ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4326.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4326/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) Ing. A. K. , a b) M. K. , bytem tamtéž, zastoupených Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem Praha 2, Ladova 1, proti žalovanému VAREN a. s. , se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1307/2 (dříve CAPO IN a. s ., se sídlem Praha 9, Ocelářská 35/1354), zastoupenému Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Praha 5 – Smíchov, Nádražní 58/110, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 559/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2008, č. j. 22 Co 284/2008-27, ve spojení s opravnými usneseními ze dne 10. listopadu 2008, č. j. 22 Co 284/2008-30, a ze dne 5. května 2009, č. j. 22 Co 284/2008-38, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč, k rukám Mgr. Davida Nováka, advokáta se sídlem Praha 2, Ladova 1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 2. 2008, č. j. 28 C 559/2007-9, určil, že „výpověď nájmu bytu daná žalovanou žalobcům v dopise ze dne 12. 9. 2007 z nájmu bytu č. 7, ve 2. patře domu čp. 9 v části obce Košíře v k. ú. K., P. 5 /dále „předmětný byt“, resp. byt“/ , je neplatná“ , a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 10. 2008, č. j. 22 Co 284/2008-27, ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 11. 2008, č. j. 22 Co 284/2008-30, a opravným usnesením ze dne 5. 5. 2009, č. j. 22 Co 284/2008-38, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník domu, v němž se nachází předmětný byt, že dne 11. 10. 1997 uzavřela J. V. (matka žalobkyně b/) s OPBH Praha 5 dohodu o odevzdání a převzetí bytu na základě rozhodnutí bývalého ONV Praha 5 ze dne 7. 10. 1979 o schválení dohody o výměně bytu, a byt od té doby byt užívá, že do evidenčního listu ze dne 2. 8. 1991, vystaveného na její jméno, bylo rukou vepsáno, že od 1. 1. 1991 „je byt převeden“ na žalobce a) a jmenovaná byla dopsána do kolonky osob v bytě bydlících, že dne 8. 1. 1992 byla uzavřena písemná smlouva o nájmu předmětného bytu, kdy na straně pronajímatelů vystupují V. Š., R. Č. a Ing. J. Č. a na straně nájemce žalobce a), který ji podepsal, a rovněž tak i Vlasta Štruncová, a že dopisem ze dne 12. 9. 2007 dal žalovaný žalobcům výpověď z nájmu bytu (dále též „Výpověď“) z důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), neboť mají dva byty, když jim svědčí právo nájmu předmětného bytu a jsou současně vlastníky domu v M. p. B.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Výpověď je neplatná, neboť jí byl vypovězen nájem osobám (žalobcům), které nejsou nájemci předmětného bytu, jakož i jeho závěru, že právo nájmu předmětného bytu svědčí J. V. Konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by její právo osobního užívání bytu zaniklo některým ze způsobů stanovených v zákoně (písemným oznámením uživatele - §183, rozhodnutím soudu nebo místního národního výboru - §184 a §185, či trvalým opuštěním společné domácnosti - §179 odst. 1 ve spojení s §181 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 – dále též „obč. zák. před novelou“), a že se proto ke dni 1. 1. 1992 ze zákona (§871 odst. 1 obč. zák.) transformovalo na její právo nájmu. Existence práva nájmu bytu svědčícího jmenované (jehož zánik rovněž nebyl v řízení prokázán) bránila vzniku práva společného nájmu bytu žalobců nájemní smlouvou ze dne 8. 1. 1992, či jinou, konkludentně uzavřenou smlouvou o nájmu bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Naplnění prvého z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje dovolatel v tom, že nebyl proveden jím navržený důkaz výslechem svědkyně V. Š., která se měla vyjádřit k tomu, zda mezi účastníky byla uzavřena písemná dohoda o změně uživatele bytu, resp. učiněny úkony, jež zmiňuje odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, přičemž poukazuje na záznam v evidenčním listu, který podle jeho názoru svědčí o uzavření dohody, podle níž vstoupili žalobci do práv a povinností J. V., jakož i na to, že nedodržení písemné formy takovéto dohody by mělo za následek toliko její relativní neplatnost. Za otázky zásadního právního významu označuje otázky a) zda je soud povinen provést účastníkem navržené důkazy, příp. zdůvodnit, proč se domnívá, že nemohou vést k řádnému objasnění věci, b) zda podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 nebyl ke změně v osobě uživatele bytu nutný písemný právní úkon, resp. zda dokladem o takovéto změně je zápis v evidenčním listu, a c) zda nedodržení písemné formy právního úkonu bylo podle této právní úpravy postižitelné toliko relativní neplatností. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyvraceli dovolací námitky žalobce a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. října 2008 (opravná usnesení byla vydána taktéž před 1. červencem 2009), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
V dané věci nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci); zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelem označené otázky přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají. Právní praxe i právní teorie (srov.: Občanský zákoník, Komentář, Praha – Panorama, 1987, díl I., str. 640, 641, a judikatura zde citovaná) byla ustálena v názoru, že právo osobního užívání bytu zanikalo podle §183 až 185 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 písemným oznámením uživatele nebo písemnou dohodou mezi organizací a uživatelem, a rozhodnutím soudu, resp. rozhodnutím místního národního výboru. Mezi další právní důvody zániku práva osobního užívání bytu byla řazena zkáza domu či bytu, smrt uživatele (nedošlo-li k přechodu tohoto práva na osoby stanovené v zákoně), nabytí vlastnického práva k domu či bytu uživatelem a realizace dohody o výměně bytu, nikoliv však dohoda o změně v osobě uživatele bytu, jak se mylně domnívá dovolatel. Ostatně z celkové koncepce úpravy právního vztahu osobního užívání bytu, vyznačujícího se ingerencí ze strany státu, resp. orgánů k tomu příslušných (viz zejména §154 a §155 obč. zák. před novelou o přidělování bytů a o předpokladech uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu) vyplývalo, že jakékoliv dohody mezi občany o převodu práva nájmu bytu, resp. o změně v osobě uživatele byly pojmově vyloučeny (dohoda o výměně bytu přitom podléhala schválení rozhodnutím příslušného orgánu - 188 obč. zák. před novelou). Se zřetelem k uvedenému nemohou proto označené otázky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud jde o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je třeba uvést, že o vadu řízení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, mohla-li mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovýto případ se však v souzené věci nejedná, neboť nejsou-li z hlediska právního posouzení věci relevantní výše označené otázky, nemohl být s namítanou vadou (neprovedením důkazů, jimiž měla být prokázána existence dohody o změně uživatele bytu) takovýto následek spojen.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do pozdějších předpisů), jakož i z DPH ve výši 20%, tj. 360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu