s právním předchůdcem žalobce TOS Čelákovice, a. s. (dále též jen „Nájemní smlouva“), že výše nájemného činí od roku 2003 měsíčně částku 2.017,- Kč, že dne 23. 4. 2004 uhradila pronajímateli dlužné nájemné ve výši 35.281,- Kč, že dne 24. 9. 2004 písemně uznala dluh na nájemném ve výši 6.051,- Kč a zavázala se jej zaplatit v dohodnuté lhůtě, což však neučinila a rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 7. 2005, č. j. 4 C 238/2005-15, jí bylo uloženo uvedenou částku zaplatit, že žalovaná je rozvedená a žije se svým zletilým synem, a že pobírá starobní důchod (jehož výše činila ke dni 1. 1. 2004 částku 3.577,- Kč, ke dni 1. 1. 2006 pak částku 4.416,- Kč) a příspěvek na bydlení ve výši 800,- Kč. Na tomto skutkovém podkladě dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) byl naplněn, neboť žalovaná do doby podání žaloby dlužila na nájemném dosti vysoké částky, jež následně uhradila, přičemž dluh na nájemném vznikl v důsledku její tíživé finanční situace. Pokud jde o bytovou náhradu, dovodil, že poskytnutí přístřeší by v daném případě bylo v rozporu s dobrými mravy, a naopak shledal důvody zvláštního zřetele, pro které by měl žalované být přiznán náhradní byt, byť by byl menší nebo nižší kategorie (§712 odst. 1, odst. 5 obč. zák.).
Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 5. 2007, č. j. 30 Co 136/2007-129, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě tak, že povinnost žalované předmětný byt vyklidit vázal na zajištění náhradního ubytování; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Poté, co doplnil dokazování výpovědí žalované, fotokopií vyúčtování nákladů na služby spojené s užíváním bytu, doklady o placení nájemného a přehledem předpisu plateb nájemného vzal zejména za prokázáno, že žalovaná ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu (tj. ke dni 2. 5. 2005) dlužila na nájemném jednak částku 6.051,- Kč, představující nájemné za 3 měsíce (což vyplynulo z dohody o uznání dluhu a z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 7. 2005, č. j. 4 C 238/2005-15) a dále nájemné za měsíc listopad 2004 ve výši 2.107,- Kč. Na tomto skutkovém podkladě rovněž uzavřel, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn. K námitce žalované, že dluh již uhradila, uvedl, že existenci výpovědního důvodu je nutno zkoumat ke dni doručení výpovědi a že skutečnost, že nájemce po dání výpovědi dlužné nájemné uhradí, může mít význam toliko pro posouzení, zda přivolení k výpovědi není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V daném případě však podmínky pro odepření práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy – z důvodů uvedených v rozsudku - neshledal. V otázce bytové náhrady se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a konstatoval, že pokud dovodil existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, tyto nijak nespecifikoval, navíc nebyla splněna druhá zákonná podmínka pro přiznání náhradního bytu či ubytování v případě výpovědi z nájmu bytu dle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., tj. že by se jednalo o rodinu s nezletilými dětmi (§712 odst. 5 věta druhá obč. zák.). Při úvaze o bytové náhradě však přihlédl k čl. IV. Nájemní smlouvy (v němž se právní předchůdce žalobce a žalovaná výslovně dohodli, že v případě dání výpovědi podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. bude nájemci poskytnut neplnohodnotný menší náhradní byt nebo jen náhradní ubytování) a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že povinnost žalované byt vyklidit vázal na zajištění náhradního ubytování, když podmínky pro přiznání náhradního bytu neshledal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který její povinnost předmětný byt vyklidit vázal toliko na zajištění náhradního ubytování. Konstatuje, že podle jejího názoru jsou zde dány důvody zvláštního zřetele, jakož i jiné podmínky (jež v dovolání rozvádí) pro přiznání náhradního bytu, zejména za „obligatorní aplikace nájemní smlouvy ze dne 18. 1. 1996, in concreto čl. IV“; v této souvislosti poukazuje především na to, že dluh na nájemném vznikl pouze v důsledku její nepříznivé sociální situace. Vytýká odvolacímu soudu, že jeho skutková zjištění v otázce bytové náhrady nemají oporu v provedeném dokazování a v obsahu spisu, a že neuvedl, jaké skutečnosti jej vedly k přiznání pouze náhradního ubytování z titulu Nájemní smlouvy, a poukazuje na to, že na základě této smlouvy jí přísluší v prvé řadě náhradní byt,a že přiznání pouze náhradního ubytování je v rozporu s dobrými mravy. Dále vytýká odvolacímu soudu, že s ohledem na svůj nesprávný skutkový závěr, že žaloba byla podána 9. 3. 2005 (dle jejího názoru to bylo již 10. 6. 2004) zahrnul zcela nesprávně do doby pro splnění podmínky dle 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. i rok 2005. Domnívá se, že podmínky pro vyhovění žalobě ke dni jejího podání (červen 2004), ani ke dni 2. 5. 2005, kdy byla podána výpověď, dány nebyly, neboť dluh za rok 2004 byl zaplacen a za období roku 2005 nebyla prokázána žádná dlužná částka. Poukazuje rovněž na skutečnost, že jí nebylo doručeno zvýšení nájemného z částky 1.925,- Kč na částku 2.107,- Kč. Podotýká, že na základě opravy výměry bytu naopak došlo ke snížení nájemného na 1.600,- Kč, a pokud platila částku 1.925,- Kč, vznikl jí na nájemném přeplatek. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání vyvracel dovolací námitky žalované a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. května 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem – jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovanou, ve zbývající části, tj. ohledně přivolení k výpovědi, určení výpovědní lhůty a stanovení vyklizovací povinnosti, byl potvrzen, řešil dovolací soud otázku přípustnosti dovolání zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku a zvlášť ve vztahu k jeho měnícímu výroku. Přitom po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání proti potvrzujícímu výroku přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud v tomto směru potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatelka sice zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn, avšak námitkami, jež obsahově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, a jimiž je tedy uplatňován dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka tu přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Nad rámec uvedeného je možno podotknout, že odvolací soud správně posuzoval naplnění výpovědního důvodu ke dni dání, resp. doručení výpovědi žalované, tj. ke dni 2. 5. 2005 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku není podle §237 odst. 1 písm. c) přípustné, a Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení se však omezuje pouze na měnící výrok týkající se bytové náhrady pro žalované. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, proti němuž bylo dovolání shledáno nepřípustným, a jehož věcnou správnost tak dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura 11/1997).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že v otázce bytové náhrady odvolací soud učinil nesprávný skutkový závěr, jež nemá oporu v provedeném dokazování ani v obsahu spisu.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolatelka však nic takového odvolacímu soudu nevytýká. Okolnosti, na něž poukazuje (obsah Nájemní smlouvy, její nepříznivá sociální situace, důvody, pro něž neplatila nájemné, dodatečné uhrazení dlužného nájemného), k nimž ostatně odvolací soud přihlédl, se týkají posouzení jejího nároku na bytovou náhradu; obsahově tak jde o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §712 odst. 5 obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c), d), g) a h), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c) a d), může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, dále např. rozsudky ze dne 22. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002, a ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněné pod C 642, C 1630 a C 1875 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je ustálena v názoru, že přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu je především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné; obě podmínky musí být tedy splněny kumulativně. Ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. je přitom normou kogentní, takže přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší nepřichází v úvahu, a to ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, a ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 741/2002, uveřejněné pod C 1875 a C 2104 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Z uvedeného vyplývá, že námitka dovolatelky, že odvolací soud měl na základě čl. IV. Nájemní smlouvy a s přihlédnutím k dalším uváděným okolnostem vázat její povinnost předmětný byt vyklidit na zajištění náhradního bytu (nikoliv jen náhradního ubytování), není důvodná.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - proto dovolání v této části jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 660,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. února 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu