ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.444.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 444/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně MUDr. L. S. , zastoupené JUDr. Karlem Šindlerem, advokátem se sídlem v Brně, Dornych 116/65, proti žalovanému PhDr. P. V. , zastoupenému JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 37, o vyklizení nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 142/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2009, č. j. 19 Co 426/2008-84, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2009, č. j. 19 Co 426/2008-84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. července 2003 (správně 2004), č. j. 29 C 142/2003-34, uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „jeden pokoj o výměře 25 m2 v I. poschodí a užívaný jím v rodinném domě žalobkyně č. p. 1602, or. č. 53 na ulici T. v B.“ (dále jen „pokoj“ a „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 19 Co 113/2005-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaný je povinen pokoj v předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku; změnil ho rovněž v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný od rozvodu manželství s dcerou žalobkyně (20. únor 2003) užívá pokoj v předmětné nemovitosti bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně k nemovitosti (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal, že by vyklizení žalovaného mělo být vázáno na zajištění bytové náhrady ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti učinil oproti soudu prvního stupně skutkový závěr, že pokud žalovaný na žádost své manželky (dcery žalobkyně) přenechal svou garsoniéru v rámci zajištění náhradního bytu jejímu bývalému manželovi, nejde o okolnost prospívající žalobkyni. Ta totiž v předmětné nemovitosti (tehdy obsazené předchozím rozvedeným manželem své dcery) nebydlela a podle názoru odvolacího soudu sledoval žalovaný tímto počinem svůj vlastní zájem na uvolnění nemovitosti za tím účelem, aby v ní mohl společně s nově vzniklou rodinou žít; to, že se tím připravil o byt, aniž by za to získal adekvátní náhradu, pokládal za jeho lehkomyslný přístup. Dále zdůraznil, že právě žalovaný podal návrh na rozvod manželství, čímž přivodil stav, že se jeho bydlení muselo následně řešit, a poukázal na to, že příčiny rozvratu nebyly shledány na straně dcery žalobkyně. Podle odvolacího soudu nebyly pro posouzení otázky bytové náhrady právně významné ani zásluhy žalovaného na zvelebení nemovitosti, neboť sporná byla výše takto vložených investic, které navíc do nemovitosti vložil se svou tehdejší manželkou (dcerou žalobkyně). K tíži žalovaného vyhodnotil i to, že se vzdal možnosti užívání jiného bytu tím, že až po rozvodu manželství požádal o změnu užívání bytu v objektu K. 2, v B., jímž v té době disponoval, na nebytový prostor.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 15. května 2008, č. j. 26 Cdo 2855/2006-76, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud pokládal za nesprávná skutková zjištění vztahující se k otázkám přenechání garsoniéry dřívějšímu manželovi dcery žalobkyně a změny v užívání bytu v B., K. 2, a dovodil, že za této situace neobstojí – především z důvodu předčasnosti – ani právní názor, že bezprostřední realizace vyklizení žalovaného z předmětné nemovitosti není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Při následném odvolacím jednání dne 15. července 2009 vzala žalobkyně ústně do protokolu žalobu zpět s odůvodněním, že žalovaný předmětnou nemovitost již po vydání rozsudku odvolacího soudu vyklidil. Žalovaný se zpětvzetím žaloby nesouhlasil. Uvedl, že vyklizovací povinnost splnil proto, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci a stal se vykonatelným, avšak následně byl zrušen a vzhledem k odůvodnění zrušujícího rozhodnutí lze předpokládat, že v dalším řízení mu bude přisouzena bytová náhrada podle §3 odst. 1 obč. zák. To však odvolací soud nepovažoval za vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby (§222a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“). V této souvislosti konstatoval, že předpokladem pro poskytnutí ochrany vlastnického práva žalobkyně (§126 odst. 1 obč. zák.) je mimo jiné prokázání skutečnosti, že žalovaný do tohoto práva neoprávněně zasahuje. Jelikož žalovaný předmětnou nemovitost v roce 2005 „dobrovolně“ vyklidil a do vlastnického práva žalobkyně již nezasahuje, není nadále v souzené věci pasivně věcně legitimován. Za této situace by musela být žaloba zamítnuta, přičemž zamítavým rozhodnutím by nemohlo být založeno právo žalovaného na bytovou náhradu. Proto – v důsledku účinného zpětvzetí žaloby – odvolací soud usnesením ze dne 15. července 2009, č. j. 19 Co 426/2008-84, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení (podle §222a odst. 1 o. s. ř.) zastavil (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení „§237 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.“. Uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání zpochybnil správnost právního názoru, že důvody, pro něž nesouhlasil se zpětvzetím žaloby, nelze pokládat za vážné ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. Především uvedl, že předmětnou nemovitost „byl nucen“ vyklidit jednak proto, že existovalo pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, jímž mu byla uložena povinnost k tomuto plnění, a dále také proto, že žalobkyně se svou dcerou mu bydlení v nemovitosti znepříjemňovaly. Za této situace se „prozatím“ nastěhoval ke svému synovi, a to do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o jeho nároku na bytovou náhradu. Měl za to, že žalobkyně toho využila tak, že při odvolacím jednání dne 15. července 2009 vzala žalobu zpět. Dodal, že s tímto postupem nesouhlasil, neboť v souladu se zrušujícím rozhodnutím dovolacího soudu zastával názor, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby se vyklidil „na ulici“ . Podle jeho názoru měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdit jako věcně správný. Podotkl, že ze strany odvolacího soudu byl přístup k němu natolik nekorektní, že mu „nebyly přiznány ani náklady dovolacího řízení, byť byl zcela úspěšný“. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvedla, že přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. nevyplývá a že dovolání není ani důvodné. V této souvislosti vyvracela správnost použitých dovolacích námitek, přičemž zejména zdůraznila, že žalovaný vyklidil nemovitost dobrovolně. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání by mohlo být přípustné podle §239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním názoru, že důvody, pro něž žalovaný nesouhlasil se zpětvzetím žaloby, nejsou vážnými důvody ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. Správnost tohoto právního názoru dovolatel – prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – zpochybnil. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení uvedené právní otázky, neboť tato otázka je soudy rozhodována rozdílně (odvolací soud ji vyřešil v rozporu s řešením, které Nejvyšší soud přijal např. v usnesení ze dne 16. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 3501/2008). Je-li podle názoru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Za této situace se již dovolací soud nezabýval přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §222a odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. vezme-li žalobce za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. Podle §222a odst. 2 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.
Zákon nikterak neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatněného nároku, která především určí, zda budou přicházet v úvahu spíše subjektivní nebo spíše objektivní hlediska.
Nejvyšší soud České republiky při řešení otázky vážnosti důvodů nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby ve skutkově obdobné věci dovodil, že důvody nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu lze pokládat za vážné (ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř.), jestliže žalovaný byt vyklidil na základě pravomocného vyhovujícího rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo následně zrušeno rozhodnutím dovolacího soudu, a v dalším řízení má být řešena otázka bytové náhrady pro žalovaného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 3501/2008).
Uvedený právní názor dovolací soud odůvodnil následovně. Především konstatoval, že v soudní praxi není pochyb o tom, že požadavek, aby soud „uložil povinnost zajistit bytovou náhradu“ (a to i postupem podle §3 odst. 1 obč. zák.), může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu; mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Následně uvedl, že dlouhodobě ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že „jestliže se ten, jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit, dobrovolně z bytu vystěhuje, splnil tím svou povinnost a došlo k zániku závazku splněním. Nemůže tu už dojít k obnovení tohoto zaniklého závazku, ani k navrácení lhůty k jeho splnění a tím méně k opětovnému oprávnění byt užívat do doby než bude přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování“ (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. října 1985, sp. zn. 3 Cz 28/85, uveřejněné pod č. 8 v sešitě č. 2 – 3 z roku 1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 79 v příloze sešitu č. 16 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura/, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4109/2008). Zdůraznil ovšem, že v rozsudku ze dne 13. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 1665/2008, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že o dobrovolném splnění vyklizovací povinnosti uložené rozhodnutím soudu nelze uvažovat v případě, bylo-li toto rozhodnutí následně zrušeno rozsudkem dovolacího soudu. Poté uvedl, že v soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že je-li v řízení o žalobě o zrušení práva společného nájmu bytu i po zvážení hledisek obsažených v §3 odst. 1 obč. zák. důvod rozhodnout, že ten z účastníků, který nebyl určen nájemcem bytu, má právo na bytovou náhradu (§712 odst. 3 věta druhá obč. zák.), soud mu uloží byt vyklidit po zajištění bytové náhrady (§712 odst. 6 obč. zák.), i když se v bytě nezdržuje a nemá v něm umístěny věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 26 Cdo 2754/2000, uveřejněný pod č. 54 v sešitě č. 6 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 166 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura/).
V poměrech projednávané věci se právní názor přijatý v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 3501/2008, prosadí následovně. Rozsudek ukládající žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku (tj. rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 19 Co 113/2005-57) byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, č. j. 26 Cdo 2855/2006-76, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž se měl odvolací soud – z tam uvedených důvodů – znovu zabývat otázkou bytové náhrady pro dovolatele ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Byl-li citovaný rozsudek odvolacího soudu takto odklizen, nelze u dovolatele, který po rozhodnutí odvolacího soudu pokoj v nemovitosti vyklidil, uvažovat o dobrovolném splnění vyklizovací povinnosti uložené rozhodnutím soudu, a tudíž ani o zániku závazku splněním. Přitom má-li vyklizovaný právo na bytovou náhradu, soud mu uloží byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, i když se v bytě nezdržuje a nemá v něm umístěny věci. Je tomu tak mimo jiné i proto, že jinak se vyklizovaný bytové náhrady nedomůže, neboť požadavek na její zajištění může uplatnit pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu; mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá (žalovaný nemůže mít úspěch s žalobou, aby mu žalobkyně zajistila bytovou náhradu). Z řečeného vyplývá, že závěr o nedostatku vážných důvodů se zpětvzetím žaloby ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. neobstojí.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 6 o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu