ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.942.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 942/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. S. , advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 18, proti žalované M. S. , zastoupené Mgr. Stanislavem Králíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 22, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 2160/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2009, č. j. 19 Co 13/2009-82, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám Mgr. Stanislava Králíka, advokáta se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 22, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. září 2008, č. j. 7 C 2160/2007-56, vyhověl žalobě a výrokem I. zrušil právo společného nájmu účastníků k „bytu sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství ve 3. poschodí domu č. p. 3394, čís. or. 131 na Brandlově ulici v Hodoníně“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), výrokem II. určil výlučným nájemcem bytu žalobce, výrokem III. uložil žalované povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. září 2009, č. j. 19 Co 13/2009-82, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že výlučnou nájemkyní bytu určil žalovanou a žalobci uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu (výrok I.); ve výrocích I. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Odvolací soud pokládal za správný výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se zrušení práva společného nájmu bytu manžely, neboť toto právo trvá (z důvodů uvedených v rozsudku soudu prvního stupně nemohlo zaniknout trvalým opuštěním společné domácnosti žalovanou, jak tvrdil žalobce) a účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli (ve smyslu §705 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Při rozhodování, který z (rozvedených) manželů bude byt dále užívat jako nájemce (§705 odst. 1 věta druhá obč. zák.), soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se rozhodující měrou zasloužila o zachování práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu tím, že v září 1996 zaplatila (z prostředků zčásti náležejících do společného jmění a zčásti uspořených pro tehdy nezletilé děti účastníků) dluh na nájemném vzniklý v době, kdy byt užíval k bydlení pouze žalobce, v důsledku čehož bylo (ve věci sp. zn. 7 C 1072/96 Okresního soudu v Hodoníně) po zpětvzetí žaloby zastaveno řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Za hledisko prospívající žalobci považoval hledisko zásluh na získání bytu, neboť podle jeho názoru se účastníci v roce 1983 stali uživateli předmětného bytu právě proto, že původním uživatelům bytu (manželům Kubíkovým) prodal žalobce svůj rodinný dům. Toto hledisko pak vyhodnotil jako hledisko rozhodující, a proto určil, že žalobce bude byt dále užívat jako výlučný nájemce. Naproti tomu odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že „žalovaná skýtá větší záruku, že bude povinnosti nájemkyně bytu plnit“ (proto, že již v předchozí době se zaplacením dluhu na nájemném více zasloužila o zachování nájemního práva k bytu), a že – i z tohoto důvodu – bude schopna postarat se o zajištění bytové náhrady pro žalobce. Protože podle názoru odvolacího soudu výše zmíněná hlediska prospívající žalované převážila hledisko zásluh na získání bytu svědčící žalobci, odvolací soud určil, že byt bude dále užívat jako výlučná nájemkyně žalovaná. Vyklizení žalobce z bytu pak (ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák.) vázal na zajištění náhradního bytu.
Proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Nepovažoval za správné rozhodnutí, že byt bude dále užívat jako nájemkyně žalovaná, neboť především on se – z důvodů v dovolání uvedených – „zasloužil o získání předmětného bytu“. Zaplacení dluhu na nájemném nemůže být rozhodující pro účely posouzení věci podle §705 odst. 1 věty druhé obč. zák. už proto, že tato událost se stala před více jak pěti lety a za celou tuto dobu žalovaná nikdy neprojevila o byt jakýkoliv zájem, nezajímala se, zda je nájem hrazen či nikoliv, a nikdy nevznesla žádnou námitku, že byt nemůže užívat“ ; o byt se začala zajímat až v době, kdy již toto řízení probíhalo. Nakonec dovolatel zdůraznil, že je „plně invalidní důchodce a žije na hranici životního minima“ ; současně poukázal na svůj zdravotní stav. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zdůraznila, že dovolatel jí v užívání bytu bránil a že byla nucena byt nedobrovolně opustit z obav před neustálým napadáním z jeho strany. Současně se ztotožnila s právními názory odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový rozsudek ve všech jeho výrocích (§212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích o určení výlučného nájemce předmětného bytu a o vyklizovací povinnosti podmíněné zajištěním bytové náhrady (dále jen „měnící výrok“); ve výroku o zrušení práva společného nájmu bytu (a v nákladovém výroku) ho potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“). Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku není zapotřebí otázku přípustnosti dovolání řešit, neboť proti tomuto výroku dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání – evidentně nebrojil. Zbývá dodat, že dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku (už proto, že tento výrok nebyl dovoláním napaden), i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda při rozhodování podle §705 odst. 1 věty druhé obč. zák. tzv. další hlediska (tj. jiná než výslovně uvedená v ustanovení §705 odst. 3 obč. zák.) prospívající žalované převážila nad hledisky svědčícími dovolateli, popřípadě zda tato hlediska odvolací soud vůbec nevzal v úvahu, jak snad míní dovolatel.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení §705 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že v těch případech, kdy se rozvedení manželé nedohodnou o dalším užívání bytu, rozhodne soud na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude dále nájemcem bytu. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení, při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.
Ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. patří k normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Vedle hledisek v ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. výslovně uvedených (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. I když není vyloučeno, aby tato další hlediska pro rozhodování podle §705 odst. 3 obč.zák. převážila nad hledisky, která zákon v citovaném ustanovení uvádí přímo, hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy mají účastníci nezletilé dítě, je nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé. Námitka, že soud při rozhodování o dalším nájmu bytu nesprávně vymezil hlediska, jež jsou v konkrétní věci pro rozhodnutí podstatná, případně že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je proto námitkou směřující proti právnímu posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
V posuzovaném případě dovolací soud především nesdílí názor (dovolatelem – vzhledem k obsahu dovolání – snad zastávaný), že při rozhodování podle §705 odst. 1 věty druhé obč. zák. odvolací soud nevzal v úvahu hledisko jeho zásluh na získání bytu. Protože žádnému z účastníků neprospívala hlediska v zákoně výslovně uvedená (viz §705 odst. 3 obč. zák.), soudy při rozhodnutí o určení dalšího nájemce bytu zvažovaly, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí, jiná (v zákoně výslovně neuvedená) hlediska. Soud prvního stupně určil výlučným nájemcem bytu dovolatele a za rozhodující pokládal hledisko jeho zásluh na získání bytu. Odvolací soud sice vzal uvedené hledisko v úvahu, avšak zdůraznil význam hledisek prospívajících podle jeho názoru žalované, která skýtá větší záruku, že bude povinnosti nájemkyně bytu plnit (proto, že již v předchozí době se zaplacením dluhu na nájemném více zasloužila o zachování nájemního práva k bytu), a která – i z tohoto důvodu – bude schopna postarat se o zajištění bytové náhrady pro žalobce; právě na základě těchto hledisek určil výlučnou nájemkyní bytu žalovanou. Přiznal tak rozhodující význam hlediskům prospívajícím žalované, byť hledisko prospívající dovolateli rovněž zvažoval. Jelikož dovolatelem uplatněné námitky nejsou způsobilé zvrátit správnost hledisek prospívajících žalované, tj. hledisek, které převažují nad hlediskem svědčícím žalobci, nelze než dovodit, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Protože dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost měnícího výroku napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem, odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu