ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4401.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4401/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka ve věci žalobce R. P ., zastoupeného Mgr. Markem Janstou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Palackého 267, proti žalovanému M. A., o zvýšení nájemného, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 231/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. června 2008, č. j. 35 Co 325/2007-72, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. června 2008, č. j. 35 Co 325/2007-72, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou (po její změně připuštěné usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 4. 2006, č. j. 15 C 231/2004-24) se žalobce domáhal, aby žalovaný jako nájemce bytu níže popsaného byl povinen od podání žaloby, tj. od 27. 5. 2004 platit nájemné a služby s tímto bytem spojené v celkové výši 2.274,- Kč měsíčně.
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 7. 2006, č. j. 15 C 231/2004-52, uložil žalovanému jako nájemci bytu III. kategorie o výměře 40,85 m2 situovaného v I. nadzemním podlaží domu č. p. 539 v M. ulici v L. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) povinnost hradit žalobci jako pronajímateli od 27. 5. 2004 na nájemném částku 2.274,- Kč měsíčně (výrok I.), s tím, že nedoplatek vzniklý za období od 27. 5. 2004 do června 2006 ve výši 39.048,- Kč je povinen zaplatit žalobci ve splátkách po 500,- Kč měsíčně splatných spolu s běžným nájemným, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok II.); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že žalovaný užívá předmětný byt na základě nájemní smlouvy ze dne 21. 2. 2000 uzavřené s právním předchůdcem žalobce (městem L.), že měsíční nájemné činilo celkem částku 656,- Kč (614,- Kč bez ceny za vybavení bytu), že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že dle znaleckého posudku činila cena domu určená výnosovým (minusovým) způsobem částku 2.025.350,- Kč, a že k dohodě o zvýšení nájemného mezi účastníky nedošlo. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. S ohledem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 93/2005, sp. zn. IV. ÚS 111/2006, sp. zn. I. ÚS 47/2005, Pl. ÚS 20/05 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci HUTTEN-CZAPSKA proti Polsku (stížnost č. 35014/97) dovodil, že mezi ochranou vlastnického práva žalobce a nájemního práva žalovaného existuje neúměrná disproporce, protože právo nájemce požívá mnohonásobně vyšší ochrany, neboť žalovaný platí nájemné, které zdaleka neodpovídá výši oprávněných nákladů na tento byt, a že vzhledem k tomu, že chybí platný právní předpis upravující výši nájemného ve smyslu §696 odst. 1 obč. zák., má soud možnost dotvářet právo, tj. nedojde-li mezi nájemcem a pronajímatelem k dohodě o zvýšení nájemného, je příslušným určit výši nájemného. Výši měsíčního nájemného pak stanovil vlastní úvahou v souladu s ustanovením §136 o. s. ř., a to ve výši 2.274,-Kč, tak, jak požadoval žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval a dokládal tzv. nákladové nájemné, které je o 40 % nižší než místní obvyklé nájemné, soud prvního stupně se již místně obvyklým nájemným nezabýval. Výši nájemného přitom považoval za přiměřenou i osobním a majetkovým poměrům žalovaného (který pobírá toliko starobní důchod ve výši 8.605,- Kč). Dále dovodil, že v daném případě nebylo možno postupovat podle zákona č. 107/2006 Sb. (jak požadoval žalovaný), neboť zvýšení nájemného bylo požadováno za období od 27. 5. 2004, tj. za období, kdy tento zákon ještě nebyl účinný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 6. 2008, č. j. 35 Co 325/2007-72, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že určil nájemné z předmětného bytu v období od 27. 5. 2004 do 31. 12. 2006 ve výši 795,- Kč měsíčně, a ve zbývající části žalobu zamítl, ve výroku II. jej zrušil, a rozhodl o nákladech před soudy obou stupňů. Odvolací soud (vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil) uvedl, že se žalobce domáhal zvýšení nájemného z částky 656,- Kč na částku 2.774,- Kč, nikoliv uložení povinnosti žalovanému zaplatit dlužné nájemné, a že tedy žaloba je podle svého obsahu ( §41 odst. 2 o. s. ř.) žalobou na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Dále dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení za období od podání žaloby, tj. od 27. 5. 2004 do 31. 12. 2006, a to z důvodu neexistence právního předpisu, jež by upravoval postup při jednostranném zvýšení nájemného; na určení nájemného od 1. 1. 2007 však již naléhavý právní zájem nemá, neboť s účinností od 31. 3. 2006 již žalobce jako pronajímatel může zvyšovat nájemné za období od 1. 1. 2007 za podmínek stanovených zákonem č. 107/2006 Sb., a proto v této části žaloba není důvodná. Pokud jde zvýšení nájemného v období od 27. 5. 2004 do 31. 12. 2006, konstatoval, že zákon č. 107/2006 Sb. s ohledem na zákaz retroaktivity sice použít nelze, avšak vzhledem k tomu, že obsahuje hlediska a mechanismy pro zvýšení nájemného (zohledňuje kvalitu a polohu bytu a vyjadřuje záměr, aby k narovnání mezi nájemným regulovaným a tržním docházelo postupně), lze jej použít jako vodítko i pro zvýšení nájemného za dobu předcházející jeho účinnosti. Vytkl soudu prvního stupně, že sice správně přihlédl k hodnotě nemovitosti, k výši nákladů na ni vynakládaných a k jejich předpokládané návratnosti, nedostatečně však respektoval, že k vyrovnání regulovaného a tržního nájemného by mělo docházet postupně. Aktuální nájemné činilo 15,03 Kč/m2 (při výměře 40,85m2 a nájemné celkem 614,- Kč bez vybavení bytu). Vzhledem k tomu, že se jednalo o byt se sníženou kvalitou dle §2 písm. e) zákona č. 107/2006 Sb., pak podle přílohy č. 4a sdělení Ministerstva pro místní rozvoj č. 333/2006 Sb. maximální přírůstek nájemného od 1. 1. 2007 je 29,5 %; zvýšené nájemné tedy činí 19,46 Kč/m 2, tj. celkem 795,- Kč. Odvolac í soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že určil, že nájemné z bytu v období od 27. 5. 2004 do 31. 12. 2006 činí 795,- Kč měsíčně, ve zbytku žalobu pro neexistenci naléhavého právního zájmu zamítl. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl vyčíslen nedoplatek na nájemném za období od 27. 5. 2004 do června 2006 a uloženo jeho zaplacení žalovanému, zrušil, neboť soud prvního stupně v této části v rozporu s ustanovením §153 odst. 2 o. s. ř. překročil žalobu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci. Shrnuje dosavadní průběh řízení a vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu. Uvádí, že i když budou na předmětný spor aplikována příslušná ustanovení zákona č. 107/2006 Sb., nebude dodržena zásada ochrany jeho vlastnických práv, která se váže k předmětnému bytu, a to z toho důvodu, že tímto zákonem umožněné zvýšení nájemného nepokrývá ani vlastní náklady spojené s provozem nemovitosti a neumožní mu akumulaci finančních prostředků potřebných na udržení stávajícího stavu nemovitosti, či dokonce na její rekonstrukci. Zcela je pak pominuta alimentační složka takto navýšeného nájemného, neboť ve smyslu výše uvedeného zákona není prostor pro jakoukoliv tvorbu zisku z nájemného hrazeného žalovaným. Konstatuje, že v jím požadovaném nájemném ve výši 2.274,- Kč měsíčně jsou zohledněny náklady spojené s údržbou a opravami nemovitosti včetně minimálního zisku ve výši 6 % z nájemného, přičemž taková míra zisku nemůže být chápána jako nepřiměřená a odporující dobrým mravům zejména proto, že kopíruje výši úrokové sazby, za kterou jsou poskytovány běžné spotřebitelské úvěry občanům. Dále poukazuje na to, že průměrné tržní nájemné za byty obdobné velikosti a kvality je v L. cca o 100 % vyšší než jím požadované nájemné. Vytýká odvolacímu soudu, že „v odůvodnění svého rozhodnutí se omezil na konstatování obecných závěrů bez přihlédnutí k tomu, zda postup zvyšovaní nájemného podle citovaného zákona č. 107/2006 Sb. koresponduje s dobrými mravy a je v souladu s ústavně zaručenými základními právy občanů ČR“, a namítá že jím zvolený postup (na rozdíl od postupu soudu prvního stupně) s nimi v souladu není. Navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. června 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud – poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. – se zabýval jeho přípustností.
Při řešení otázky přípustnosti dovolací soud nejprve posuzoval, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (shodně srov. též důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 47 a 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 a 1999). Jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně, jedná se v celém rozsahu o rozsudek měnící (a to i v části, v níž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II.), a dovolání je proto přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení je posléze uvedené vadou postiženo.
Podle ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. (jež se podle ustanovení §211 o. s. ř. přiměřeně aplikuje i v odvolacím řízení) soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Jak je uvedeno již výše, žalobce se podanou žalobou (po její změně připuštěné usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. 4. 2006, č. j. 15 C 231/2004-24) domáhal, aby žalovaný jako nájemce předmětného bytu byl povinen od podání žaloby, tj. od 27. 5. 2004, platit nájemné a služby s tímto bytem spojené v celkové výši 2.274,- Kč měsíčně. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí dovodil, že žalobce požaduje určení zvýšení nájemného z původní částky 656,- Kč na 2.274,- Kč, a to od podání žaloby, nikoliv uložení povinnosti žalovanému zaplatit dlužné nájemné, a že žaloba je tedy podle svého obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalobou na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Z obsahu žaloby ale (zejména s ohledem na formulaci žalobního návrhu) nic takového nevyplývá, naopak je z ní zcela zřejmé, že žalobce se domáhá uložení (stanovení) povinnosti žalovanému platit nájemné (viz odst. IV. žaloby). Odvolací soud byl tímto žalobním návrhem vázán, neboť v dané věci nešlo o případy uvedené v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., kdy je možno žalobu překročit. Pokud tedy v rozporu s citovaným ustanovením rozhodoval o něčem jiném, než čeho se žalobce domáhal, resp. ve „vyhovující“ části svého rozhodnutí mu přiznal něco jiného, než požadoval, zatížil tak řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud, aniž se – zejména z důvodů předčasnosti – zabýval dalšími námitkami dovolatele naplňujícími obsahově dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. – zrušil napadený rozsudek (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243dost. 1, věta za středníkem, §226 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že pokud by soud v projednávané věci vyhověl žalobě na stanovení povinnosti žalovanému platit od podání žaloby nájemné v žalované výši, šlo by nepochybně o konstitutivní rozhodnutí, tj. rozhodnutí, které by zasahovalo do hmotněprávní sféry účastníků právního vztahu nájmu bytu tak, že by měnilo jejich subjektivní práva a povinnosti. Navíc u takového rozhodnutí by připadal v úvahu jeho výkon, pokud by žalovaný povinnost jím stanovenou dobrovolně neplnil. V daném případě nejde o žalobu na určení ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř., u níž je třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení; jde o žalobu na plnění podle §80 písm. b/ o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3255/2007 a usnesení ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1819/2009).
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu