ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2780.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2780/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti žalované L. O., zastoupené JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Resslova 9, o 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 117/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. února 2008, č. j. 12 Co 29/2008-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 24. 4. 2006 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 40.000,- Kč s příslušenstvím jako zvýšené nájemné za dobu od května 2003 do 31. 3. 2006.
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 12. 2006, č. j. 15 C 117/2006-42, žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 40.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ohledně příslušenství (poplatku z prodlení) žalobu zamítl a rozhodl také o nákladech řízení. Zjistil, že rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 26 C 203/2005-51, bylo žalované uloženo, aby vyklidila byt o velikosti 3+1 v pravém vchodě ve druhém nadzemním podlaží v domě na Dlouhé ulici 34 v D. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) po zajištění přiměřeného náhradního bytu, neboť byt užívá jako osoba vymezená v §713 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), tedy jako manželka dřívějšího nájemce služebního bytu A. O., který zemřel. I když žalovaná není nájemkyní, bytu, je osobou, které náleží právo bydlení v předmětném bytě, a je proto povinna platit žalobci nájemné podle §671 odst. 1 obč. zák. V době vymezené žalobou platila nájemné ve výši 1081,- Kč (jak bylo předepsáno žalobcem v roce 2002), odmítla však platit žalobci zvýšené tržní nájemné. Soud prvního stupně uvedl, že při absenci právního předpisu upravujícího zvýšení nájemného, který předvídá §696 odst. 1 obč. zák., náleží rozhodnutí o zvýšení nájemného do pravomoci soudu (odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 524/03 a sp. zn. IV. ÚS 61/05, a ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/2005). Výši tržního nájemného zjistil ze znaleckého posudku v částce 3.000,- Kč měsíčně, přičemž rozdíl mezi tržním nájemným a zaplaceným nájemným v době od května 2003 do března 2006 tak činil 65.246,- Kč. Vázán návrhem žalobce, který požadoval částku 40.000,- Kč, uložil soud prvního stupně žalované, aby tuto částku žalobci zaplatila. Ohledně zaplacení poplatku z prodlení žalobu zamítl s odůvodněním, že zvýšené nájemné bylo určeno teprve rozhodnutím soudu a žalovaná se tak do prodlení s jeho placením nedostala.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 2. 2008, č. j. 12 Co 29/2008-73, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč. Rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, ze kterého vyplývá, že při zohlednění nálezů Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, a ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, lze konstitutivním rozhodnutím soudu určit nájemné do budoucna, nikoli zpětně. Tyto právní závěry pak platí i pro právní vztah řídící se režimem §712a obč. zák., tedy i pro úhradu za užívání bytu do zajištění bytové náhrady. V rozporu s uvedenou judikaturou však soud prvního stupně nesprávně určil tvz. tržní nájemné před podáním žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opíral o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu, že pominul nájemní smlouvu, kterou ohledně předmětného bytu uzavřel se žalovanou v průběhu odvolacího řízení, a dále, že dopisem ze dne 17. 12. 2004, který jí byl doručen, vyzval žalovanou, aby platila zvýšené nájemné. Odvolací soud se také argumentačně nevypořádal s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 93/05, IV. ÚS 111/06, I. ÚS 717/2006, a nálezy publikovanými ve Sbírce zákonů pod č. 231/2000 Sb. a 528/2002 Sb. Kromě toho odvolací soud nepřihlédl ke všem rozhodnutím Nejvyššího soudu – tak např. k rozsudkům ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006. Odvolací soud tak porušil právo žalobce na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a došlo i k porušení práva žalobce na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 této Listiny. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podáními, které sám sepsal, doručenými soudu prvního stupně 8. 10. 2008 a odvolacímu soudu dne 19. 2. 2009 a dovolacímu soudu 6. 3. 2009, žalobce dovolání doplnil.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. Čl. II, bod 12. tohoto zákona ) – dále opět „o. s. ř.“.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupeným oprávněným subjektem - účastníkem řízení a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Pro podání dovolání stanoví §240 odst. 1 o. s. ř. účastníkovi dvouměsíční lhůtu počítanou ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu. Po uplynutí této lhůty již nelze dovolání doplňovat. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci 1. 4. 2008, a k podáním doručeným soudu 8. 10. 2008 a 19. 2. 2009 proto dovolací soud nepřihlížel. V podání doručeném dovolacímu soudu 6. 3. 2009 žalobce uvedl, že napadeným rozhodnutím „bylo rozhodnuto o právech a povinnostech osoby, která není občanem České republiky, bylo rozhodnuto o právech a povinnostech žalované, jež se podle registru evidence obyvatel v České republice nenalézá“, a odkázal na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá postup soudu v řízení, jestliže účastníkem řízení byl označen někdo, kdo účastníkem řízení být nemůže. K tomu dovolací soud konstatuje, že žalovaná je podle zápisu v evidenci obyvatelstva stále přihlášena z trvalému pobytu na adrese předmětného bytu.
Dovolatel zpochybnil správnost právního názoru odvolacího soudu, že žalované jako osobě užívající byt z titulu práva bydlení po smrti nájemce podle §713 obč. zák. nelze nájemné zvýšit konstitutivním rozhodnutím soudu za dobu před podáním žaloby v době od května 2003 do dubna 2006.
Žalobce v průběhu odvolacího řízení v podání ze dne 11. 12. 2007 uvedl, že účastníci uzavřeli ohledně předmětného bytu dne 14. 3. 2007 nájemní smlouvu a že dne 11. 12. 2007 současně podává vůči žalované žalobu o zaplacení dlužného zvýšeného nájemného za dobu od dubna 2006. Odvolací soud se sice nájemní smlouvou nezabýval, avšak pro posouzení vztahů účastníků k bytu v době, která má tvrzené nájemní smlouvě předcházet, není tato smlouva významná. Odvolací soud vycházel z toho, že práva a povinnosti žalobce a žalované k bytu se v době od května 2003 do března 2006 řídila ustanovením §712a obč. zák. Jak plyne z jeho znění, upravuje vztah pronajímatele a osoby, jejíž nájemní poměr skončil, a to tak, že mají práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovení §687 až §699 obč. zák. a přiměřeně §700 až §702 odst. 1 obč. zák. Takovou osobou však v době od května 2003 do března 2006 žalovaná nebyla – užívala byt jako manželka zemřelého nájemce. Jestliže však §713 odst. 1 obč. zák. stanovil, že osoby, které po smrti nájemce užívají byt, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt, pak žalované svědčilo v uvedené době právo bydlení a za trvání tohoto práva žalované k bytu lze použít ustanovení §712a obč. zák. analogicky.
Ustálená soudní praxe dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, a z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 – dovodil, že „tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1. 1. 2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb. Navíc plénum Ústavního soudu České republiky přijalo pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 dne 28. dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného. V citovaném stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008).
Rozsudek odvolacího soudu je tak v souladu judikaturou Ústavního soudu České republiky a již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky. Ani rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které žalobce poukazoval, nejsou s touto judikaturou v rozporu a z hlediska rozhodování Ústavního soudu je určující citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09. Nelze tedy uvažovat ani o tom, že odvolací soud porušil právo žalobce pokojně užívat majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci, tak není opodstatněný. Protože dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, dovolání podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2010
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu