ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3543.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3543/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně H. S ., zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 18, proti žalovaným 1) A. B ., a 2) M. B ., zastoupeným JUDr. Janem Oškrdalem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 65, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 280/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2008, č. j. 30 Co 60/2008-57, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 10. 2007, č. j. 9 C 280/2006-40, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu 2+1 s příslušenstvím, II. kategorie, ve 2. podlaží domu č. p. 832 v P. 3, S. 55 (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a uložil žalovaným byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 3. 2008, č. j. 30 Co 60/2008-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, po té, co doplnil dokazování listinnými důkazy, vzal za prokázáno, že předmětný dům je ve vlastnictví žalobkyně, která jej zrekonstruovala na hotel, že tyto stavební úpravy byly kolaudovány v roce 1992, že v domě se po rekonstrukci nacházejí (vedle ubytovacích pokojů a příslušného zázemí) celkem 4 byty, z nichž jeden užívá personál hotelu, další dva nájemkyně vysokého věku (z nichž jedna v průběhu řízení zemřela a její byt se uvolnil), a zbývající je předmětný byt, užívaný žalovanými a jejich zletilým synem D. B., jenž se narodil jako postižené dítě, že jmenovaný byl uznán občanem zvláště těžce zdravotně postiženým, že má omezené pracovní uplatnění a může být zařazen jen na specializované pracoviště, že není schopen sám cestovat hromadnými dopravními prostředky, že kapacita volných pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením je velmi omezená, a že od roku 2000 pracuje v Chráněné dílně, nacházející se v blízkosti předmětného domu, kam dochází bez pomoci asistenta. Rovněž vzal za prokázáno, že žalobkyně bydlí s manželem v pronajatém bytě v domě v soukromém vlastnictví o velikosti 3+1 ve S. ul. v P., kde hradí nájemné ve výši 5.500,- Kč měsíčně, že vlastnice tohoto domu se na ně opakovaně obracela se žádostí o vyklizení a podala i žalobu na přivolení k výpovědi (kterou vzala zpět), že žalobkyně v hotelu nepracuje, ale příležitostně v něm dceři pomáhá, že má zájem bydlet v předmětném bytě, v němž se narodila a žila zde šest let, že uvolněný byt 1+1 v předmětném domě je pro ni malý, že její manžel se s ní nehodlá přestěhovat do předmětného bytu, ale chce bydlet sám, a že do roku 2003 byli spoluvlastníky dalšího obytného domu v P. s 8 byty, který darovali své dceři, a ta jej obratem prodala. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod podle §711a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), byl naplněn, když žalobkyně projevila vůli bydlet v předmětném bytě nacházejícím se v domě, jehož je vlastnicí. Na rozdíl od něho však dovodil, že výkon práva žalobkyně je v dané věci v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Obsáhle hodnotil zjištěné okolnosti na straně žalobkyně a žalovaných, přičemž poukázal zejména na to, že žalovaní v bytě bydlí se svým zdravotně postiženým synem, na jeho zdravotní stav a možnosti pracovního uplatnění, na jeho současné umístnění na specializovaném pracovišti, v důsledku čehož jsou vázáni na bydlení v téže lokalitě, jakož i na to, že žalobkyně vlastnila do roku 2003 dva obytné domy, aniž by některý z nich využila k uspokojení své bytové potřeby (dům, jehož byla spoluvlastnicí se svým manželem, převedla na svoji dceru a předmětný dům zrekonstruovala na hotel), takže její tvrzení o snaze vyklidit pronajatý byt (jímž též odůvodňovala výpověď v dané věci) se jeví jako účelové. Pokud by totiž žalobkyně chtěla pronajatý byt vyklidit, mohla tak s ohledem na výše uvedené učinit již před lety; namísto toho vehementně bránila svá nájemní práva v řízení o přivolení k výpovědi (z důvodu užívání dvou bytů) vedeném vůči ní (a jejímu manželovi) pronajímatelkou bytu ve S. ul., a to za situace, kdy její majetkové a bytové poměry byly nadstandardní, zatímco v dané věci hájí stejně důrazně své vlastnické právo vůči nájemcům, jejichž syn je těžce zdravotně postižený a je vázán na bydlení v předmětném domě. Nehledě na to, případné přestěhování žalobkyně do předmětného bytu by nevedlo (s ohledem na postoj jejího manžela) k uvolnění pronajatého bytu. Konstatoval, že ve prospěch žalobkyně nelze hodnotit ani její tvrzení, že se snažila zajistit žalovaným jiné vhodné bydlení (když takovouto nabídku učinila jen jednou - v roce 2000, a k její realizaci nedošlo nikoliv vinou žalovaných), případně vyřešit jejich vyklizení jinak (když nabídka garsoniéry nebo částky 500.000-Kč není adekvátní bytové náhradě, na kterou mají ze zákona nárok). Odvolací soud uzavřel, že pokud by bylo žalobě vyhověno, bylo by sice uspokojeno právo žalobkyně jako vlastnice předmětného domu, avšak za cenu výrazného ohrožení a poškození životních podmínek syna žalovaných, pro něhož by změna místa bydlení vedla k výraznému zhoršení jeho zdravotního stavu. Se zřetelem k uvedenému odvolací soud žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že výpověď je v rozporu s dobrými mravy, a namítá, že okolnosti, jimiž svůj závěr odůvodnil, mohou být relevantní v rámci výkonu rozhodnutí při posouzení přiměřenosti náhradního bytu. Poukazuje na to, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by jakékoliv přestěhování žalovaných do jiného (náhradního) bytu bylo k tíži jejich syna; za rozhodující bylo považováno pouze to, aby mohl nadále chodit do chráněné dílny, tedy aby bydlel ve stejné lokalitě. Nejedná se tedy o situaci, kdy by sám fakt ukončení nájmu a přestěhování do náhradního bytu byl v rozporu s dobrými mravy, jako je tomu v případě nájemců, u nichž by zejména vzhledem k jejich věku znamenala změna prostředí újmu. Uvádí, že byla a je připravena zajistit žalovaným takový náhradní byt, a pokud tak dosud neučinila, bylo to proto, že se nechtějí z předmětného bytu vystěhovat. Dovolatelka má za to, že jí nelze klást k tíži její dobré majetkové poměry, ani to, že v roce 2003 darovala se svým manželem dceři obytný dům, která jej obratem prodala, neboť „je obvyklé, že rodiče čas od času dětem něco darují“, a rozhodnutí o prodeji bylo rozhodnutím její dcery. Rovněž tak jí nelze klást k tíži, že její manžel hodlá řešit svoji bytovou situaci po svém, a poukazuje na to, že ve svém věku a při svém zdravotním stavu má právo bydlet v předmětném domě, který je jejím vlastnictvím. Dovolatelka má též za to, že jí nelze „vyčítat“ její procesní obranu v řízení o přivolení k výpovědi, a namítá, že je věcí každého, jak si hájí svoje práva. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. března 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směruje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
V dané věci jde o žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu odůvodněnou tvrzením, že žalobkyně (vlastnice předmětného domu) potřebuje předmětný byt pro sebe.
Podle §711a odst. 1 písm. a) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu s přivolením soudu v případě, že byt potřebuje pro sebe, manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Závěr, že výpovědní důvod podle §711a odst. 1 písm. a) obč. zák. byl v projednávané věci naplněn, nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něj proto vychází.
Zbývá proto zabývat se tím, zda je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně (pronajímatelky) dát žalovaným (nájemcům) výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
O nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolacímu soudu lze dát především za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy.
Judikatura vztahující se k ustanovení §711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“) byla ustálena v názoru, že ani v případě, že výpovědní důvod, uvedený v §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. je dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce, ale i pronajímatele (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1996, pod pořadovým číslem 36). V citovaném rozhodnutí se jako okolnosti, jež mohou mít při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. právní význam, uvádí příkladmo zjištěný věk, zdravotní stav a důsledky, které by mohla mít pro zdravotní stav nájemce změna prostředí. Při úvaze o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. K uvedeným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud např. i v rozsudcích z 9. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1679/99, z 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2695/2003, a z 13. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2297/2004.
Dovolací soud je toho názoru, že vzhledem k tomu, že obsahově stejný výpovědní důvod je upraven nyní v §711a odst. 1 písm. a) obč. zák., je i od 31. března 2006 využitelná judikatura, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. před novelou (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5335/2008).
V projednávané věci odvolací soud při posouzení otázky, zda výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, zohlednil jak poměry na její straně, tak i na straně žalovaných, a v tomto směru i jejich zletilého syna, který je na ně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zcela odkázán. Dospěl přitom ke skutkovému závěru, že změna místa bydlení by vedla k výraznému zhoršení jeho zdravotního stavu. Uvedený závěr dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnila.
Jak vyplývá z obsahu spisu, jmenovitě ze zprávy Ordinace klinické psychologie v Praze 2, Ladova 7 ze dne 23. 3. 2007 (č. l. 29 spisu), klinická psycholožka PhDr. Ing. M. L., u níž byl syn žalovaných D. B. do uvedeného data čtvrtým rokem v individuální systematické psychoterapeutické a rehabilitační péči, uvedla, že náročné životní situace – stres, frustrace, změny podmínek, prostředí, apod. – jsou vážným rizikem dekompenzace těžších úzkostných stavů. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud z označené zprávy vycházel. Jeho dovoláním zpochybněný skutkový závěr má tedy oporu ve skutkových zjištěních; dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně.
Odvolacímu soudu nelze vytknout ani pochybení při vymezení a hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.; v tomto ohledu lze odkázat na podrobnou argumentaci obsaženou v odůvodnění jeho rozsudku, s níž se dovolací soud ztotožňuje. Pro úplnost lze poukázat na právní názor vyjádřený např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2695/2003, a ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2474/2004, podle něhož ani vlastnické právo nelze absolutizovat, neboť by to ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. bylo na výkon práva pronajímatele dát výpověď z nájmu bytu neaplikovatelné.
Lze tedy uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu