ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.593.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 593/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Základní organizace OS KOVO , se sídlem v Ostravě – Přívozu, Na Valše 21, IČ: 68145365, zastoupené JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Matiční 730/3, proti žalovanému K. O. , zastoupenému Mgr. Lukášem Raidou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Hrabákova 1, o zaplacení částky 172.350,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 297/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2008, č. j. 6 Co 2095/2008-109, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2008, č. j. 6 Co 2095/2008-109, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 30. května 2008, č. j. 6 C 297/2007-79, vyjma výroku III. o zastavení řízení ohledně částky 1.350,- Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově dne 18. ledna 2007 se žalobkyně (vlastnice „rekreačního střediska pod názvem Mír, sestávajícího z několika budov a pozemků, nacházejícího se na parc. č. 1090, 1091 a 1092, v k. ú. Č., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. k., Katastrální pracoviště F. – M., na LV 1081“ – dále též jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 172.350,- Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení ve výši 3 % ročně od 7. září 2004 do zaplacení. Z toho částku 112.350,- Kč požadovala z titulu dohody o narovnání závazku ze dne 11. března 2004, resp. z titulu (uznaného) dluhu na nájemném z předmětné nemovitosti (111.000,- Kč), a jako dluh na televizních poplatcích (1.350,- Kč), a částku 60.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení získaného užíváním nemovitosti žalovaným bez právního důvodu v době od 1. dubna 2004 do 6. září 2004. Při jednání soudu prvního stupně dne 20. května 2008 žalobkyně dále uvedla, že částka 111.000,- Kč představuje žalovaným uznaný dluh na nájemném z nemovitosti za období od 1. dubna 2003 do 31. března 2004 a částka 60.000,- Kč dlužné nájemné z nemovitosti za období od 1. dubna 2004 do 6. září 2004. Ohledně částky 1.350,- Kč pak vzala žalobu se souhlasem žalovaného zpět (§96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 – dále jen „o.s.ř.“).
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) – poté, co Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově usnesením ze dne 14. září 2007, č. j. 106 C 6/2007-60, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil k dalšímu řízení tomuto soudu jako soudu místně příslušnému – rozsudkem ze dne 30. května 2008, č. j. 6 C 297/2007-79, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 84.333,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 86.667,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.), zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně částky 1.350,- Kč s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že dne 27. března 2001 uzavřeli žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce smlouvu o nájmu předmětné nemovitosti (dále jen „předmětná smlouva“) na dobu určitou od 1. dubna 2001 do 31. března 2006, že dohodnuté nájemné činilo za první rok nájmu (tj. za dobu od 1. dubna 2001 do 31. března 2002) 84.000,- Kč, že podle dohody ze dne 29. března 2001 mělo být takto sjednané nájemné za první rok nájmu hrazeno v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 7.000,- Kč splatných předem vždy do konce kalendářního měsíce předcházejícího měsíci, za nějž mělo být nájemné zaplaceno, a že v dodatku k předmětné smlouvě ze dne 1. března 2003 (dále jen „dodatek ze dne 1. března 2003“) se účastníci dohodli, že nájemné za období od 1. července 2003 bude činit 10.000,- Kč měsíčně. Dále zjistil, že na společném jednání konaném dne 3. března 2004 (o němž byl pořízen zápis podepsaný oběma účastníky – dále jen „zápis ze dne 3. března 2004“) se účastníci dohodli na posléze uvedeném postupu vztahujícím se k ukončení nájemního vztahu, že tento postup předpokládal uzavření dohody o ukončení nájmu k 31. březnu 2004 a uhrazení dlužného nájemného ve výši 111.000,- Kč (za období od 1. dubna 2003 do 31. března 2004) k témuž datu, že dne 11. března 2004 převzal žalovaný od žalobkyně návrh dohody o ukončení nájmu datovaný týmž dnem (dále jen „návrh ze dne 11. března 2004“), že uvedený návrh neakceptoval a podpisem jeho stejnopisu pouze stvrdil jeho převzetí a že podle návrhu ze dne 11. března 2004 měl být nájemní poměr ukončen k 31. březnu 2004 a žalovaný se měl zavázat, že nejpozději v den následující po ukončení nájmu uhradí žalobkyni mimo jiné dlužné nájemné za období od 1. dubna 2003 do 31. března 2004 ve výši 111.000,- Kč. Vzal rovněž za zjištěno, že žalovaný předmětnou nemovitost užíval do 6. září 2004, kdy ji vyklidil (avšak žalobkyni fakticky nepředal), a že za užívání nemovitosti v době od 1. dubna 2003 do 6. září 2004, resp. do konce září 2004, žalobkyni ničeho neuhradil.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že předmětnou smlouvou byl mezi účastníky založen nájemní poměr v režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 522/2002 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Žalovaný byl tudíž povinen po dobu trvání nájmu hradit žalobkyni dohodnuté nájemné. Protože za dobu od 1. dubna 2003 do konce září 2004 žalobkyni ničeho neuhradil, dluží jí na nájemném celkově částku 171.000,- Kč (111.000,- Kč za dobu od 1. dubna 2003 do 31. března 2004 a 60.000,- Kč za dobu od 1. dubna 2004 do konce září 2004). S přihlédnutím k tomu pokládal soud prvního stupně za důvodný požadavek žalobkyně na zaplacení uvedené částky. Ve vztahu k námitce promlčení vznesené žalovaným dovodil, že promlčecí doba k uplatnění tohoto práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že byla-li žaloba v dané věci podána u soudu až dne 18. ledna 2007, je nárok žalobkyně na zaplacení dlužného nájemného promlčen k 18. lednu 2004. Proto žalobkyni – vyhovujícím výrokem I. svého rozsudku – přiznal pouze částku 84.333,- Kč s příslušenstvím (jako dlužné nájemné za období od 19. ledna 2004 do konce září 2004); co do částky 86.667,- Kč s příslušenstvím (nájemné za dobu od 1. dubna 2003 do 18. ledna 2004) žalobu zamítl (výrokem II. svého rozsudku).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. října 2008, č. j. 6 Co 2095/2008-109, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (výrok I.), změnil ho ve výrocích II. a IV. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 86.667,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.) a na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 55.922,- Kč (výrok III.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.).
Odvolací soud se nejprve ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž závěr, že v daném případě šlo o nájemní poměr podřízený zákonu č. 116/1990 Sb. Následně se zabýval odvolací námitkou, že žalobkyně (řádně) uplatnila nárok na zaplacení dlužného nájemného u soudu až při jednání dne 20. května 2008, kdy doplnila skutková tvrzení, jimiž tento nárok specifikovala, a že proto se promlčecí doba ohledně práva na zaplacení dlužného nájemného stavěla (§112 obč. zák.) až od tohoto data. Uvedenou námitku nepokládal za důvodnou, neboť již z návrhu (dohody o ukončení nájemního vztahu) ze dne 11. března 2004 žalovaný věděl (a tudíž musel vědět i v době podání žaloby), že částka 111.000,- Kč představuje dlužné nájemné za období od 1. dubna 2003 do 31. března 2004; v žalobě pak bylo specifikováno, že předmětem sporu je také dluh na nájemném „až do září 2004“ . Naopak za opodstatněnou pokládal odvolací námitku, že nárok na zaplacení dlužného nájemného v částce 86.667,- Kč nebyl promlčen. V této souvislosti – s odkazem na zápis ze dne 3. března 2004 – zdůraznil, že podle dohody účastníků nastala splatnost nájemného za období od 1. dubna 2003 do 31. března 2004 ve výši 111.000,- Kč dne 31. března 2004. Podle jeho názoru tudíž právo na zaplacení tohoto nájemného mohlo být ve smyslu §101 obč. zák. poprvé vykonáno až dne 1. dubna 2004. Uzavřel, že byla-li žaloba v dané věci podána u soudu dne 18. ledna 2007, stalo se tak včas (v tříleté promlčecí lhůtě), a proto právo na zaplacení dlužného nájemného za období od 1. dubna 2003 do 18. ledna 2004 není promlčeno. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a v zamítavém výroku II. ho změnil tak, že žalobě i v tomto ohledu vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni (rovněž) částku 86.667,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – směřuje proti jeho výrokům I. a II. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. V dovolání především namítl, že „právní závěr soudů obou stupňů o tom, že žalovaný nárok je nutno posuzovat jako nárok vyplývající z nájemní smlouvy, je závěrem nesprávným“ . Podle jeho mínění je tomu tak proto, že podle §3 zákona č. 116/1990 Sb. je podmínkou platnosti písemné nájemní smlouvy mimo jiné „sjednání výše nájemného“ a že s ohledem na absenci takového ujednání pro období od 1. dubna 2002 je předmětná smlouva absolutně neplatná; žalobkyni proto nelze uplatněný nárok přiznat jako dlužné nájemné. V této souvislosti také namítl, že nemá oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění, že pro období od 1. ledna 2004 bylo nájemné sjednáno částkou 10.000,- Kč měsíčně, neboť dodatkem ze dne 1. března 2003 bylo sjednáno měsíční nájemné ve výši 10.000,- Kč jen pro období od 1. července 2003 do 31. prosince 2003. Poté zpochybnil rovněž závěr o nedůvodnosti jím vznesené námitky promlčení. Měl za to, že v žalobě nebyly v době jejího podání dostatečně vylíčeny rozhodující skutečnosti ve smyslu §79 odst. 1 o.s.ř. Nebylo z ní totiž patrno, „za jaké období a z jakého právního vztahu“ žalobkyně požadovala zaplacení žalované částky. Zdůraznil, že žalobkyně v žalobě tvrdila, že s ním uzavřela dne 11. března 2004 „dohodu o narovnání“ , avšak toto tvrzení neodpovídalo skutečnosti a ani soudy z něj nevycházely. Uvedl, že žalobkyně vylíčila rozhodující skutečnosti, na jejichž základě uplatňovala svůj nárok, až při jednání u soudu prvního stupně dne 20. května 2008, což je v rozporu s ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř. Vyjádřil přesvědčení, že tudíž šlo o změněná (doplněná) skutková tvrzení, o nichž mělo být rozhodnuto podle §95 o. s. ř. Dodal, že nerozhodl-li soud prvního stupně o změně žaloby podle §95 o. s. ř., je řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí věci. Z toho, že žalobkyně „změněná a doplněná“ skutková tvrzení uplatnila až při jednání dne 20. května 2008 (a tudíž až tímto okamžikem dané řízení vůbec řádně zahájila), dále dovozoval, že teprve od tohoto data nastaly hmotněprávní účinky změněného návrhu v podobě stavění promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák. V názoru, že promlčecí doba se stavěla již podáním žaloby dne 18. ledna 2007, proto spatřoval nesprávné právní posouzení věci a současně z něj usuzoval na zásadní právní význam napadeného rozsudku v jeho potvrzujícím výroku I. Nesouhlasil ani s právním názorem, že zápisem ze dne 3. března 2004 „byla uzavřena nová dohoda o splatnosti dluhu do 31. 3. 2004“ . Měl totiž za to, že zápis ze dne 3. března 2004 představuje pouze důkaz, že účastníci jednali o podmínkách ukončení nájemního vztahu formou „dohody o ukončení nájmu k 31. 3. 2004“ ; sám o sobě však uvedenou dohodou není, o čemž svědčí v něm užitá slovní spojení jako „bude sepsána“ , „bude obsahovat“ , „bude ošetřeno“ , „bude umožněno“ a „bude připravena“ . Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. a věc vrátil – v tomto rozsahu – soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. října 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 84.333,- Kč s úrokem z prodlení (dále jen „potvrzující výrok“). V zamítavém výroku II. pak uvedený rozsudek změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni (rovněž) částku 86.667,- Kč s úrokem z prodlení (dále jen „měnící výrok“). Otázku přípustnosti dovolání proto Nejvyšší soud řešil zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku a zvlášť ve vztahu k jeho měnícímu výroku.
Dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť v této části směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedené vady řízení dovolatel namítl. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení (jiné vady podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. z obsahu spisu nevyplynuly).
V usnesení ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněném pod č. 210 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje náležitosti žaloby po obsahové stránce. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Navíc se soudní praxe již dříve, tj. za účinnosti občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatněný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č. 78 v sešitě č. 9 – 10 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 154 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
V projednávané věci žalobkyně svůj žalobní požadavek na zaplacení částky 112.350,- Kč v žalobě (v rámci vylíčení rozhodujících skutečností – §79 odst. 1 o. s. ř.) odůvodnila tvrzením, že s dovolatelem uzavřela dne 11. března 2004 dohodu, v níž dovolatel prohlásil, že po ukončení nájemního vztahu k nemovitosti jí uhradí částku 111.000,- Kč v hotovosti jako dlužné nájemné a částku 1.350,- Kč jako dluh za televizní poplatky. Uvedenému prohlášení přitom přikládala význam dohody o narovnání závazku (§585 obč. zák.) a současně ho považovala za uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. Z dalších údajů uvedených v žalobě přitom bylo možné dovodit, že zbývající částku, tj. částku 60.000,- Kč s příslušenstvím, požadovala jako dluh za užívání předmětné nemovitosti dovolatelem v době od 1. dubna 2004 do 6. září 2004. Se zřetelem k uvedeným žalobním tvrzením a judikatuře citované shora zastává dovolací soud názor, že skutek, na jehož základě žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vylíčila již v žalobě v rozsahu, který umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci, a tudíž vylučoval možnost záměny tohoto skutku s jiným skutkem, bez ohledu na to, jak byl právně kvalifikován. Jiná však byla situace, šlo-li o nárok na zaplacení částky 112.350,- Kč s příslušenstvím. Ohledně tohoto nároku totiž byla žaloba neurčitá pro zjevný (logický) rozpor ve vylíčení rozhodujících skutečností; nebylo z ní totiž patrno, zda se požadované plnění po skutkové stránce opírá o původní závazek účastníků (v daném případě /uznaný, a proto nesporný/ dluh dovolatele na nájemném a televizních poplatcích) nebo o závazek nový, nahrazující závazek původní (závazek účastníků plynoucí z dohody o narovnání původního závazku – viz §558 odst. 3 obč. zák.). Ve vztahu k té části předmětu řízení, která se týkala zaplacení částky 112.350,- Kč, tedy lze dovolateli přisvědčit v názoru, že v žalobě nebyly řádně vylíčeny rozhodující skutečnosti ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. Popsaný rozpor ve vylíčení rozhodujících skutečností přitom představoval vadu žaloby, která bránila pokračování v řízení o podstatné části jeho předmětu (§43 odst. 2 o. s. ř.). Za této situace bylo povinností předsedy senátu (samosoudce) pokusit se uvedenou vadu odstranit postupem podle §43 o. s. ř. K opravě žaloby však soud prvního stupně žalobkyni nevyzval a v řízení i o této části žaloby (tedy zde o neprojednatelné žalobě) – v rozporu s ustanovením §43 odst. 2 o. s. ř. – pokračoval nařízením jednání. Podle názoru dovolacího soudu však zmíněné pochybení nemohlo mít v daném případě za následek nesprávné rozhodnutí věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), resp. odnětí možnosti dovolatele jednat (o bezvadné žalobě) před soudem (§229 odst. 3 o. s. ř.). Vada žaloby, bránící pokračování v řízení, totiž byla odstraněna při jednání soudu prvního stupně dne 20. května 2008 (řádným vylíčením rozhodujících skutečností ve vztahu k nároku na zaplacení částky 111.000,- Kč /nájemné za dobu od 1. dubna 2003 do 31. března 2004 a zpětvzetím žaloby ohledně televizních poplatků ve výši 1.350,- Kč), jehož se dovolatel zúčastnil, byl při něm seznámen s opravenou žalobou, měl příležitost se k ní vyjádřit (této možnosti také využil) a nežádal o odročení jednání za účelem důkladnější přípravy procesní obrany (viz protokol o jednání na č. l. 75 – 76 spisu). Nesprávným postupem soudu prvního stupně mu proto nemohla být způsobena žádná újma na jeho procesních právech. Jestliže skutkovými tvrzeními ze dne 20. května 2008 žalobkyně odstranila vady žaloby, nemohl jimi být změněn skutkový základ žaloby (§95 o. s. ř.), jak se dovolatel mylně domnívá. Je totiž – logicky vzato – vyloučeno uvažovat o změně v žalobě vylíčeného skutku předtím, než byl tento skutek jednoznačně (nezaměnitelně s jiným skutkem) individualizován. Zbývá dodat, že o odstranění vad žaloby – na rozdíl od změny žaloby – soud žádné rozhodnutí nevydává. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Má-li se dovolací soud – s přihlédnutím k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – zabývat námitkou neplatnosti předmětné smlouvy (podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.) z důvodu absence ujednání o výši a splatnosti nájemného a způsobu jeho platby (§3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb.), musí být najisto postaveno, že jí byl vskutku založen nájemní vztah podle zákona č. 116/1990 Sb.
Podle §1 zákona č. 116/1990 Sb. se tento zákon vztahoval:
a/ na nebytové prostory, jimiž jsou místnosti nebo soubory místností, které podle rozhodnutí stavebního úřadu jsou určeny k jinému účelu než k bydlení; nebytovými prostory nejsou příslušenství bytu, ani společné prostory domu;
b/ na byty, u kterých byl udělen souhlas k jejich užívání k nebytovým účelům.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích zaujal právní názor, že je-li nemovitost pronajata jako celek (i když obsahuje pouze nebytové prostory), režim nájemního vztahu je podřízen §663 a násl. obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 255/99, ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 1050/98, a ze dne 27. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 1059/98, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 1348/2008).
V posuzovaném případě bylo součástí zjištěného skutkového stavu mimo jiné (dovoláním nezpochybněné) skutkové zjištění, že předmětnou smlouvou bylo dovolateli pronajato „rekreační středisko pod názvem Mír, sestávající z několika budov a pozemků…“, tj. předmětná nemovitost jako celek. Jestliže tedy odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) dovodil, že předmětnou smlouvou byl založen nájemní poměr v režimu zákona č. 116/1990 Sb., nelze – s přihlédnutím k citované judikatuře – jeho právní posouzení věci pokládat za správné. Zbývá dodat, že kdyby v daném případě šlo o smlouvu o nájmu nebytových prostor v režimu zákona č. 116/1990 Sb., byla by předmětná smlouva absolutně (od počátku) neplatná, neboť v ní nebyla (řádně) sjednána výše nájemného (dohoda účastníků o nájemném pokrývala pouze první rok trvání nájmu, ačkoliv nájemní poměr měl trvat pět let) jeho splatnost ani způsob jeho platby (§3 odst. 3 ve spojení s §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž byl uplatněn opodstatněně.
Z uvedeného vyplývá, že měnící výrok napadeného rozsudku spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, jakému právnímu režimu je podřízen právní vztah, o nějž se opírá uplatněný nárok. Protože na řešení uvedené (předběžné) otázky spočívá rovněž potvrzující výrok napadeného rozsudku, je dovolání přípustné (podle §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.) a důvodné i pokud směřuje proti tomuto výroku, neboť zmíněnou otázku odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a tudíž v rozporu s hmotným právem.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil, aniž se – zejména z důvodu předčasnosti – zabýval otázkou promlčení práva na zaplacení žalované částky. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Při posouzení otázky promlčení práva, o něž v řízení jde, soud prvního stupně (odvolací soud) v dalším řízení nepřehlédne, že již v nálezu ze dne 24. června 2003, sp. zn. II. ÚS 182/01, uveřejněném pod č. 99 ve svazku 30 z roku 2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud České republiky dovodil, že náležitosti žaloby je třeba posuzovat striktně podle §42 odst. 4 a 79 odst. 1 o. s. ř. s tím, že pokud návrh neobsahuje všechny náležitosti, či je-li nesrozumitelný nebo neurčitý, jde přesto o návrh, který vyvolává předpokládané následky (stavění promlčecí lhůty). Je však nutno vady (popřípadě k výzvě soudu) odstranit, neboť i občanský zákon v ustanovení §112 stanoví, že ke stavění lhůty dochází pouze tehdy, když věřitel (žalobce) v řízení řádně pokračuje. Citovaná zákonná podmínka by nebyla splněna, a žalobce by tedy v řízení řádně nepokračoval teprve tehdy, kdyby své podání neopravil či nedoplnil.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu