ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.914.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 914/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka ve věci žalobkyně E C Q U O s. r. o., se sídlem v Roztokách, Plzeňská 416, IČ: 49549707, proti žalovanému V. V ., o zaplacení částky 5.288,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 306/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2009, č. j. 30 Co 62/2009-43, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. října 2007, č. j. 23 C 306/2007-8, ve znění opravného usnesení ze dne 27. srpna 2009, č. j. 23 C 306/2007-49, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 5.288,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. března 2009, č. j. 30 Co 62/2009-43, ve znění opravného usnesení ze dne 14. října 2009, č. j. 30 Co 62/2009-59, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, v němž vyjádřil nesouhlas s uvedeným rozhodnutím.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. března 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.). V posuzované věci bylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 5.288,- Kč. Napadený rozsudek obsahoval poučení, že proti němu není přípustné dovolání. Uvedené poučení má oporu v ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., podle něhož dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Vzhledem k uvedenému odvolací soud účastníky řízení správně poučil o nepřípustnosti dovolání. Dovolací lhůta je proto dvouměsíční (ve smyslu §240 odst. 1 věty první o. s. ř.) a nemůže být čtyřměsíční (ve smyslu §240 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), jak se mylně domníval dovolatel. Rozsudek odvolacího soudu byl dovolateli doručen – postupem podle §49 odst. 4 o. s. ř. – dne 22. května 2009. Následně však byl uvedený rozsudek opraven usnesením odvolacího soudu ze dne 14. října 2009, č. j. 30 Co 62/2009-59, jež bylo dovolateli doručeno dne 4. listopadu 2009. Podal-li dovolatel dovolání dne 15. září 2009, nelze než uzavřít, že vzhledem k ustanovení §240 odst. 1 věty druhé o. s. ř. jde o dovolání včasné.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
V projednávané věci napadl dovolatel rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen (nikoli změněn) v pořadí první (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně částky 5.288,- Kč; dovolání tedy směřuje proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (nešlo o věc obchodní) a jeho přípustnost proto nelze opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř., neboť ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. to výslovně vylučuje.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost). Přitom s přihlédnutím k ustanovení §241b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. bylo nerozhodné, že dovolatel nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. K tomu zbývá dodat, že soud prvního stupně sice usnesením ze dne 1. prosince 2009, č. j. 23 C 306/2007-68, ustanovil dovolateli – pravomocně ke dni 29. prosince 2009 – pro toto řízení zástupcem advokátku JUDr. Jitku Němcovou. Ve dvouměsíční dovolací lhůtě (§240 odst. 1 ve spojení s ustanovením §241b odst. 3 věty druhé za středníkem o.s.ř.) a ani dosud však ustanovená advokátka dovolání sepsané samotným dovolatelem nenahradila vlastním podáním, jeho podání nedoplnila a ani se s ním písemně či ústně do protokolu neztotožnila. Z toho vyplývá, že podmínka povinného advokátního zastoupení nebyla splněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1999, sp. zn. 26 Cdo 1121/99, uveřejněné pod č. 64 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu