ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2890.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2890/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) A. D. , a b) J. D. , zastoupených Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem Olomouc, Pavelčákova 6/11, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Senice na Hané , se sídlem Senice na Hané, Vodní 214, zastoupenému JUDr. Dušanem Navrátilem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, o zaplacení částky 202.112,- Kč s příslušenstvím a částky 19.528,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 46/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. ledna 2008, č. j. 40 Co 1518/2007-223, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni A. D. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč, k rukám Mgr. Antonína Nováka, advokáta se sídlem Olomouc, Pavelčákova 6/11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobci J. D. se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č. j. 20 C 46/2002-184, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 202.112,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 15. 10. 2001 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 10% úrok z prodlení z částky 202.112,- Kč od 6. 11. 1999 do zaplacení, výrokem III. uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 19.528,-Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 15. 10. 2001 do zaplacení, výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 10% úrok z prodlení z částky 19.528,- Kč od 6. 11. 1999 do zaplacení, a výroky V. a VI. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců (směřujícímu proti zamítavým výrokům ohledně úroků z prodlení) a odvolání žalovaného (směřujícímu proti vyhovujícím výrokům ve věci samé a výrokům o nákladech řízení) Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 1. 2009, č. j. 40 Co 1518/2007-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II., III. a IV., změnil ho v napadených výrocích V. a VI., a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním vzal za prokázáno, že žalobci byli ke dni 30. 11. 1991 členy žalovaného družstva, že žalobkyně vnesla do družstva svůj živý a mrtvý inventář a žalobce tzv. ostatní majetek, že jejich členství v družstvu zaniklo, že se nestali členy transformovaného družstva (vyjádřili jasně vůli, že se jimi nechtějí stát), že požádali žalovaného o vydání majetkového podílu, jehož výše byla v řízení prokázána provedenými listinnými důkazy, jejichž správnost nebyla zpochybněna, že svůj nárok uplatnili v souladu s ustanovením §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „transformační zákon“), a že mezi účastníky nebyla po dobu sedmi let od schválení transformačního projektu uzavřena dohoda o vypořádání majetkového podílu. Přisvědčil i jeho závěru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle §14 písm. a) transformačního zákona, že žalovaný je ve věci pasivně věcně legitimován, neboť jeho transformační projekt ze dne 30. 6. 1992 byl schválen valnou hromadou dne 5. 11. 1992, došlo ke schválení změn stanov družstva podle transformačního zákona, a k jejich zápisu do obchodního rejstříku. Rovněž tak dovodil, že s ohledem na námitku promlčení, vznesenou žalovaným, lze žalobcům přiznat úrok z prodlení až od 15. 10. 2001, neboť svůj požadavek na jeho úhradu uplatnili až uvedeného dne. Na rozdíl od něho však dospěl k závěru, že ze strany žalovaného nedošlo k uznání dluhu ve smyslu ustanovení §558 obč. zák., neboť nebylo prokázáno, že by takovýto právní úkon učinil.
Proti rozsudku odvolacího soudu – výslovně proti jeho potvrzujícímu výroku ohledně povinnosti zaplatit žalobkyni částku 202.112,- Kč a úroky z prodlení – podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že „nesprávně vyhodnotil, že se žalobci nestali účastníky právnické osoby dle transformačního projektu, a mají proto nárok na vyplacení zbývající části jejich majetkových podílů“; zdůrazňuje, že nemají nárok na vypořádání majetkového podílu podle §13 odst. 2, resp. §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., neboť nedošlo k transformaci žalovaného družstva na obchodní společnost, nýbrž pouze k tomu, že stanovy družstva přeměněného podle tohoto zákona určily, jaká část vypočteného majetkového podílu člena je zahrnuta do nedělitelného fondu družstva. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho právního závěru, že žalobkyně se stala oprávněnou osobou podle §14 písm. a) transformačního zákona, a namítá, že nedošlo k ukončení členství žalobkyně v družstvu, a že je i nadále jeho členkou; i kdyby tomu tak nebylo (uvádí se dále v dovolání), nevnesla do družstva žádný živý a mrtvý inventář, a výše jejího majetkového podílu byla proto stanovena nesprávně. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadených výrocích zrušen, stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání žalovaného podali oba žalobci. Namítli, že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou (kterou citují); odkázali na obsah svého vyjádření k odvolání žalovaného a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. ledna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci dovolatel sice uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), vytýká-li odvolacímu soudu nesprávnost jeho závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §14 písm. a) transformačního zákona, a že má nárok na vypořádání majetkového podílu podle §13 odst. 2, resp. §13 odst. 3 uvedeného zákona, obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) však jeho námitky směřují proti skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací (především zjištěním o zániku členství žalobkyně v družstvu, o jejím vnosu živého a mrtvého inventáře do družstva a výši jejího majetkového podílu) při právním posouzení uplatněného nároku žalobkyně; uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání v dané věci nemůže založit ani námitka, že uplatněný nárok nemůže obstát i z toho důvodu, že nedošlo k transformaci žalovaného družstva na obchodní společnost. V řízení (ani v dovolání) nebylo totiž zpochybněno, že žalovaný je družstvem ve smyslu obchodního zákoníku (k čemuž došlo zápisem změny stanov do obchodního rejstříku - srov. §765 odst. 2 obč. zák.), nikoliv obchodní společností; uvedená námitka je proto nepřípadná.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni Anežce Dostálové (když toliko ona je účastnicí dovolacího řízení) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Žalobci J. D. nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, neboť nebyl jeho účastníkem, když dovoláním byl napaden toliko výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalobkyni A. D. Nebylo tudíž důvodu pro to, aby se k podanému dovolání vyjadřoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. června 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu