ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2939.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2939/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce města Františkovy Lázně , se sídlem úřadu ve Františkových Lázních, Nádražní 208/5, IČ: 00253936, zastoupeného JUDr. Petrem Bayerem, advokátem se sídlem v Chebu, nám. Krále Jiřího 6, proti žalované Dropas, s. r. o. , se sídlem v Chebu, Zlatá 1941, IČ: 49789058, zastoupené JUDr. Miloslavou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Chebu, Družstevní 5, o určení doby skončení nájmu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 43/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2008, č. j. 61 Co 46/2008-75, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2008, č. j. 61 Co 46/2008-75, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 19. září 2007, č. j. 8 C 43/2007-37, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 9. 2007, č. j. 8 C 43/2007-37, určil, že „nájem dle nájemních smluv ze dne 9. 8. 1994 k nebytovému prostoru v přízemí domu č. p. 9 ve F. L., Národní třída 1, tj. prodejny papírnictví s přináležejícími skladovými prostorami o výměře 72 m2, a k nebytovému prostoru v přízemí domu č. p. 9 ve F. L., N. t. 1, tj. prodejny drogerie s přináležejícími skladovými prostorami o výměře 160 m2, skončí uplynutím doby dne 30. 9. 2009“, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 2. 2008, č. j. 61 Co 46/2008-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé, změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů zjistily že účastníci uzavřeli dne 9. 8. 1994 dvě samostatné nájemní smlouvy, jejichž předmětem byly shora specifikované nebytové prostory, přičemž nájem byl sjednán na dobu určitou od 1. 10. 1994 do 30. 9. 2009. Na základě usnesení městské rady žalobce z 29. 4. 1996 účastníci uzavřeli dne 20. 5. 1996 Dodatek č. 1, kterým měl být nájem prodloužen do 31. 12. 2015, a to jako kompenzace za investice žalované do majetku žalobce. Dovodily naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) s tím, že rozhodnutí odstraní mezi účastníky nejistotu týkající se doby trvání nájemního vztahu a umožní vyhnout se budoucímu sporu o vyklizení předmětu nájmu i případným škodám. Dodatek č. 1 k předmětným smlouvám shledaly absolutně neplatný pro obcházení zákona podle §39 občanského zákoníku. Záměr obce pronajmout nemovitý majetek nebyl žalobcem zveřejněn, jak mu ukládal §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, v tehdy platném znění (dále „zákon o obcích“). I když zákon neobsahuje výslovný zákaz pronájmu nemovitostí bez předchozího zveřejnění, svými důsledky taková nájemní smlouva směřuje k výsledku zákonu odporujícímu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jeho zásadní právní význam spatřuje v tom, že řeší otázku, která je v rozhodování odvolacího soudu řešena rozdílně, a že je v rozporu s hmotným právem. Namítá nesprávnost závěru o naléhavém právním zájmu žalobce na požadovaném určení. Nemůže být dán tím, aby se v budoucnu, kdy má nájem nebytových prostor údajně zaniknout, předešlo žalobě na jejich vyklizení. Nesouhlasí s tím, že určení je prospěšné pro obě smluvní strany, pouze má umožnit žalobci, aby nedostál svým závazkům a dosáhl lepší prodejnosti nemovitosti. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval §36a odst. 4 zákona obcích, neboť se na danou věc nevztahuje, a nesprávný je také právní závěr, že §3 občanského zákoníku nelze použít na závazkové vztahy. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Dovolání je však přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť řeší právní otázku naléhavého právního žaloby o určení podle §80 písm. c) o. s. ř. odlišně od judikatury Nejvyššího soudu (je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu).
Podle §80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Ústavní soud uvedl již v nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaným pod pořadovým číslem 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, ročník 1995, že „o naléhavý právní zájem může jít zásadně jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že první vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řešeno jinými slovy – znamená, že u žalobce jde o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou procesně právní, případně hmotně právní situaci, v níž by v objektivně existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, popřípadě pro nejisté postavení mohl být vystaven konkrétní újmě“.
O takový případ se však v dané věci nejedná - žalobce se jako vlastník nemovitosti domáhá určení zániku nájemního práva žalované k nebytovým prostorám v této nemovitosti, k němuž má dojít teprve v budoucnu. Nelze tedy vůbec uvažovat o tom, že jeho vlastnické právo k předmětu nájmu je v době rozhodování soudu ohroženo nebo že se jeho postavení stalo nejistým. Totéž platí i pro úvahu, že by žalobce bez požadovaného určení mohl být vystaven nějaké újmě, už jen z toho důvodu, že nájem by mohl skončit i z jiného právního důvodu, než jen uplynutím času. Jinak řečeno soud nemůže rozhodovat o zániku práva, k němuž má dojít teprve v budoucnu.
Lze tedy shrnout, že žaloba v této věci nesplňuje předpoklady žaloby na určení podle §80 písm. c) o. s. ř. Z tohoto důvodu se již dovolací soud nezabýval dalšími dovolacími námitkami žalované.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a proto jej Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu