ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.5112.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 5112/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka ve věci žalobkyně A. N ., zastoupené JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 1a, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Zábřeh , se sídlem v Zábřehu, Havlíčkova 523/20, IČ: 00053490, o uložení povinnosti vyměnit okna a nevymáhat dlužné nájemné z bytu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 82/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. května 2009, č. j. 12 Co 191/2009-38, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se – žalobou doručenou Okresnímu soudu v Šumperku (soudu prvního stupně) dne 27. března 2008 a upřesněnou v žalobním návrhu (petitu) podáním ze dne 28. dubna 2008 (doručeným soudu prvního stupně dne 2. května 2008) – především domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost provést do dvou měsíců od právní moci rozsudku vlastním nákladem výměnu oken ve dvou pokojích bytu č. 05, nacházejícího se v domě č. p. 10 v K. Současně se domáhala, že „žalované SBD Zábřeh dále nebude od žalobkyně A. N. vymáhat dlužné nájemné od ledna 2008, protože bylo slevou z nájemného uplatňovanou zákonným způsobem, a to do doby výměny zmiňovaných oken“ .
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 27. srpna 2008, č. j. 12 Co 398/2008-18, zrušil usnesení ze dne 9. května 2008, č. j. 9 C 82/2008-9, jímž soud prvního stupně odmítl – z tam uvedených důvodů – podání žalobkyně ze dne 27. března 2008; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 11. února 2009, č. j. 9 C 82/2008-24, žalobkyni vyzval, aby do deseti dnů od doručení této výzvy opravila a doplnila podání ze dne 27. března 2008 tak, že konkretizuje žalobní návrh týkající se dlužného nájemného, neboť je „zcela neurčitý, nesrozumitelný a taktéž nevykonatelný“ . Současně ji poučil, že nebude-li podání, kterým se zahajuje řízení, ve stanovené lhůtě řádně opraveno nebo doplněno, usnesením je odmítne (§43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
V doplňujícím podání ze dne 3. března 2009 (doručeném soudu prvního stupně dne 4. března 2009) pak žalobkyně, jde-li o žalobní požadavek týkající se nevymáhání nájemného z bytu, uvedla mimo jiné následující žalobní návrh: „Dále SBD Zábřeh nebude po žalobkyni vymáhat dlužné nájemné od ledna 2008 dosud, protože není dluhem na nájemném, ale přiměřenou slevou z nájemného.“
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 12. března 2009, č. j. 9 C 82/2008-27, odmítl – z tam uvedených důvodů – doplňující podání žalobkyně ze dne 3. března 2009 v části „Dále SBD Zábřeh nebude vymáhat po žalobkyni dlužné nájemné od ledna 2008 dosud, protože není dluhem na nájemném, ale přiměřenou slevou z nájemného“.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 28. května 2009, č. j. 12 Co 191/2009-38, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (nezastoupena advokátem) dovolání, které následně doplnila prostřednictvím ustanovené advokátky. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. V dovolání vyjádřila – z důvodů v něm rozvedených – nesouhlas s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu, popřípadě aby zrušil rovněž usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. května 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání je upravena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že napadené usnesení je usnesením potvrzujícím a nikoliv měnícím, jak to pro účely přípustnosti dovolání citované ustanovení normuje. Dovolání však není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř., neboť usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí podání, a ani usnesení, jímž odvolací soud takové rozhodnutí potvrdil, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod č. 61 v sešitě č. 10 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně usnesení téhož soudu z 28. srpna 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §239 odst. 3 o. s. ř., o něž dovolatelka výslovně přípustnost svého dovolání opřela, lze dovolání podat jen tehdy, bylo-li usnesením odvolacího soudu potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2059/2001, uveřejněné pod č. 89 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
V posuzovaném případě však soud prvního stupně usnesením (potvrzeným napadeným rozhodnutím) neodmítl žalobu (doručenou dne 27. března 2008 a upřesněnou v žalobním návrhu /petitu/ podáním ze dne 28. dubna 2008 /doručeným soudu prvního stupně dne 2. května 2008/) či jiný návrh na zahájení řízení, nýbrž odmítl pouze následné (doplňující) podání žalobkyně ze dne 3. března 2009 v části „Dále SBD Zábřeh nebude vymáhat po žalobkyni dlužné nájemné od ledna 2008 dosud, protože není dluhem na nájemném, ale přiměřenou slevou z nájemného“; odmítl tudíž jen podání, jímž se k výzvě soudu učiněné postupem podle §43 o. s. ř. žalobkyně pokoušela odstranit vady žaloby (žalobního návrhu) v řízení již zahájeném. Nešlo tedy v případě odmítnutého podání o žalobu ani jiný návrh na zahájení řízení. Ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. proto přípustnost dovolání rovněž nezakládá.
Přípustnost dovolání však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Zbývá dodat, že na uvedených závěrech nic nemění okolnost, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení, že dovolání proti němu je přípustné, neboť takovéto poučení přípustnost dovolání – nestanoví-li ji zákon – nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 140 v sešitě č. 7 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto (aniž ve věci nařizoval jednání podle §243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost zbývá dodat, že vedle žaloby na výměnu oken je zde stále žalobní požadavek, že „žalované SBD Zábřeh dále nebude od žalobkyně Alice Nové vymáhat dlužné nájemné od ledna 2008, protože bylo slevou z nájemného uplatňovanou zákonným způsobem, a to do doby výměny zmiňovaných oken“ . Při úvaze o projednatelnosti tohoto žalobního požadavku soud prvního stupně v dalším řízení nepřehlédne závěry, k nimž Nejvyšší soud České republiky dospěl v usnesení ze dne 20. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 6 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu