ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3412.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3412/2009-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Bytového družstva U Pernikářky 2, družstva , se sídlem Praha 5, U Pernikářky 1804/2, zastoupeného JUDr. Marcelou Dopitovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Přípotoční 1519/10c, proti žalované H. B. , zastoupené Mgr. Janou Macháčkovou, advokátkou se sídlem Tábor, 9. května 571, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 589/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 58 Co 391/2008-24, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám JUDr. Marcely Dopitové, advokátky se sídlem Praha 10, Přípotoční 1519/10c, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, č. j. 58 Co 391/2008-24, potvrdil rozsudek ze dne 8. 4. 2008, č. j. 11 C 589/2007-9, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) uložil žalované vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší byt č. 4, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 1804 v ulici U P. 2, P. 5 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ve shodě se soudem prvního stupně vycházel ze závěru, že žalobce (vlastník předmětného domu) se důvodně domáhá podle §126 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) vyklizení předmětného bytu, který žalovaná užívá bez právního důvodu, neboť byla platně rozhodnutím žalujícího družstva (dále též „Družstvo“) ze dne 18. 9. 1997 vyloučena z Družstva pro neplacení úhrad za služby spojené s užíváním bytu. Její žaloba na určení neplatnosti vyloučení z Družstva byla pravomocně (ke dni 24. 7. 2007) zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 27 Cm 6/2001 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 14 Cmo 477/2006, takže její členství v Družstvu zaniklo ke dni 18. 9. 1997; ke stejnému dni zaniklo i její právo nájmu k předmětnému bytu. Vzhledem k důvodu vyloučení žalované z Družstva shledal správným i posouzení podmínek pro vyklizení bytu podle §714 ve spojení s §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázkách: 1) zda bylo prokázáno splnění podmínek pro vyloučení z družstva, tj. že neplatila nájemné, 2) zda neměla být její povinnost k vyklizení vázána z důvodů zvláštního zřetele hodných na zajištění náhradního bytu, a 3) zda lze v odůvodnění rozsudku pominout námitky účastníka ohledně příčin a okolností podstatných pro rozhodnutí o zániku členství v družstvu. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud nezkoumal důvody jejího vyloučení z družstva, tedy splnění podmínek pro rozhodnutí o vyklizení bytu po zajištění přístřeší; naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. shledává v tom, že se odvolací soud nezabýval důvody zvláštního zřetele hodnými, a to tím, že rozhodnutí o vyloučení z družstva může „být změněno rozhodnutím soudu dovolacího nebo ústavního“, tedy tím, že nebyly dosud vyčerpány všechny opravné prostředky. Namítá rovněž, že není „typickým neplatičem“, že platila nájemné, ale měla toliko výhrady proti výši úhrad za služby, takže rozhodnutí v dané věci je chybné. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce v dovolacím vyjádření namítl, že rozhodnutí v dané věci není zásadně právně významné, a proto by mělo být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelkou označené otázky přípustnost dovolání nezakládají. Ohledně otázek ad 1) a ad 3) dovodila ustálená judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, dále např. rozsudek z 24. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003, a usnesení ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2047/20005), že soud nemůže v rámci řízení o žalobě na vyklizení družstevního bytu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné. Je však povinen zkoumat, zda vyloučený člen uplatnil právo podle §231 odst. 3 a 4 obch. zák. či zda toto jeho právo dosud trvá. Může-li totiž vyloučený člen postupovat podle §231 odst. 3 a 4 obch. zák., popř. nebylo-li dosud o jeho žalobě pravomocně rozhodnuto, nelze mu uložit povinnost vyklidit byt. Rozhodl-li tedy odvolací soud v dané věci o povinnosti žalované k vyklizení bytu po té, co bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě na neplatnost vyloučení z družstva, je jeho postup v souladu s ustálenou judikaturou, a nelze mu ani důvodně vytýkat, že se nezabýval důvody vyloučení žalované z Družstva.
Pokud jde o otázku ad 2), Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, uveřejněném pod C 394 v Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, zaujal názor, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu hrubého porušování povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu [§711 odst. 1 písm. d) obč. zák.], nemůže soud podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vázat povinnost nájemce k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování či náhradního bytu, nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi; to platí i v případě, zaniklo-li právo nájmu bytu zánikem členství nájemce v bytovém družstvu - vyloučením z družstva pro jednání naplňující jinak uvedený výpovědní důvod. K uvedenému právnímu názoru se přihlásil Nejvyšší soud např. i ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, uveřejněném pod C 642 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i v rozsudcích ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1570/2004, a z 27. 7. 2005, sp. zn. 26 Cdo 530/2005, a sdílí ho i v projednávané věci. Protože napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nejde ani v tomto směru o rozhodnutí zásadního právního významu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu