ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.5010.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 5010/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce statutárního města Karviné , se sídlem v Karviné 1, Fryštátská 72, zastoupeného JUDr. Blankou Novákovou, advokátkou se sídlem v Karviné – Fryštátu, Univerzitní nám. 1935, proti žalovanému V. B. , zastoupenému Mgr. Vlastislavem Kubiczkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Cementárny 1203/26, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 253/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2009, č. j. 71 Co 145/2009-52, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám JUDr. Blanky Novákové, advokátky se sídlem v Karviné – Fryštátu, Univerzitní nám. 1935, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. února 2009, č. j. 28 C 253/2008-36, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit „byt č. 12, o velikosti kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím, v domě čp. 650 v Karviné – Ráji, ul. Sovova“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. června 2009, č. j. 71 Co 145/2009-52, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu, že od roku 1994 v bytě bydlela matka žalovaného (tehdejší nájemkyně bytu) společně s žalovaným, že na základě dohody o výměně bytu ze dne 30. července 2007, schválené usnesením rady města Karviné dne 24. července 2007, došlo k výměně bytů mezi matkou žalovaného a jeho babičkou, že dohoda o výměně bytu byla realizována ke dni 1. srpna 2007, kdy se babička žalovaného – bez svého bytového zařízení – přistěhovala do předmětného bytu a matka žalovaného, avšak bez žalovaného, který v bytě i nadále zůstal bydlet, se odstěhovala do bytu jeho babičky, že od 1. srpna 2007 žila babička v předmětném bytě s žalovaným, s nímž společně hospodařila, že žalovaný jí v době nemoci pomáhal zajišťovat chod domácnosti, hradil nájemné z bytu, uklízel a chodil s babičkou k lékaři a že babička žalovaného dne 17. listopadu 2007 zemřela. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že od 1. srpna 2007 do 17. listopadu 2007 (tedy nikoli po dobu tří let před smrtí babičky) žil žalovaný se svou babičkou ve společné domácnosti a že neměl vlastní byt. Vzhledem k tomu, že soužití žalovaného a jeho babičky ve společné domácnosti netrvalo tři roky (§706 odst. 2 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“), zabývaly se oba soudy otázkou existence důvodů zvláštního zřetele hodných, pro něž může soud ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. rozhodnout, že vnuk nájemce se stává nájemcem bytu, i když soužití ve společné domácnosti s nájemcem netrvalo tři léta. Soud prvního stupně na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných usoudil z toho, že žalovaný se v době nemoci o svou babičku staral a že v bytě bydlel od roku 1994, tedy řadu let před tím, než se babička do bytu přistěhovala. Naproti tomu odvolací soud charakterizoval důvody zvláštního zřetele hodné (ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák.) jako okolnosti výjimečné a vztahující se k samotnému nájemnímu vztahu či ke společné domácnosti vedené s nájemcem po dobu soužití v bytě a dovodil, že na takové okolnosti nelze v daném případě usuzovat proto, že podle zjištěného skutkového stavu nebyla babička žalovaného odkázána na pomoc třetí osoby a žalovaný (a to i se svou matkou) „se v domácnosti podílel na drobných domácích pracích a chodil na nákupy …neposkytoval nájemkyni žádnou výjimečnou péči a pomoc …společná domácnost trvala velice krátkou domu (několik měsíců)“. Na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných nelze usoudit ani z toho, že žalovaný v bytě bydlel od roku 1994. Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že jde okolnost, která předcházela jak samotné existenci nájemního vztahu babičky k bytu, tak také založení společné domácnosti babičky a žalovaného; taková okolnost proto nemůže být právně významná z hlediska ustanovení §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil správnost právního názoru, že v daném případě není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. V tomto směru uvedl, že měl se svou babičkou „mimořádný citový vztah“ , že jeho vztah k ní „byl nadstandardní nejen za doby společného soužití, ale už dávno před tím“ , a že „své babičce platil nájem, pečoval o domácnost, chodil nakupovat, uklízel, podílel se na zařízení bytu a hlavně se staral o babičku v době, kdy byla dlouhodobě nemocná a nemohla se o sebe postarat“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními názory, které odvolací soud zaujal při posouzení otázky důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák., a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. června 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s .ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení nelze přihlížet k dovolací námitce, že žalovaný „se staral o babičku v době, kdy byla dlouhodobě nemocná a nemohla se o sebe postarat“. Jde totiž o skutkovou „novotu“, kterou nelze uplatňovat až v dovolacím řízení (pro dovolací řízení platí zákaz tzv. „novot“ ve skutkovém stavu věci – srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávající se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt (§706 odst. 1 obč. zák.). Nájemci (společnými nájemci) se ve smyslu §706 odst. 2 věty první obč. zák. stávají také vnuci nájemce, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt. Podle §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. jde-li o vnuky nájemce, může soud z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že se stávají nájemci, i když soužití ve společné domácnosti s nájemcem netrvalo tři léta.
Zemřel-li nájemce bytu v době od 31. března 2006 (jako v posuzovaném případě, kdy nájemkyně zemřela 17. listopadu 2007), řídí se přechod nájmu bytu na vnuka nájemce ustanovením §706 odst. 2 obč. zák. a vnuk proto je – ve srovnání s právní úpravou účinnou do 30. března 2006 – v otázce přechodu nájmu bytu v méně výhodném postavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 378/2008 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 1893/09/).
Netrvalo-li soužití žalovaného a jeho babičky ve společné domácnosti tři léta, mohl soud z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout (a to i formou rozhodnutí o předběžné otázce), že žalovaný se stává nájemcem bytu. Proto se oba soudy správně zabývaly otázkou existence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák.
Dovolací soud se především ztotožňuje s názorem, že při posouzení věci podle §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. nemohou být právně významné okolnosti, které předcházely jak samotnému vzniku nájemního vztahu nájemce k bytu, tak také založení společné domácnosti nájemce s vnukem; za rozhodující – s přihlédnutím k ustanovení §706 odst. 2 vět první a druhé obč. zák. – lze podle názoru dovolacího soudu pokládat pouze okolnosti vztahující se k soužití nájemce a vnuka v bytě, o jehož přechod nájmu jde. Kromě toho dovolací soud souhlasí i s názorem, že musí jít o mimořádné důvody (zásluhy) zvláště prospívající vnukům nájemce, přičemž tyto důvody bude zapotřebí hodnotit i s ohledem na dobu, po kterou trvalo soužití nájemce a vnuka v daném bytě.
V posuzovaném případě nelze usoudit na existenci mimořádných důvodů (zásluh), které by zvlášť výrazným způsobem prospívaly žalovanému. Podle zjištěného skutkového stavu totiž nebyla babička žalovaného odkázána na pomoc třetí osoby a žalovaný (a to i se svou matkou) „se v domácnosti podílel na drobných domácích pracích a chodil na nákupy …neposkytoval nájemkyni žádnou výjimečnou péči a pomoc …společná domácnost trvala velice krátkou domu (několik měsíců)“ , jak správně konstatoval odvolací soud . Zbývá dodat, že mimořádný (nadstandardní) citový vztah dovolatele k babičce by měl být běžnou záležitostí ve standardních rodinných vztazích a nelze ho i z tohoto důvodu pokládat za mimořádný (zvláštního zřetele hodný) důvod, pro který by měl dovolatel – v důsledku přechodu nájmu – získat na úkor pronajímatele (navíc v daném případě obce – města) nájemní vztah k obecnímu bytu. Šlo-li z pohledu uvedených okolností o běžné soužití dvou osob v bytě (dovolatele a jeho babičky), nelze, a to i vzhledem k relativně krátké době, po kterou soužití trvalo, usuzovat na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu
26 Cdo 5010/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce statutárního města Karviné , se sídlem v Karviné 1, Fryštátská 72, zastoupeného JUDr. Blankou Novákovou, advokátkou se sídlem v Karviné – Fryštátu, Univerzitní nám. 1935, proti žalovanému V. B. , zastoupenému Mgr. Vlastislavem Kubiczkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Cementárny 1203/26, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 253/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2009, č. j. 71 Co 145/2009-52, takto: I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám JUDr. Blanky Novákové, advokátky se sídlem v Karviné – Fryštátu, Univerzitní nám. 1935, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. února 2009, č. j. 28 C 253/2008-36, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit „byt č. 12, o velikosti kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím, v domě čp. 650 v Karviné – Ráji, ul. Sovova“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. června 2009, č. j. 71 Co 145/2009-52, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu, že od roku 1994 v bytě bydlela matka žalovaného (tehdejší nájemkyně bytu) společně s žalovaným, že na základě dohody o výměně bytu ze dne 30. července 2007, schválené usnesením rady města Karviné dne 24. července 2007, došlo k výměně bytů mezi matkou žalovaného a jeho babičkou, že dohoda o výměně bytu byla realizována ke dni 1. srpna 2007, kdy se babička žalovaného – bez svého bytového zařízení – přistěhovala do předmětného bytu a matka žalovaného, avšak bez žalovaného, který v bytě i nadále zůstal bydlet, se odstěhovala do bytu jeho babičky, že od 1. srpna 2007 žila babička v předmětném bytě s žalovaným, s nímž společně hospodařila, že žalovaný jí v době nemoci pomáhal zajišťovat chod domácnosti, hradil nájemné z bytu, uklízel a chodil s babičkou k lékaři a že babička žalovaného dne 17. listopadu 2007 zemřela. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že od 1. srpna 2007 do 17. listopadu 2007 (tedy nikoli po dobu tří let před smrtí babičky) žil žalovaný se svou babičkou ve společné domácnosti a že neměl vlastní byt. Vzhledem k tomu, že soužití žalovaného a jeho babičky ve společné domácnosti netrvalo tři roky (§706 odst. 2 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“), zabývaly se oba soudy otázkou existence důvodů zvláštního zřetele hodných, pro něž může soud ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. rozhodnout, že vnuk nájemce se stává nájemcem bytu, i když soužití ve společné domácnosti s nájemcem netrvalo tři léta. Soud prvního stupně na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných usoudil z toho, že žalovaný se v době nemoci o svou babičku staral a že v bytě bydlel od roku 1994, tedy řadu let před tím, než se babička do bytu přistěhovala. Naproti tomu odvolací soud charakterizoval důvody zvláštního zřetele hodné (ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák.) jako okolnosti výjimečné a vztahující se k samotnému nájemnímu vztahu či ke společné domácnosti vedené s nájemcem po dobu soužití v bytě a dovodil, že na takové okolnosti nelze v daném případě usuzovat proto, že podle zjištěného skutkového stavu nebyla babička žalovaného odkázána na pomoc třetí osoby a žalovaný (a to i se svou matkou) „se v domácnosti podílel na drobných domácích pracích a chodil na nákupy …neposkytoval nájemkyni žádnou výjimečnou péči a pomoc …společná domácnost trvala velice krátkou domu (několik měsíců)“. Na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných nelze usoudit ani z toho, že žalovaný v bytě bydlel od roku 1994. Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že jde okolnost, která předcházela jak samotné existenci nájemního vztahu babičky k bytu, tak také založení společné domácnosti babičky a žalovaného; taková okolnost proto nemůže být právně významná z hlediska ustanovení §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil správnost právního názoru, že v daném případě není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. V tomto směru uvedl, že měl se svou babičkou „mimořádný citový vztah“ , že jeho vztah k ní „byl nadstandardní nejen za doby společného soužití, ale už dávno před tím“ , a že „své babičce platil nájem, pečoval o domácnost, chodil nakupovat, uklízel, podílel se na zařízení bytu a hlavně se staral o babičku v době, kdy byla dlouhodobě nemocná a nemohla se o sebe postarat“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními názory, které odvolací soud zaujal při posouzení otázky důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák., a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. června 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s .ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení nelze přihlížet k dovolací námitce, že žalovaný „se staral o babičku v době, kdy byla dlouhodobě nemocná a nemohla se o sebe postarat“. Jde totiž o skutkovou „novotu“, kterou nelze uplatňovat až v dovolacím řízení (pro dovolací řízení platí zákaz tzv. „novot“ ve skutkovém stavu věci – srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávající se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt (§706 odst. 1 obč. zák.). Nájemci (společnými nájemci) se ve smyslu §706 odst. 2 věty první obč. zák. stávají také vnuci nájemce, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt. Podle §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. jde-li o vnuky nájemce, může soud z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že se stávají nájemci, i když soužití ve společné domácnosti s nájemcem netrvalo tři léta.
Zemřel-li nájemce bytu v době od 31. března 2006 (jako v posuzovaném případě, kdy nájemkyně zemřela 17. listopadu 2007), řídí se přechod nájmu bytu na vnuka nájemce ustanovením §706 odst. 2 obč. zák. a vnuk proto je – ve srovnání s právní úpravou účinnou do 30. března 2006 – v otázce přechodu nájmu bytu v méně výhodném postavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 378/2008 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 1893/09/).
Netrvalo-li soužití žalovaného a jeho babičky ve společné domácnosti tři léta, mohl soud z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout (a to i formou rozhodnutí o předběžné otázce), že žalovaný se stává nájemcem bytu. Proto se oba soudy správně zabývaly otázkou existence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák.
Dovolací soud se především ztotožňuje s názorem, že při posouzení věci podle §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. nemohou být právně významné okolnosti, které předcházely jak samotnému vzniku nájemního vztahu nájemce k bytu, tak také založení společné domácnosti nájemce s vnukem; za rozhodující – s přihlédnutím k ustanovení §706 odst. 2 vět první a druhé obč. zák. – lze podle názoru dovolacího soudu pokládat pouze okolnosti vztahující se k soužití nájemce a vnuka v bytě, o jehož přechod nájmu jde. Kromě toho dovolací soud souhlasí i s názorem, že musí jít o mimořádné důvody (zásluhy) zvláště prospívající vnukům nájemce, přičemž tyto důvody bude zapotřebí hodnotit i s ohledem na dobu, po kterou trvalo soužití nájemce a vnuka v daném bytě.
V posuzovaném případě nelze usoudit na existenci mimořádných důvodů (zásluh), které by zvlášť výrazným způsobem prospívaly žalovanému. Podle zjištěného skutkového stavu totiž nebyla babička žalovaného odkázána na pomoc třetí osoby a žalovaný (a to i se svou matkou) „se v domácnosti podílel na drobných domácích pracích a chodil na nákupy …neposkytoval nájemkyni žádnou výjimečnou péči a pomoc …společná domácnost trvala velice krátkou domu (několik měsíců)“ , jak správně konstatoval odvolací soud . Zbývá dodat, že mimořádný (nadstandardní) citový vztah dovolatele k babičce by měl být běžnou záležitostí ve standardních rodinných vztazích a nelze ho i z tohoto důvodu pokládat za mimořádný (zvláštního zřetele hodný) důvod, pro který by měl dovolatel – v důsledku přechodu nájmu – získat na úkor pronajímatele (navíc v daném případě obce – města) nájemní vztah k obecnímu bytu. Šlo-li z pohledu uvedených okolností o běžné soužití dvou osob v bytě (dovolatele a jeho babičky), nelze, a to i vzhledem k relativně krátké době, po kterou soužití trvalo, usuzovat na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu