ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4542.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4542/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Vyšehrad , se sídlem Praha 4, Sinkulova 83, zastoupeného JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 65, proti žalovanému M. K. , zastoupenému Prof. JUDr. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem se sídlem Praha 6, Zavadilova 1888/22, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 19 C 11/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2009, č. j. 55 Co 21/2009-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud v pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 6. 2008, č. j. 19 C 11/99-80, uložil žalovanému povinnost vyklidit bytovou jednotku č. 531/10 o velikosti 1+1, v pátém nadzemním podlaží budovy č.p. 534 na ulici K. 4 v P. 6 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) do 30 dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal zejména za zjištěno, že rozhodnutím představenstva Stavebního bytového družstva Vyšehrad (dále též „Družstvo“) ze dne 28. 1. 1997, potvrzeným shromážděním delegátů družstva ze dne 12. 11. 1997, byl žalovaný (člen Družstva a nájemce předmětného bytu) vyloučen z Družstva pro dlouhodobé neplacení nájemného, že žaloby, jimiž se domáhal určení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení z družstva a převedení předmětného bytu do svého vlastnictví, byly pravomocně zamítnuty, že žalovaný dluh na nájemném a úhradách za služby spojené s užíváním bytu dosud neuhradil, že byt nevyklidil a za jeho užívání nadále ničeho neplatí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vyloučením žalovaného z Družstva zaniklo jeho právo nájmu bytu podle §714 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a že užívá předmětný byt bez právního důvodu. Na základě toho žalobě vyhověl, přičemž jeho povinnost k vyklizení vázal ve smyslu ustanovení §712 odst. 5 obč.zák. na zajištění přístřeší (s ohledem na důvod jeho vyloučení z Družstva spočívající v neplacení nájemného); neshledal předpoklady pro přiznání vyšší formy bytové náhrady, ani pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 5. 2009, č.j. 55 Co 21/2009-105, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně úplnými a správnými, a ztotožnil se i s jeho právními závěry pokud jde o povinnost žalovaného k vyklizení bytu a o formě bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V této souvislosti odkazuje na dovolací námitky, jimiž obsáhle zpochybňuje rozhodnutí Družstva a na ně navazující soudní rozhodnutí, která podle jeho názoru vycházejí z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti „napadených rozhodnutí“.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. května 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatel v dovolání výslovně neoznačuje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stejně tak jako nespecifikuje uplatněné dovolací důvody odkazem na příslušná zákonná ustanovení. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se však podává, že svými námitkami uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř., spočívající v nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištěních, z čehož dovozuje nesprávnost právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Pokud jde o námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. hodnocení důkazů (námitky proti závěru o neplacení nájemného a postupu družstva při jeho vyloučení), dovolatel přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 o. s. ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2010
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu