ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.637.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 637/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ L. S. a b/ N. S ., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. V .,zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 30/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2008, č. j. 18 Co 356/2008-156, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.500,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 21. srpna 2006, č. j. 16 C 30/2006-50, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobců z nájmu žalovaného k „bytu č. 2 o velikosti 1+2 s přísl. I. kategorie ve 2. podlaží domu č. 371/39 v T. ul. v K. V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 10. ledna 2007, č. j. 18 Co 504/2006-66, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 5. května 2008, č. j. 16 C 30/2006-121, žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu (výrok I.), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok II.), žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů po zajištění přístřeší (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 24. září 2008, č. j. 18 Co 356/2008-156, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé I., II. a III., změnil ho v nákladovém výroku IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobci (vlastníci předmětného domu a pronajímatelé předmětného bytu) dali žalovanému (nájemci bytu) výpověď z nájmu bytu, kterou učinili součástí žaloby, a že uplatněné výpovědní důvody skutkově vymezili tak, že žalovaný nezaplatil v době od ledna 2005 do prosince 2005 úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „úhrada za služby“) a za uvedené období dluží částku 4.404,- Kč (výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“) a že v bytě nebydlí proto, že se zdržuje na chatě, tj. nebydlí v něm bez vážného důvodu (výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.). Dále zjistil, že ve vymezeném období žalovaný skutečně řádně neplatil úhradu za služby, že dlužnou částku doplatil v průběhu řízení a že v předmětném bytě nebydlí, neboť poslední dva roky pobývá na chatě. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jsou naplněny oba uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. Dále usoudil, že je nadbytečná úvaha o rozporu výpovědi podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. s dobrými mravy (z důvodu dodatečného zaplacení dlužné částky), neboť je-li naplněn rovněž výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., nemohlo by to mít žádný dopad na výsledek řízení. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (ve výrocích I., II. a III.) potvrdil – ve výroku o bytové náhradě s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. soudu prvního stupně (a potažmo i odvolacímu soudu) vytkl, že neprovedl důkaz ohledáním (§130 odst. 2 o. s. ř.) předmětného bytu a „budovy číslo evidenční 90, nacházející se v katastrálním území T., obec a okres K. V.“ (dále opět jen „chata“), a to přes to, že těmito důkazy mohlo být jednoznačně prokázáno, že „obývá byt a na chatě se zdržuje pouze po přechodnou dobu“ ; tím mohla být současně vyvrácena správnost výpovědí svědků A. U., R. H. a B. M . Podle dovolatelova názoru nemohou svědecké výpovědi navíc objektivně prokázat, zda předmětný byt užívá, a to proto, že se sousedy se nestýká, žije v ústraní a v letních měsících se zdržuje na chatě kvůli zahrádkaření. Za objektivní – z důvodů uvedených v dovolání – lze pokládat pouze výpověď svědka J. H., jenž vyhrál spor o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, který užívá v předmětném domě k bydlení. Dále uvedl, že jeho údaje o zdržování se na chatě učiněné v řízení o vrácení daru (chaty) vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 168/2005 měly být hodnoceny v kontextu celé jeho výpovědi a mělo být přihlédnuto i k jeho procesnímu postavení v tomto řízení. Dodal, že vzhledem k jeho neúspěchu v citované věci není vlastníkem chaty a chata není kromě toho ani uzpůsobena – z důvodů tam obsáhle specifikovaných – k trvalému bydlení. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zdůraznil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. nemůže být naplněn už proto, že jeho pobyt na chatě je pouze přechodného rázu a nejde o trvalý stav; v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 20 Cdo 1551/99. Dodal, že v našich poměrech nejde o neobvyklou situaci, zdržuje-li se důchodce od jara do podzimu na chatě a věnuje se svým koníčkům. Zde uvedl, že výpověď z důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. lze z pohledu těchto okolností také pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Dále namítl, že při posouzení výpovědi z hlediska dobrých mravů měly soudy přihlédnout také k tomu, že mu v prosinci 2004 zemřela po dlouhé a těžké nemoci manželka, s čímž se dosud nevyrovnal, že k pobytu mimo byt se rozhodl vzhledem k tomu, že se mu zhoršil zdravotní stav, že spory ohledně placení úhrady za služby vznikly v období bezprostředně následujícím po úmrtí manželky, že dlužná částka představuje polovinu jeho měsíčního důchodu a že přesto ji uhradil ihned poté, co mu bylo v rámci soudního řízení předloženo vyúčtování. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry soudů obou stupňů, vyvraceli správnost užitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. září 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (tyto vady nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplývají), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatel namítl. Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska namítaných vad řízení podřazených pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Vzhledem k charakteru dovolacích námitek podřazených pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je zapotřebí nejprve zdůraznit, že i pro řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu platí, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§120 odst. 1 o. s. ř.). Je sice pravda, že v tomto řízení je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o. s. ř.), avšak ani toto ustanovení nelze vykládat tak, že by soud byl povinen po důkazech pátrat a provádět důkazy, jejichž potřeba (ale též objektivní možnost provedení) se ze spisu (z okolností vyšlých najevo v průběhu řízení) ani nepodává. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o. s. ř.). Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě dovolatel už v řízení před soudem prvního stupně (v podání ze dne 5. března 2007) navrhl, aby byl proveden důkaz ohledáním předmětného bytu a chaty, přičemž tyto důkazy měly podle něj „poskytnout soudu přesný obraz toho, že … užívá předmětný byt“. Soud prvního stupně využil možnosti upravené v ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a uvedené důkazy neprovedl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. uvedl důvody, pro které tyto důkazy neprovedl (pokládal je za nadbytečné, neboť dosud provedené důkazy podle jeho názoru postačovaly ke zjištění rozhodného skutkového stavu). Zbývá dodat, že uvedený návrh dovolatel opakoval i v řízení odvolacím a že odvolací soud se ztotožnil (i v tomto směru) s názory soudu prvního stupně, jak vyplývá z napadeného rozsudku. Řízení proto není zatíženo vytýkanou vadou, natož pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – zastává názor, že vedle dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu lze odvolacímu soudu vytknout (je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení), že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojil právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; jinak řečeno ohledně tohoto výpovědního důvodu nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabídl vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že při přijetí skutkového závěru vztahujícího se k otázce bydlení žalovaného v předmětném bytě vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo. Přitom se nedopustil ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. předpokládá stav neužívání (občasného užívání) bytu, a dále rovněž to, že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá pouze občas) byt k účelu, k němuž je určen, tedy k bydlení. Přitom soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). O neužívání bytu jde tehdy, kdy byt není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení; tak tomu je např. tehdy, kdy nájemce bydlí u své družky nebo u svých příbuzných, tedy v bytě, ke kterému nemá právo nájmu a ani právo společného nájmu (srov. R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2000, sp. zn. 26 Cdo 451/99). Z pohledu tohoto výpovědního důvodu je však nerozhodné, kde nájemce bydlí. Ustálená soudní praxe dovodila, že vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu) a nikoliv podle subjektivních představ nájemce bytu (srov. dosud nepřekonané R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný pod č. 65 v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že vážnými důvody neužívání bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. jsou pouze takové okolnosti, které dočasně brání nájemci, aby byt užíval (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, z 27. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a ze 7. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1954/99). Je proto třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že jde o stav přechodného neužívání bytu, který po odpadnutí jeho důvodu pomine. Na takový stav je mimo jiné možno usuzovat i z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá (užívá pouze občas). Ani Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 10. června 2003, sp. zn. I ÚS 360/02, použití tohoto hlediska nevyloučil; naopak jej připustil, avšak jeho použití omezil zejména na ty případy, kdy má nájemce fakticky zajištěnou trvalou možnost bydlení jinde a vzniká tak nepoměr mezi právy nájemce a povinnostmi pronajímatele (srov. odůvodnění citovaného nálezu). Za takové důvody však soudní praxe nepovažuje situaci, kdy nájemce, u něhož nejsou dány žádné důvody, které by mu ve výše uvedeném smyslu bránily byt užívat, byt neužívá jen proto, že bydlí jinde. Za vážné (závažné) důvody neužívání (občasného užívání) bytu soudní praxe proto pokládá např. ústavní léčení nájemce či nepříznivý zdravotní stav nájemce (členů jeho domácnosti). Vážným (závažným) důvodem neužívání (občasného užívání) bytu může být též výkon zaměstnání nájemce mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž podle ustálené judikatury je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu nájemcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 1480/2004, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 195/2004).
Ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. lze napadené rozhodnutí pokládat za souladné s citovanou judikaturou a tudíž správné, jestliže odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (jehož správnost se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo zpochybnit) dovodil, že v daném případě jde o stav neužívání bytu a že pro neužívání bytu neměl dovolatel vážný důvod.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – se nezabýval otázkou, zda výpověď z důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení mu ani nelze úspěšně vytýkat, neboť žalovaný existenci příslušných právně významných skutečností sni netvrdil. Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) totiž dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Uvedený názor je použitelný i v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, tj. v řízení podle §120 odst. 2 o. s. ř., neboť ani v tomto řízení není soud povinen po příslušných důkazech pátrat (srov. výklad uvedený na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí).
Bylo-li – s přihlédnutím k řečenému – na místě přivolení k výpovědi z důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (navíc s vázaností vyklizovací povinnosti na pouhé přístřeší – viz §712 odst. 5 věta první obč. zák.), je nerozhodné, zda výpověď z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je popřípadě výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Je tomu tak právě proto, že ani kladná odpověď na uvedenou otázku nemůže na výsledku řízení v této věci – vzhledem k naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. – nic změnit. Za této situace se dovolací soud – zejména z důvodu nadbytečnosti – uvedenou otázkou (z pohledu uplatněných dovolacích námitek) již nezabýval.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím užitých dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dva krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. ledna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu