ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4484.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4484/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. G. , zastoupené Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalovanému J. G. , zastoupenému JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 17, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 252/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2009, č. j. 25 Co 139/2009-133, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2009, č. j. 25 Co 139/2009-133, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. července 2008, č. j. 18 C 252/2007-99, vyhověl žalobě a určil, že povinnost žalovaného vyklidit „byt č. 321 o velikosti 3+1 I. kategorie s příslušenstvím v domě č. p. 2071 v Praze 5 Stodůlky“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), uložená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. května 1995, č. j. 11 C 36/95-5 (správně 11 C 36/95-8), není vázána na zajištění náhradního bytu (výrok I.), žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do jednoho měsíce poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. května 1995, č. j. 11 C 36/95-8 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 11 C 36/95-14), zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni a žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Vzal rovněž za zjištěno, že vlastníkem předmětného bytu je Bytové družstvo L., se sídlem v Praze 5, L. 2073, že žalobkyně se stala jeho členkou poté, co odkoupila členský podíl v družstvu z prostředků získaných z hypotečního úvěru, že každý z účastníků obývá v bytě jeden pokoj, že zbývající (třetí) pokoj užívají zletilí synové účastníků (resp. v poslední době jeden ze synů účastníků s přítelkyní), že žalovaný od roku 2000 nehradil příspěvek na režii předmětného bytu ve výši odpovídající poměrnému užívání bytu (dále jen „příspěvek“), resp. hradil jej nepravidelně, a že za rok 2000, v němž výše měsíčního nájemného z bytu činila 3.808,- Kč, resp. od července tohoto roku 3.644,- Kč, nezaplatil žalobkyni z tohoto titulu částku 3.100,- Kč, za rok 2001 (kdy nájemné činilo 3.644,- Kč, resp. od července tohoto roku 3.897,- Kč) částku 600,- Kč, za rok 2002 (kdy nájemné činilo 3.897,- Kč, resp. od dubna tohoto roku 3.754,- Kč a od července 4.961,- Kč) částku 7.500,- Kč, za rok 2003 (kdy nájemné činilo 5.079,- Kč, resp. od prosince tohoto roku 5.215,- Kč) částku 6.000,- Kč, za rok 2004 (kdy nájemné činilo 5.215,- Kč, resp. od května tohoto roku 5.479,- Kč) částku 9.000,- Kč, a za období od ledna 2005 do května 2008 (v němž nájemné činilo 5.479,- Kč, resp. od dubna 2006 5.499,- Kč a nyní 6.500,- Kč) částku 65.600,- Kč. Dále zjistil, že žalovaný zdědil po své matce, která zemřela 19. dubna 2002, jednu ideální poloviny budovy – objektu bydlení č. p. 60 v obci M., zapsaného u Katastrálního úřadu pro K. k. na listu vlastnictví č. 312 pro katastrální území M. (dále jen „dům č. p. 60“), že další spoluvlastnicí domu č. p. 60 rovněž v rozsahu jedné ideální poloviny je jeho sestra, která ho v současnosti užívá k bydlení, že žalobkyně požádala úřad městské části Praha 5 o přidělení náhradního bytu žalovanému, že její žádosti nebylo vyhověno (právě) proto, že žalovaný je spoluvlastníkem domu č. p. 60, a že bytovou situaci účastníků se bezúspěšně pokoušela řešit též výměnou bytu za dva byty o menší podlahové ploše či žádostí o přidělení bytu žalovanému u městského úřadu v Mimoni. Učinil také skutkové zjištění, že průměrný čistý měsíční příjem žalobkyně je 17.000,- Kč a žalovaného 14.000,- Kč až 15.000,- Kč.
Soud prvního stupně především konstatoval, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva žalovaného (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Na shora uvedeném skutkovém základě pak dovodil, že – z důvodu dluhu na příspěvku, dále proto, že od zrušení práva společného nájmu bytu zůstal žalovaný v otázce zajišťování svého dalšího bydlení zcela pasivní, a nakonec také proto, že je spoluvlastníkem domu č. p. 60, přičemž z finančních prostředků získaných realizací svého spoluvlastnického podílu může řešit svou bytovou situaci v místě výkonu práce – nastala změna poměrů, v jejímž důsledku je další trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady (náhradního bytu) v rozporu s dobrými mravy. Proto žalobě vyhověl, avšak vyklizovací povinnost žalovaného vázal na zajištění náhradního ubytování.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. června 2009, č. j. 25 Co 139/2009-133, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud především uvedl, že „mezi účastníky je … sporné, zda žalovaný řádně přispíval žalobkyni na nájemné a na služby spojené s užíváním bytu“ , a proto se žalobkyně měla dlužných částek domáhat soudní cestou; neučinila-li tak a výše uvedených nedoplatků „nebyla vyřešena pravomocným soudním rozhodnutím“ , nelze žalobu v dané věci odůvodňovat nedoplatky na příspěvku. Na pasivitu žalovaného při řešení otázky jeho bydlení nelze podle odvolacího soudu usuzovat už proto, že on samotný nebyl povinen si opatřit jiné bydlení, neboť podle pravomocného soudního rozhodnutí měl předmětný byt vyklidit poté, co mu náhradní byt bude zajištěn. Podle přesvědčení odvolacího soudu nelze na změnu poměrů usuzovat ani z toho, že žalovaný je spoluvlastníkem domu č. p. 60, a to s ohledem na počet dědiců, stáří domu a na to, že v domě bydlí jeho invalidní sestra. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především zdůraznila, že je porušením zásady rovnosti procesních stran skutečnost, že „až v rámci jednání odvolacího soudu zástupce žalovaného za vydatné pomoci předsedy senátu odvolacího soudu zformuloval odvolací důvody i odvolací návrh“ ; vady odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně měl však odstranit již soud prvního stupně postupem podle §209 o.s.ř. Dále namítla, že – z důvodů v dovolání konkretizovaných – jí žalovaný za celou dobu, která uplynula od právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. května 1995, č. j. 11 C 36/95-8, neposkytl byť jedinou součinnost k vyřešení otázky svého dalšího bydlení. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že nepřihlédl k tomu, že právě spoluvlastnictví žalovaného k domu č. p. 60 „znemožnilo získat byt od městské části, neboť jej vyřadilo z pořadníku“. Měla rovněž za to, že žalovaný své právo bydlení v předmětném bytě zneužíval, neboť jí řádně nepřispíval na náklady spojené s bydlením. V této souvislosti namítla, že odvolací soud „nepochopitelně uzavřel, že mezi nimi je sporné, zda žalovaný řádně přispíval na náklady spojené s bydlením“ , a zdůraznila, že žalovaný „platil pozdě, v některých obdobích vůbec, a nikoli to, co by platit měl“. Dodala, že nebylo její povinností podávat žalobu o zaplacení nedoplatků na příspěvku a že „rozpor s dobrými mravy je jistě dán i bez takové žaloby“ . Vyjádřila přesvědčení, že uvedené skutečnosti zakládají změnu poměrů, pro které je trvání žalovaného na zajištění náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy. Dodala, že postrádá-li napadené rozhodnutí úvahy ohledně posouzení intenzity takového rozporu s dobrými mravy, dostává se tím odvolací soud do kolize „s judikaturou Nejvyššího soudu“ . Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. června 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedenou vadu řízení dovolatelka –s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila námitkou, že vady odvolání žalovaného byly odstraněny až v průběhu jednání před odvolacím soudem, ačkoli je měl odstranit již soud prvního stupně postupem podle §209 o. s. ř. Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítané vady řízení.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není jakákoliv vada řízení; z pohledu citovaného ustanovení jsou relevantní pouze vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §205 odst. 1 o. s. ř. v odvolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu (odvolací důvod) a čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh). Způsobilé odvolací důvody jsou taxativně vyjmenovány v ustanovení §205 odst. 2 o. s. ř.
Podle §209 o. s. ř. předseda senátu soudu prvního stupně se postará o odstranění případných vad ve včas podaném odvolání (§43). Nezdaří-li se mu vady odstranit nebo má-li za to, že odvolání je podáno tím, kdo k němu není oprávněn, nebo že není přípustné, předloží věc po uplynutí odvolací lhůty se zprávou o tom odvolacímu soudu.
Podle §211 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 věty první o.s.ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, odvolací soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení (tj. i odvolání), odmítne.
Podle §212a odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§205 odst. 2). Rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nelze přezkoumat podle odstavce 1, neobsahuje-li odvolání přes výzvu soudu (§43 a 209) ve věcech neuvedených v §120 odst. 2 žádné odvolací důvody (§212a odst. 2 o.s.ř.).
Z citované zákonné úpravy vyplývá, že v odvolání, které směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, musí odvolatel uvést mimo jiné údaje o tom, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu, tj. odvolací důvod. Přitom požadavku, aby v odvolání byl uveden odvolací důvod, odvolatel dostojí nejen tím, že v odvolání odkáže na ustanovení §205 odst. 2 písm. a/ až g/ o. s. ř., nýbrž i tím, že použitý odvolací důvod (odkazem na příslušné ustanovení) obsahově vymezí uvedením konkrétních údajů o tom, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně, který jeho rozhodnutí předcházel. Neobsahuje-li včas podané odvolání žádný takto vymezený odvolací důvod, je povinností soudu prvního stupně (předsedy senátu) pokusit se tuto vadu odvolaní odstranit postupem podle §43 o. s. ř. (§209 o. s. ř.). Nezdaří-li se mu ji odstranit, brání to dalšímu průběhu odvolacího řízení, ledaže jde o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř. (o takovou věc v posuzovaném případě nejde). Jinými slovy řečeno, neuvedl-li odvolatel v odvolání přes výzvu soudu, vydanou podle ustanovení §209 a §43 o. s. ř., žádné odvolací důvody, brání to podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2001 odvolacímu soudu, aby mohl ve věcech neuvedených v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. přezkoumat věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně nebo jeho usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Odvolání proto musí být podle ustanovení §211 a §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 13/2004, uveřejněné pod č. 115 v sešitě č. 6 z roku 2004 časopisu soudní judikatura).
V posuzovaném případě včas podané odvolání žalovaného neobsahovalo řádné vymezení uplatněných odvolacích důvodů, nýbrž pouhou citaci ustanovení §205 odst. 2 písm. d/, e/ a g/ o. s. ř. (ostatní obsahové náležitosti včetně odvolacího návrhu v něm uvedeny byly – srov. podání založené na č. l. 108 – 109 spisu). Citované odvolání tedy vykazovalo vadu, která bránila věcnému přezkoumání správnosti rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení. Za této situace se měl soud prvního stupně pokusit o její odstranění výzvou učiněnou usnesením podle §43 o. s. ř. (§209 o. s. ř.). Jelikož tak nepostupoval, nebyly splněny podmínky pro další pokračování v odvolacím řízení. Pokud v něm odvolací soud přesto pokračoval a o (vadném) odvolání žalovaného jednal, zatížil řízení vadou; z posléze uvedených důvodů však nešlo o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V průběhu odvolacího jednání totiž žalovaný (prostřednictvím svého zástupce) nedostatek odvolání spočívající v absenci obsahové konkretizace uplatněných odvolacích důvodů dodatečně zhojil – vylíčil údaje o tom, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně (srov. protokol o odvolacím jednání na č. l. 129 – 130). Pro další fázi odvolacího řízení tak byla odstraněna překážka bránící v jeho pokračování. Odvolací soud tudíž v konečném důsledku nepochybil, jestliže přezkoumal věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně. Lze uzavřít, že odvolací řízení není postiženo vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnila rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Pro posouzení, zda nastala změna poměrů, v jejímž důsledku by byl výkon práva žalovaného (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) v rozporu s dobrými mravy, je v poměrech projednávané věci nepochybně právně významná okolnost, zda a v jakém rozsahu se žalovaný podílel na platbách souvisejících s užíváním předmětného bytu. V tomto směru vzal soud prvního stupně z provedených listinných důkazů a z účastnické výpovědi žalobkyně za zjištěno, že dluh žalovaného na příspěvku činil za rok 2000 částku 3.100,- Kč, za rok 2001 částku 600,- Kč, za rok 2002 částku 7.500,- Kč, za rok 2003 částku 6.000,- Kč, za rok 2004 částku 9.000,- Kč, a za období od ledna 2005 do května 2008 částku 65.600,- Kč. Odvolací soud, aniž dokazování opakoval či potřebným způsobem doplnil (za potřebné doplnění dokazování nelze pokládat důkaz přečtením protokolu o provedení práce ze dne 13. února 2009 a účtenky za desinfekci), se od takto zjištěného skutkového stavu odchýlil a vyšel z diametrálně odlišného skutkového stavu. V tomto směru totiž konstatoval, že „mezi účastníky je … sporné, zda žalovaný řádně přispíval žalobkyni na nájemné a na služby spojené s užíváním bytu“ (a že žalobu v dané věci nelze odůvodňovat nedoplatky na příspěvku, nebyla-li výše uvedených nedoplatků „vyřešena pravomocným soudním rozhodnutím“ ). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl proto užit opodstatněně, neboť ohledně příspěvku odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – nevzal v úvahu okolnosti, které ohledně příspěvku z provedených důkazů vyplynuly.
Nelze-li pokládat za správná uvedená skutková zjištění, resp. skutkové závěry, z nichž odvolací soud vyšel při posouzení věci, neobstojí ani právní názor, mající základ v uvedených nesprávných skutkových zjištěních, tj. názor, že v daném případě nenastala změna poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva žalovaného (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř., obsahově konkretizovaných užitými dovolacími námitkami, ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalovaného jako vyklizované osoby odvolací soud v dalším řízení nepřehlédne, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, jako jediný v občanském zákoníku výslovně uvedený případ hrubého porušování povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, byl samostatným důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu – viz §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (nyní je uvedený výpovědní důvod upraven v ustanovení §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. a je naplněn tím, že nájemce nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu). Lze-li z uvedeného důvodu postihnout výpovědí (nyní už bez přivolení soudu) právo nájmu bytu, navíc ve smyslu §712 odst. 5 věty první obč. zák. bez dalšího pouze s vázaností na zajištění přístřeší (náhradní byt může soud v tomto případě přisoudit jen jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, a to nyní pouze na návrh nájemce – srov. §712 odst. 5 věta druhá obč. zák.), musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení. Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla – na rozdíl od nájemce – nijak postižitelná (srov. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99). Stejným způsobem byla uvedená otázka řešena rovněž v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, z 29. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 1023/99, z 20. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001 (citované rozhodnutí bylo uveřejněno pod C 582 ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), z 25. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 319/2001, z 3. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2213/2002, a naposledy z 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 2906/2008. Jde-li o otázku spoluvlastnického podílu žalovaného na domě č. p. 60, odvolací soud, avšak po důkladném zohlednění specifických okolností projednávané věci, nepřehlédne ani názor, který Nejvyšší soud zaujal v rozsudku ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3407/2007, ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. (viz otázka zakoupení bytu /domu/ v blízkosti současného žalobcova pracoviště za peníze, které by získal prodejem domu, v němž nebydlí /a zřejmě ani v budoucnu bydlet nehodlá/).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu