ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2832.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2832/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně m. č. P. 1 , zastoupené advokátkou, proti žalované Mgr. M. V. , zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 18 C 94/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007, č.j. 39 Co 103/2007-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč, k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 8. 2006, č.j. 18 C 94/2004-108, uložil žalované povinnost vyklidit byt IV. kategorie, o velikosti 1+1, ve 4. nadzemním podlaží domu č.p. 656 v P. 1 – N. M., Ř. 14 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) a vyklizený jej předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č.j. 39 Co 103/2007-171, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně má ve správě předmětný dům (ve vlastnictví hl. m. P.), že nájemkyní bytu byla teta žalované J. K., která zemřela, že jmenovaná před svou smrtí žila v předmětném bytě sama, a že žalovaná nabyla děděním po své matce (osvědčení o dědictví nabylo právní moci dne 8. 3. 2002) spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/2 k bytu na T. ulici v B. (dále jen „bratislavský byt“). Dospěly k závěru, že jelikož žalovaná nežila se svojí tetou alespoň po dobu tří let před její smrtí ve společné domácnosti a má vlastní byt (zde soudy odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 349/99 a „R 20/2001“), nebyly splněny předpoklady pro přechod nájmu bytu na žalovanou ve smyslu §706 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), a že žaloba na vyklizení je tudíž důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o nesplnění zákonem stanovených podmínek pro přechod nájmu bytu (vedení společné domácnosti v rozhodném období a absence vlastního bytu) a namítá, že je nutno posuzovat je individuálně, na základě zjištěných skutečností, a nikoliv podle obecných měřítek, tj. způsobem, který je vnímán jako obvyklý. S poukazem na okolnosti uvedené v dovolání dovozuje, že prokázala soužití se svojí tetou ve společné domácnosti, přestože jejich trvalý a blízký vztah vybočoval z obvyklého standardu soužití jiných osob ve společné domácnosti, neboť se jednalo o dvě velmi silné individuality. Za otázku zásadního významu v této souvislosti označila otázku ,,jaké znaky musí nést soužití dvou a více fyzických osob ve společné domácnosti v návaznosti na společenské změny, ke kterým došlo v posledních dvou desetiletích“. Dále namítá, že neměla vlastní byt, neboť v bratislavském bytě bydlí její sestra, jejíž sociální poměry neumožňují, aby jí vyplatila její podíl v penězích, a že rovněž nelze tento byt prodat (s ohledem na jeho kupní cenu), a za takto získané peníze pořídit samostatné bydlení pro ni a její sestru. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v dovolacím vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím i s jeho právními závěry, přičemž poukázala na „platnou judikaturu a zejména rozsudky Nejvyššího soudu ČR č.j. 26 Cdo 31/2005 a 26 Cdo 1472/2005“.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. listopadu 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelkou formulovaná právní otázka, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nemůže v dané věci založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
Pokud jde o podmínku soužití ve společné domácnosti, dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem a uplatňuje (obsahově) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Nelze-li vzhledem k uvedenému dovoláním zpochybnit právní závěr odvolacího soudu ohledně nenaplnění podmínky soužití žalované se zemřelou nájemkyní bytu ve společné domácnosti, nezabýval se již dovolací soud námitkami ohledně toho, zda měla žalovaná k rozhodnému okamžiku vlastní byt, neboť již sama neexistence společné domácnosti vylučuje přechod nájmu práva nájmu bytu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. ledna 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu