ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1019.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1019/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce JUDr. Jaromíra Vániše , bytem v Přelouči, Sluneční 1421, jako správce konkurzní podstaty úpadce LEKVA nábytek s.r.o., IČ: 25270711, se sídlem ve Skutči, Smetanova 667, proti žalovanému O. R. , zastoupenému Mgr. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 12/777, o zaplacení 710.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 276/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2009, č.j. 19 Co 54/2009-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám advokáta Mgr. Ladislava Kočky na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.810,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 10. 2008, č.j. 11 C 276/2007-65, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 710.000,- Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 26. 1. 2007 do zaplacení. Jako správná vzal za svá skutková zjištění soudu prvního stupně, že částka 710.000,- Kč byla čerpána z konkurzní podstaty úpadce LEKVA nábytek s. r. o. tehdejší správkyní konkurzní podstaty tohoto úpadce Mgr. Evou Rabasovou jako záloha odměny a hotových výdajů, jejíž vyplacení ji povolil Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „konkurzní soud“) usnesením ze dne 23. 1. 2007, č.j. 48 K 38/2006-517; usnesení nabylo právní moci 25. 1. 2007 a nebylo zrušeno ani změněno, přičemž v konkurzním řízení dosud nedošlo ani k vydání rozhodnutí o určení výsledné odměny a náhrady hotových výdajů této nyní již bývalé správkyně, jež byla usnesením konkurzního soudu ze dne 30. 7. 2007 funkce zproštěna a novým správcem konkurzní podstaty byl ustanoven žalobce. Na bankovní účet žalovaného byla záloha poukázána dne 26. 1. 2007 po dohodě žalovaného s Mgr. Evou Rabasovou, která s takto získanými penězi nadále nakládala.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl i odvolací soud k závěru, že žalovaný se na úkor úpadce bezdůvodně neobohatil (§451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že částka 710.000,- Kč byla vyplacena nikoliv žalovanému, jehož bankovní účet byl toliko platebním místem, nýbrž bývalé správkyni konkurzní podstaty Mgr. Evě Rabasové jako záloha odměny, jíž čerpala nikoliv bez právního důvodu, nýbrž na základě pravomocného rozhodnutí konkurzního soudu.
Proti rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.) a na zásadní významnost rozhodnutí po právní stránce usuzoval z toho, že výsledek řízení „má přímý vliv na objem finančních prostředků rozdělovaných konkurzním věřitelům úpadce“; odkázal přitom na dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Konkrétněji namítal, že rozhodnutí konkurzního soudu o povolení čerpání zálohy správkyní konkurzní podstaty úpadce nemůže být titulem poskytnutého plnění, jelikož při jeho vydání soud nezkoumá oprávněnost požadavku správce konkurzní podstaty na poskytnutí zálohy. Ač o to byla konkurzním soudem žádána, vyúčtování odměny a výdajů zproštěná správkyně dosud nepředložila. Jak žalobce posléze zjistil, žádný majetek úpadce zproštěná správkyně nezpeněžila a odměna ji proto nepřísluší. Důkazy nezbytné k prokázání výše odměny soud neprovedl a v tomto směru se spokojil pouze s tvrzením Mgr. Evy Rabasové; v tom spatřuje žalobce vadu řízení, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poskytnutí zálohy pokládá žalobce za plnění z právního důvodu, který později odpadl. Za neplatnou podle §39 obč. zák. má i dohodu žalovaného a Mgr. Evy Rabasové o poukázání peněz na bankový účet žalovaného, která podle žalobcova názoru obchází zákon a odporuje dobrým mravům, jelikož byla uzavřena za účelem zkrácení pohledávek jiných věřitelů, pro jejichž uspokojení je na majetek Mgr. Evy Rabasové nařízeno vícero exekucí. Za své jednání při výkonu funkce čelí zproštěná správkyně trestnímu stíhání. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný označil napadený rozsudek za správný. Se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu se ztotožnil a navrhl „potvrzení rozsudků soudů obou stupňů“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), jež má právnické vzdělání (§241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Může přitom posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na posouzení dvou právních otázek otevřených k dovolacímu přezkumu, z nichž každé samo o sobě vedlo odvolací soud k zamítnutí žaloby. Jednak jde otázku vzniku závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení a konečně i o otázku pasivní věcné legitimace žalovaného k uspokojení uplatněného práva.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Určení pasivně legitimovaného subjektu ze závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení vyplývá tedy již z ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. Povinným subjektem je ten, kdo získal na úkor jiného bezdůvodné obohacení, tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (více k tomu srovnej kupříkladu i závěry, k nimž dospěl již bývalý Nejvyšší soud SSR ve stanovisku ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, k otázkám postupu soudů při rozhodování o nárocích z neoprávněného majetkového prospěchu /tj. právního institutu, který byl zákonem č. 509/1991 Sb. nahrazen institutem bezdůvodného obohacení/, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/79, z novější judikatury pak kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2634/2007).
Jestliže v posuzované věci opírá žalobce uplatněný nárok o tvrzení, že k jeho vzniku došlo neoprávněným čerpáním zálohy zproštěnou správkyní konkurzní podstaty Mgr. Evou Rabasovou, na kterou ji podle tvrzení žalobce nárok nevznikl, pak sama skutečnost, že částka byla se souhlasem správkyně konkurzní podstaty složena na bankovní účet jiné osoby (zde žalovaného), nečiní tuto osobu (žalovaného) odpovědným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení, jelikož jemu majetkový prospěch z poskytnutého plnění správkyni konkurzní podstaty nevznikl. Důvody, které správkyni k určení tohoto platebního místa vedly, nejsou z hlediska posouzení věcné legitimace (jež je vztahem vyplývajícím z hmotného práva, ustanovení §451 odst. 1 obč. zák.) rozhodující. Žalovaný tedy subjektem legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení tak či onak není.
K předpokladům vzniku závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení přitom patří, aby k získání majetkového prospěchu došlo právními předpisy nikoli aprobovaným způsobem, naplněním některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení taxativně vypočtených v ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. (srov. již zprávu občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/1974, uveřejněnou ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek pod č. R 26/75). O takový případ se ovšem v posuzované věci nejedná. Částka 710.000,- Kč z konkurzní podstaty úpadce byla správkyní konkurzní podstaty čerpána jako záloha odměny a náhrady hotových výdajů, nikoliv bez právního důvodu, nýbrž na základě povolení konkurzního soudu, jehož se správkyni dostalo rozhodnutím soudu vydaným na základě ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“). Určení výše odměny a výdajů správce konkurzní podstaty je v kompetenci konkurzního soudu, který tak učiní v souvislosti se schválením konečné zprávy ve formě rozhodnutí (srov. §29 odst. 3 ZKV), vydaného na podkladě vyúčtování, jež mu předkládají i ti, kdo byli soudem v průběhu řízení funkce správce zproštěni (§29 odst. 1 ZKV). Jestliže dosud konkurzní soud o výši odměny a hotových výdajů zproštěné správkyně nerozhodl (tedy ani neručil, že správkyni odměna a náhrada výdajů nenáleží), nelze akceptovat názor, že plnění, jehož se zproštěné správkyni čerpáním zálohy dostalo, je plněním z právního důvodu, který již odpadl. I proto se odvolací soud v tomto řízení určením výše odměny a hotových výdajů zproštěné správkyně důvodně nezabýval a dokazování k těmto skutečnostem (jejichž hodnocení je v kompetenci konkurzního soudu) neprováděl.
Obě právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé spočívá, posoudil tedy odvolací soud správně a v souladu s konstantní judikaturou. Napadený rozsudek není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání proti něm přípustné není.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalobce povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení v plné výši, jež zahrnují odměnu advokáta stanovenou paušální sazbou 51.500,- Kč (§3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), sníženou dvakráte o 50% na částku 12.875,- Kč (§14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 téže vyhlášky), dále paušální náhradu hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částku 2.635,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 15.810,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu