ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3802.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3802/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně MUDr. E. M. , zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. D. , zastoupenému advokátem, o odstranění nepovolené stavební úpravy, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 213/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 14 Co 79/2007-95, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 14 Co 79/2007-95, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou proti žalovaným P. a M. D. domáhala, aby jim bylo uloženo odstranit na svůj náklad nepovolenou stavbu koupelny v bytě 4/2 v pátém nadzemním podlaží v domě č. p. 243 v T. ulici v M. L. (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“), vybudovanou v místnosti haly nacházející se nalevo od vstupní místnosti, a dále aby byli povinni uvést byt do původního stavu, což si vyžádá zejména odstranění betonového zvýšení podlahy, odstranění vany a umyvadla, odstranění odpadních rozvodů a odstranění rozvodu teplé a studené vody. V průběhu řízení vzala žalobu proti M. D. zpět poté, kdy dohodou z 9. 7. 2004 došlo k ukončení jejího nájemního vztahu, a Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) usnesením ze dne 11. 3. 2005, č. j. 9 C 213/2002-29, řízení proti M. D. zastavil.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (soud odvolací) usnesením ze dne 27. 7. 2006, č. j. 14 Co 92/2006-67, zrušil v pořadí první zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 11. 2005, č. j. 9 C 213/2002-53, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ten v pořadí druhým rozsudkem ze dne 15. 11. 2006, č. j. 9 C 213/2002-81, žalobu opět zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný a jeho manželka M. D. se na základě přechodu užívacího práva a dohody o užívání bytu uzavřené dne 21. 11. 1990 s O.P.B.H. v M. L. stali uživateli předmětného bytu, který dle evidenčního listu neměl koupelnu ani sprchový kout. V únoru 1993 byla na žádost žalovaného projektantem Š. vypracována projektová dokumentace (která však neodpovídá skutečnému stavu – odlišná dispozice vany a umyvadla), podle níž mělo dojít k výstavbě koupelny. V lednu 1993 došlo k rozvodu manželství žalovaného a jeho manželky a rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 3. 11. 1993, č. j. 10 C 263/93-11, bylo zrušeno právo společného nájmu předmětného bytu s tím, že dalším nájemcem bytu byla určena M. D. a že právo nájmu žalovaného zanikne dnem, kdy mu bude zajištěn náhradní byt. M. D. z bytu odešla a následně uzavřela v roce 2004 s žalobkyní dohodu o zániku nájmu bytu. Žalobkyně zjistila už v roce 2001, kdy dům nabyla do vlastnictví, že dochází k přetížení konstrukce domu a jeho poškozování a že v předmětném bytě je zřízena bez povolení koupelna. Koupelna byla v bytě vybudována ještě před tím, než se žalovaný s manželkou do bytu nastěhovali, ti provedli jen některé práce – obložení podlahy a stěn.
Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že se jedná o nepovolenou stavební úpravu. Protože však nebylo prokázáno, že ji provedl žalovaný, případně jeho bývalá manželka za dobu jejich společného nájmu bytu, uzavřel, že povinnost vyplývající z §694 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „obč. zák.“), že nájemce je povinen k žádosti pronajimatele odstranit stavební úpravy provedené bez jeho souhlasu, nemůže jít tak daleko, aby na něho přešla z dřívějšího nájemce (uživatele), a žalobu proto zamítl.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2007, č. j. 14 Co 79/2007-95, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Za správný považoval právní závěr, že žalovaný a jeho bývalá manželka se stali v roce 1990 společnými uživateli bytu a jejich právo se dnem 1. ledna 1992 změnilo na společný nájem bytu. Zdůraznil dále, že jako nájemci měli všechna práva a povinnosti vyplývající z právního vztahu nájmu bytu, včetně povinností vplývajících z §694 obč. zák. (před 1. lednem 1992 byly tytéž povinnosti upraveny v §165 obč. zák. v tehdy platném znění). Podle odvolacího soudu tak na žalovaného a jeho manželku přešla i povinnost odstranit stavební úpravy provedené dřívějším uživatelem (nájemcem) bytu bez souhlasu pronajimatele bytu (dále „nepovolené stavební úpravy bytu“). Poukázal také na to, že žalovaný a jeho manželka podle evidenčního listu přebírali byt bez koupelny, že skutečný stav bytu neodpovídající evidenčnímu listu jim tak musel být znám a sám žalovaný a jeho bývalá manželka uvedli, že některé práce v upravené koupelně prováděli, když ani tyto úpravy nebyly prováděny se souhlasem pronajímatele. Žalovaný je ve věci pasivně legitimován, neboť rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 3. 11. 1993, č. j. 10 C 263/93-11, bylo určeno, že jeho právo nájmu zanikne dnem, kdy mu bude zajištěn náhradní byt. I kdyby nájemcem nebyl, měl by tytéž povinnosti jako nájemce podle §712a obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o.s.ř.“), a jako dovolací důvody uplatnil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], a konečně, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Žalovaný napadl závěr odvolacího soudu, že při přechodu práva užívání bytu (práva nájmu bytu), přechází na nového uživatele (nájemce) i povinnost předcházejícího uživatele (nájemce) odstranit nepovolené stavební úpravy bytu. Podle žalovaného má §694 obč. zák. povahu civilní sankce, kterou nelze ukládat nájemci za porušení povinnosti předchozím nájemcem. Při přechodu nájmu bytu podle §706 obč. zák. (dříve při přechodu práva užívání bytu podle §179 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991) nevstupují osoby, na něž právo užívat byt přechází, do všech případných práv či povinností předchozího uživatele vzniklých před jeho smrtí. Právní teorie dovozuje, že na nového nájemce nepřechází povinnost zaplatit případné nedoplatky nájemného či povinnost k náhradě škody. Žalobce považuje odstranění nepovolené stavební úpravy v bytě za náhradu škody uvedením do původního stavu. Proto taková povinnost nemůže přejít na nového nájemce. Žalovaný také namítl, že dne 27. 10. 1993 s ním tehdejší vlastníci domu PhMr. M. a PhMr. Z. P. uzavřeli novou nájemní smlouvu na dobu určitou do 31. 12. 1993. V této smlouvě je uvedeno příslušenství o výměře 4,20 m2 a v evidenčním listu je uvedena koupelna o výměře 4,20 m2. Pronajímatelé tedy v této době již věděli, že v bytě je vybudována koupelna, a včetně této mu byt pronajali. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Na žalovaného a jeho manželku přešlo právo užívání bytu a žalovaný zamlčel, že stav bytu neodpovídá stavu evidenčnímu. Tím porušil povinnosti vyplývající z příslušných ustanovení občanského zákoníku a přešla na něj i povinnost odstranit nepovolené stavební úpravy bytu. Nájemní smlouva ze dne 27. 10. 1993 nemůže být platná, neboť byla uzavřena v době, kdy trval nájemní vztah k předmětnému bytu. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. listopadu 2007, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že přípustné dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalovaný podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil existenci vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. pouze formálně, bez bližší konkretizace. Vady řízení nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Skutečnosti ohledně nájemní smlouvy uzavřené v roce 1993 uvádí žalovaný nově až v dovolání, a proto k nim dovolací soud nepřihlíží (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 26 Cdo 821/2003, uveřejněném pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, vyjádřil právní názor, že ustanovení §694 obč. zák. slouží k ochraně vlastnického práva pronajimatele před neoprávněnými zásahy ze strany nájemce do předmětu nájemního (vlastnického) vztahu. Činí tak zákazem takových zásahů (§694 věta první obč. zák.) a výslovným stanovením sankce za protiprávní jednání nájemce, který do vlastnického práva neoprávněně zasáhl (§694 věta druhá obč. zák.). V tomto rozsudku Nejvyšší soud dále uvedl, že i když předchozí právní úprava (srov. §165 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991) tuto sankci výslovně nestanovila, nebylo v právní praxi (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha - Panorama 1987, díl I. str. 582) pochyb o tom, že organizace (která přenechala byt do užívání) mohla požadovat, aby uživatel, který provedl v bytě bez jejího souhlasu stavební úpravy nebo jinou podstatnou změnu, uvedl byt do původního stavu .
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že při přechodu práva užívání bytu podle §179 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 a přechodu práva nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák. přechází na uživatele (nájemce) bytu i povinnost původního uživatele (nájemce) bytu odstranit nepovolené stavební úpravy není správný. Uživatel bytu byl podle §165 obč. zák. povinen odstranit jen ty nepovolené stavební úpravy nebo jiné podstatné změny bytu, které sám provedl. Také od 1. 1. 1992 stíhá povinnost podle §694 obč. zák. odstranit tyto nepovolené stavební úpravy a jiné podstatné změny bytu jen toho nájemce, který je provedl.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí přihlédne odvolací soud i k nákladům dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu