ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.287.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 287/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ H. Š. , b/ M. Š. , c/ A. J. a d/ R. H. , zastoupených JUDr. Janem Sykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 12, proti žalovanému P. P. , zastoupenému JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Nám. Míru 15/341, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 21/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2009, č. j. 35 Co 337/2009-258, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. října 2007, č. j. 35 Co 471/2007-162, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu prvního stupně) ze dne 18. května 2007, č. j. 26 C 21/2004-143, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. srpna 2007, č. j. 26 C 21/2004-157; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rovněž druhý (opět zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. května 2008, č. j. 26 C 21/2004-201, byl k odvolání žalobců zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 22. října 2008, č. j. 35 Co 425/2008-212, a věc mu byla znovu vrácena k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 27. března 2009, č. j. 26 C 21/2004-233, opětovně zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobců z nájmu žalovaného k „bytu č. 1, prvé kategorie, v 1. nadzemním podlaží domu č. p. 1556 v P. 2, V., Ch. 6, sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně, předsíně, koupelny, WC, spíže a komory“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobci jsou většinovými spoluvlastníky předmětného domu s celkovým podílem ve výši 14/16 domu a že jako pronajímatelé předmětného bytu dali žalovanému (nájemci bytu) výpověď z nájmu z důvodu nezaplacení nájemného a záloh na služby (nájemné v širším smyslu) mimo jiné za duben 2002 v částce 3.174,- Kč, za září, listopad a prosinec 2003 a za leden 2004 vždy v částce 3.336,- Kč a nezaplacení nedoplatku za služby v částce 1.055,- Kč splatného do 30. května 2003, dále z důvodu bránění přístupu do bytu za účelem provedení oprav a kontroly technického zařízení a poté z důvodu neužívání bytu bez vážných důvodů, tj. z důvodů podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Dále zjistil, že žalovaný nezaplatil nájemné za měsíce listopad a prosinec 2003 a leden 2004, že však předmětný byt užívá a že nebránil ani přístupu do bytu za účelem provádění oprav a kontroly technického zařízení bytu. Učinil rovněž skutkové zjištění, že výše nájemného byla mezi účastníky sporná, jelikož žalovaný uplatnil u žalobců slevu z nájemného ve výši 5 % v souvislosti s výškou stropu v bytě. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného (v širším smyslu) za dobu delší než tři měsíce; naproti tomu dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. nebyl naplněn. Poté se zabýval otázkou, zda výpověď z nájmu bytu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Přitom dovodil, že byla-li mezi účastníky výše nájemného sporná a neplatil-li z tohoto důvodu žalovaný nájemné, měli se žalobci u soudu domáhat nejprve určení výše nájemného a nikoli podat žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Za této situace žalobu – s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – zamítl.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 13. října 2009, č. j. 35 Co 337/2009-258, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Odvolací soud – poté, co zopakoval důkaz přečtením znaleckého posudku, z nějž soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – vzal mimo jiné za zjištěno, že žalovaný neuhradil žalobcům vedle nájemného a úhrad za služby za měsíce listopad a prosinec 2003 a leden 2004 také nájemné (v širším smyslu) za měsíce duben 2002 ve výši 3.174,- Kč a září 2003 ve výši 3.336,- Kč, jakož i nedoplatek za služby ve výši 1.055,- Kč splatný do 30. května 2003; jinak se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem. Poté shodně se soudem prvního stupně dovodil, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (nájemné /v širším smyslu/ za duben 2002 v částce 3.174,- Kč, za září, listopad a prosinec 2003 a za leden 2004 vždy v částce 3.336,- Kč a nedoplatek za služby v částce 1.055,- Kč splatný do 30. května 2003). Na rozdíl od soudu prvního stupně však nepokládal výpověď z nájmu bytu za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti především konstatoval, že je to nájemce bytu, který se má obrátit na soud s nárokem na poskytnutí slevy z nájemného, nesouhlasí-li se stanovenou výší nájemného, a že navíc v tomto případě žalovanému nárok na poskytnutí slevy z nájemného ve výši 5 % ani nevznikl, neboť „v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že … byt nesplňuje podmínky uvedené v §8 písm. h/ vyhl. č. 176/1993 Sb.“ , tj. nemá obytné místnosti vyšší než 3,4 m. Proto k výpovědi z nájmu bytu přivolil; vyklizovací povinnost žalovaného vázal na poskytnutí přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání především uvedl, že dluhy na nájemném vznikly zhruba před sedmi lety (v letech 2002 až 2004), že od té doby nájemné řádně hradí a plní i ostatní povinnosti nájemce bytu; podotkl, že soudní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. S ohledem na dobu vzniku dluhu na nájemném a na nepřiměřenou délku řízení pak dovozoval, že žaloba měla být zamítnuta podle §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti rovněž odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009. Dále namítl, že vyčíslení dluhů na nájemném „nebylo … provedeno korektně“ , neboť odvolací soud nepřihlédl ke skutečnostem, které uvedl v podání ze dne 12. března 2009, jmenovitě k tomu, že mu byla neoprávněně zvýšena platba za „zařizovací předmět (plynový sporák)“ na částku 3.030,- Kč a že po dohodě s pronajímateli pořídil do bytu novou záchodovou mísu a na WC zakoupil tzv. obkladačky, aniž mu – v rozporu s dohodou – byly tyto položky proplaceny. Navíc zdůraznil, že mu původně byla poskytována sleva za sníženou kvalitu bytu a že v důsledku toho byl v dobré víře, že mu také nadále náleží. Podle jeho mínění jsou jeho chování a požadavek na uvedenou slevu tímto „do jisté míry“ odůvodněné. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně dovolatel navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku.
V podání ze dne 22. ledna 2010 žalobci namítli, že – z důvodů tam uvedených – nejsou dány podmínky pro odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a že proto by návrhu na odklad vykonatelnosti nemělo být vyhověno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Vzhledem k charakteru uplatněných dovolacích námitek (vyčíslení dluhů na nájemném nebylo z tam uvedených důvodů „provedeno korektně“ ) je zapotřebí především zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudcích z 21. prosince 2006, sp. zn. 26 Cdo 800/2006, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, a z 25. září 2007, sp. zn. 26 Cdo 2568/2006, dovodil, že jednostranné zvýšení nájemného (§696 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30.3.2006 – dále opět jen „obč. zák.“) nebylo přípustné v době od 18. prosince 2002 do 30. března 2006. Z toho mimo jiné rovněž vyplývá, že pokud pronajímatel jednostranně zvýšil nájemné v době do 18. prosince 2002, postupoval v rámci svého oprávnění pronajímatele daného tehdy platnou a účinnou právní úpravou; z tohoto pohledu je pak nerozhodné, že předpisy, podle nichž postupoval, byly následně zrušeny (srov. již citovaný rozsudek ze dne 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006). Zbývá dodat, že nesouhlasil-li nájemce s výší nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem, měl možnost se proti takto zvýšenému nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, uveřejněné pod č. C 1693 ve Svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jestliže tak neučinil, byl povinen platit nájemné ve výši po jednostranném zvýšení. K dovolací námitce týkající se slevy na nájemném lze pouze dodat, že sleva z nájemného neopravňuje nájemce k tomu, aby neplatil žádné nájemné (jak v daném případě činil ve výše uvedeném období žalovaný); navíc byla-li nájemci sleva z nájemného „odňata“, nemohl být v pozdějším období v dobré víře, že mu i nadále náleží. Názory obsažené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněném pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu /nebo nemovitosti sloužící k bydlení/, se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady) se týká vztahu mezi vlastníkem bytu či nemovitosti sloužící k bydlení a osoby užívající takový byt bez právního důvodu; nelze je aplikovat na vztah mezi pronajímatelem bytu a jeho nájemcem.
Podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále opět jen „obč. zák.“), mohl pronajímatel vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušoval své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. rozhodnutí ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí ze dne 12. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000) zaujal právní názor, podle něhož z ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyplývá, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno (srov. dikci „zejména“) jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Pro úplnost zbývá dodat, že neplacením nájemného (úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu) ve smyslu §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je vedle situace, kdy z titulu nájemného není placena žádná částka, rovněž situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši, tj. je placeno v nižší částce než dohodnuté, resp. než jednostranně zvýšené (srov. např. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 6. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, uveřejněné pod č. C 1693 ve Svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále rozhodnutí z 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, z 22. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2004, ze 14. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2122/2004, a z 6. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2663/2004). Okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně významné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, a sp. zn. 26 Cdo 514/2001). K výpovědi může ovšem soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď (obsažená v daném případě v žalobě) odůvodněna, rovněž prokáže – ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, z 24. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99, a dále např. v rozsudku ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněném pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura. Přitom již v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil mimo jiných rovněž právní závěr, že podmínka, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší tří měsíců (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), je splněna tehdy, jestliže nájemce v časovém úseku delším než tři měsíce užíval byt, aniž by za něj platil dohodnuté nájemné; tato doba může být naplněna i součtem měsíců, které nejdou za sebou. Nájemce, který nezaplatil nájemné za tři měsíce, hrubě poruší své povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý.
V posuzovaném případě je nepochybné, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., neboť dovolatel nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (a to nájemné /v širším smyslu/ za duben 2002 v částce 3.174,- Kč, za září, listopad a prosinec 2003 a za leden 2004 vždy v částce 3.336,- Kč a nedoplatek za služby v částce 1.055,- Kč splatný do 30. května 2003).
Soudní praxe je však ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 1063/2004 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. II. ÚS 574/04/). V ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V poměrech projednávané věci nelze ztratit ze zřetele, že v rámci aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. dovolatel argumentuje slevou z nájemného, avšak přehlíží, že ve výše uvedeném období nezaplatil na nájemném žádnou částku (k tomu srovnej výše uvedený výklad). Jde-li o dovolací námitku, že dluhy na nájemném vznikly zhruba před sedmi lety (v letech 2002 až 2004) a že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, lze uvést následující. Při posouzení, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), sice soud přihlíží též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., avšak podle názoru dovolacího soudu nelze klást k tíži pronajímatele dobu trvání soudního řízení, jak se o to dovolatel ve skutečnosti pokouší. Jestliže dovolatel pro účely posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. žádné jiné okolnosti v nalézacím řízení ani netvrdil (natož prokázal), je vyloučena úvaha o rozporu výpovědi s dobrými mravy, jak správně – s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu – uzavřel odvolací soud. V tomto směru dovolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly podle obsahu spisu v této fázi řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu