ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4672.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4672/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a/ RNDr. V. K. a b/ I. K. , zastoupených obecným zmocněncem JUDr. Zbyškem Rychtaříkem, bytem Hřensko 71, adresa pro doručování Praha 5 – Košíře, Na Stárce 33, proti žalované Nuova Alef Real s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Odborů 10/289, zastoupené Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 231/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2009, č. j. 17 Co 88/2009-58, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 10 C 231/2006-44, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalované z nájmu žalobců k „bytu 936/6, sestávajícímu ze 3 pokojů, kuchyně, předsíně, komory, koupelny a WC o výměře 107,2 metrů čtverečních, v 1. patře domu čp. 936 v Polské ul. v Praze 2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. dubna 2009, č. j. 17 Co 88/2009-58, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaná (pronajímatelka bytu) dala žalobcům (manželům jako společným nájemcům bytu) dne 29. června 2006 výpověď z nájmu předmětného bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a že uvedený výpovědní důvod skutkově vymezila tak, že žalobci mají dva byty, neboť vedle předmětného bytu mají z titulu zřízeného věcného břemena právo užívat byt v domě čp. 208 v obci Š., v katastrálním území Š. u P. (dále též jen „dům v Š.“). Vzal také za zjištěno, že na základě darovací smlouvy ze dne 9. ledna 1998 žalobkyně I. K. a M. R. jako tehdejší podíloví spoluvlastnicí (každý z nich k jedné ideální polovině) darovali dům v Š. V. K. (synovi žalobkyně I. K.) a že uvedenou darovací smlouvou bylo žalobkyni I. K. zřízeno právo doživotního bezplatného užívání jedné obytné místnosti s příslušenstvím v přízemí domu s právem užívat zahradu a s právem volného přístupu a pohybu po převáděných nemovitostech.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – především dovodil, že žalovaná dala žalobcům výpověď z nájmu bytu obsahující všechny předepsané náležitosti (§711 odst. 3 věta druhá obč. zák.), že výpověď doručila žalobcům (§711 odst. 3 věta první obč. zák.) a že žaloba podaná u soudu prvního stupně dne 28. srpna 2006 byla podána ve lhůtě šedesáti dnů od doručení výpovědi (§711 odst. 5 obč. zák.). Poté se odvolací soud zabýval otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. a – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že uvedený výpovědní důvod nebyl naplněn. Podle odvolacího soudu je tomu tak zejména proto, že z titulu zřízeného věcného břemena mají žalobkyně I. K. a odvozeně od ní žalobce RNDr. V. K. právo užívat pouze jednu místnost v domě v Š., o níž nebylo v řízení ani tvrzeno, že by byla kolaudována jako byt; proto nelze ani dovozovat, že by vedle předmětného bytu měli další (druhý) byt. I kdyby však o další (druhý) byt v tomto případě šlo, nemůže být uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. naplněn také proto, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – nelze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, tj. v daném případě „byt“ v domě v Š. S přihlédnutím k řečenému odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). V dovolání uvedla, že „žalobcům svědčí též právní titul k užívání druhého bytu“ , neboť „2. žalobkyni bylo dle článku šestého darovací smlouvy ze dne 9.1.1998 zřízeno věcné břemeno, které spočívá v právu 2. žalobkyně užívat doživotně a bezplatně jednu obytnou místnost s příslušenstvím v přízemí předmětného domu ( domu v Š. ), užívat zahradu, to vše s právem volného přístupu a pohybu po převáděných nemovitostech“. Současně namítla, že otázka bytových potřeb syna žalobců je irelevantní zejména proto, že „2. žalobkyně předmětné nemovitosti svému synovi darovala“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). K obsahově shodným závěrům – avšak v poměrech potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu – dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
V posuzovaném případě odvolací soud předně dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. není naplněn zejména proto, že v daném případě nelze dovozovat, že by vedle předmětného bytu měli žalobci další (druhý) byt; z titulu zřízeného věcného břemena mají totiž žalobkyně I. K. a odvozeně od ní žalobce RNDr. V. K. právo užívat pouze jednu místnost v domě v Š., o níž nebylo v řízení ani tvrzeno, že by byla kolaudována jako byt (dále jen „první právní názor“). Nad to rovněž dovodil, že i kdyby o další (druhý) byt v tomto případě šlo, nemůže být uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. naplněn také proto, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – nelze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, tj. v daném případě „byt“ v domě v Š. (dále jen „druhý právní názor“). Protože správnost druhého právního názoru nebyla v dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybněna, pak tento právní názor musí obstát již jen proto, že nemohl být podroben dovolacímu přezkumu. Za této situace je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda jsou opodstatněné dovolací námitky uplatněné ve vztahu k prvnímu právnímu názoru, jenž naopak dovoláním napaden byl, a to proto, že na celkový závěr odvolacího soudu o nenaplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. to nemůže mít vliv. Se zřetelem k řečenému dovolací soud neshledal dovolání důvodným.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu