ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1041.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1041/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J. s., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 267.640,50 Kč s příslušenstvím a částky 179.502,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 103/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. října 2008, č. j. 29 Co 237/2008-145, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
24. října 2008, č. j. 29 Co 237/2008-145, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 1. 2008, č. j. 22 C 103/2000-132, odmítl žalobu ze dne 23. 9. 1998 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) i o vrácení soudního poplatku žalovanému (výrok III.).
Toto usnesení okresní soud odůvodnil tím, že odvolací soud již v usnesení
z 15. 9. 2005, jímž zrušil rozsudek okresního soudu, vyslovil, že okresní soud rozhodl, aniž by žalobkyně odstranila vady žaloby tak, jak byla vyzvána usnesením z 25. 11. 2003. Za nedůvodnou označil okresní soud námitku žalobkyně, že měla být vydána nová výzva k odstranění vad, neboť odvolací soud jasně vyslovil v uvedeném zrušovacím usnesení z 15. 9. 2005, že žalobkyně dosud nesplnila svoje povinnosti dle usnesení okresního soudu z 25. 11. 2003, a proto nebylo třeba vydávat novou výzvu stejného obsahu. Protože soud v důsledku vady žaloby nemohl v řízení pokračovat, žalobu ve smyslu §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 2008, č. j. 22 C 103/2000-132 předcházelo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
16. 5. 2007, č. j. 30 Co 711/2006-129, kterým bylo pro nepřezkoumatelnost (okresní soud v odůvodnění neuvedl, co konkrétně v žalobě dosud chybí, co musí být doplněno, aby ve věci mohlo být jednáno a rozhodováno, co tudíž brání v pokračování řízení) zrušeno usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 6. 2006, č. j. 22 C 103/2000-118, jímž byla žaloba odmítnuta, protože žalobkyně nesplnila své povinnosti stanovené jí usnesením ze dne 25. 11. 2003, č. j. 22 C 103/2000-65 (tímto usnesením okresní soud vyzval žalobkyni k odstranění vad podání a současně poučil žalobkyni, že pokud žaloba nebude doplněna tak, aby byly splněny podmínky §43 odst. 1 a §79 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud žalobu odmítne).
Usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 6. 2006, č. j. 22 C 103/2000-118, předcházelo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
15. 9. 2005, č. j. 30 Co 483/2005-113, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 9. 2004, č. j. 22 C 103/2000-93, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 3. 2005, č. j. 22 C 103/2000-103, s tím, že pokud okresní soud ve věci jednal a rozhodoval, aniž by žalobkyně vady žaloby (na něž byla upozorněna i s poučením o možných následcích neodstranění těchto vad usnesením ze dne 25. 11. 2003, č. j. 22 C 103/2000-65) odstranila, nebyla splněna jedna ze základních podmínek řízení, a proto odvolací soud pro nedostatek řádné žaloby rozsudek zrušil a vrátil věc okresnímu soudu s tím, že okresní soud nejdříve posoudí, zda žalobkyně své povinnosti stanovené jí usnesením ze dne 25. 11. 2003 splnila či nikoliv.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. 10. 2008, č. j. 29 Co 237/2008-145, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení jeho vydání předcházející a neshledal odvolání důvodným. Žalobkyně nereagovala ani na usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2005, č. j. 30 Co 483/2005-113, a vady žaloby dle výzvy (usnesení ze dne 25. 11. 2003, č. j. 22 C 103/2000-65) neodstranila.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §239 odst. 3 o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka se domnívá, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby usnesením Okresního soudu v Liberci ze 7. 1. 2008 předpokládané §43 odst. 2 o. s. ř., neboť toto ustanovení dopadá na situaci, kdy pro vady nelze ani řízení zahájit, a nelze ho podle jejího názoru použít za situace, kdy ve věci bylo již vydáno několik meritorních rozhodnutí, a to platební rozkaz a rozsudek pro zmeškání. Posledně jmenovaný rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 11. 2002, ve kterém je vytýkáno, že v žalobě nejsou vylíčeny skutečnosti vážící se k požadovanému nároku, nicméně z tohoto usnesení nebyl vyvozen soudem I. stupně žádný negativní závěr a v řízení bylo i přes výzvu ze dne
25. 11. 2003 pokračováno. Na základě stejných žalobních tvrzení bylo opět rozsudkem ze dne 15. 9. 2004 vyhověno návrhu žalobkyně na zaplacení žalované částky žalovaným. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný a rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústní nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 9. 2005. V tomto usnesení se již hovoří o tom, že soud prvního stupně má postupovat podle §43 odst. 1 o. s. ř., což po tomto zrušujícím usnesení neučinil a usnesením ze dne 6. 6. 2006 žalobu odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti usnesení podala žalobkyně odvolání,
o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci svým usnesením ze dne 16. 5. 2007, č. j. 30 Co 711/2006-129, tak, že usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání s tím, že z napadeného usnesení není zřejmé, které konkrétní vady měla žalobkyně odstranit na základě pokynu soudu. Bez toho, že by soud prvního stupně postupoval v intencích zrušujícího usnesení, tedy aby bylo konkrétně uvedeno, co v žalobě dosud chybí, co musí být doplněno a které vady musí být odstraněny, vydal dne 7. 1. 2008 usnesení, kterým žalobu opět odmítl, a teprve v tomto usnesení shrnuje, co v žalobě chybí. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, jehož součástí nakonec učinila i doplnění žalobních tvrzení, přičemž tímto doplněním žalobních tvrzení měla zato, že byla splněna podmínka projednatelnosti žaloby v duchu usnesení soudu prvního stupně k doplnění. Dovolatelka znovu poukazuje na to, že po zrušujícím usnesení soudu druhého stupně ze dne 16. 5. 2007 soud neučinil žádný úkon ve smyslu §43 odst. 2 o. s. ř. a bez dalšího žalobu odmítl. Žalobkyně v odvolání rovněž namítla, že za situace, kdy ve věci bylo vydáno několik meritorních rozhodnutí, nemůže podle jejího názoru soud postupovat podle §43 odst. 2 o. s. ř., tím spíše, že nejde
o takové vady, které by bránily v řízení pokračovat. Podle názoru žalobkyně byl na místě postup podle §118a odst 1 o. s. ř., tzn. účastník měl být vyzván k doplnění svých tvrzení. Soud prvního stupně a, pokud tak neučinil, pak odvolací soud měly přihlédnout k doplnění žalobních tvrzení obsažených v odvolání ze dne 28. 1. 2008 proti usnesení ze dne 7. 1. 2008. V daném případě lze přitom aplikovat názor vyslovený Nejvyšším soudem ČR v usnesení ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 26 Cdo 133/2004.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 10. 2008, č. j. 29 Co 237/2008-145,
a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 1. 2008, č. j. 22 C 103/2000-132, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil pouze stručně tak, že navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu jsou věcně správná. Žalobkyně byla opakovaně upozorňována, že její žaloba neobsahuje řádná skutková tvrzení, a proto nebylo možno o nároku rozhodnout. Za této situace pak okresní soud po opakovaných výzvách a splnění základních podmínek rozhodl správně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1
o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 3 o. s. ř., je i důvodné.
Nejvyšší soud vývoj projednávané věci rekapituluje následovně.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci svým usnesením ze dne
15. 9. 2005, č. j. 30 Co 483/2005-113, rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne
15. 9. 2004, č. j. 22 C 103/2000-93, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 3. 2005, č. j. 22 C 103/2000-103, pro nedostatek řádné žaloby zrušil a vrátil věc okresnímu soudu s tím, že okresní soud nejdříve posoudí, zda žalobkyně své povinnosti stanovené jí usnesením ze dne 25. 11. 2003 splnila či nikoliv. Následně Okresní soud v Liberci svým usnesením ze dne 6. 6. 2006, č. j. 22 C 103/2000-118, žalobu odmítl, protože žalobkyně nesplnila své povinnosti stanovené jí usnesením ze dne 25. 11. 2003, č. j. 22 C 103/2000-65. Toto usnesení bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 5. 2007, č. j. 30 Co 711/2006-129, pro nepřezkoumatelnost (okresní soud v odůvodnění neuvedl, co konkrétně v žalobě dosud chybí, co musí být doplněno, aby ve věci mohlo být jednáno a rozhodováno, co tudíž brání v pokračování řízení). Okresní soud proto v usnesení ze dne 7. 1. 2008, č. j. 22 C 103/2000-132, již doplnil své předchozí zrušené usnesení o uvedení, co konkrétně v žalobě chybělo, i citací předchozí výzvy k doplnění žaloby - usnesení ze dne 25. 11. 2003 a rozhodl o odmítnutí žaloby. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci svým usnesením ze dne 24. 10. 2008, č. j. 29 Co 237/2008-145, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a zdůraznil, že žalobkyně nereagovala ani na usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2005, č. j. 30 Co 483/2005-113, a vady žaloby dle výzvy (usnesení ze dne 25. 11. 2003, č. j. 22 C 103/2000-65) neodstranila.
Odvolací soud přitom mylně upíná povinnost žalobkyně odstranit vady žaloby
i k jeho usnesením ze dnů 13. 11. 2002 (č. l. 51) a 15. 9. 2005 (č. l. 113), jak se podává z napadeného rozhodnutí krajského soudu, přestože povinnost odstranit vady žaloby byla žalobkyni řádně (tedy v souladu s §43 odst. 1 o. s. ř. a s možnými následky dle §43 odst. 2 o. s. ř.) uložena pouze usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 11. 2003, č. j. 22 C 103/2000-65, které však neobsahuje výzvu totožnou s odůvodněním zmíněných usnesení odvolacího soudu, jež ovšem oproti němu nesplňují náležitosti řádné výzvy k odstranění vad podání ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. (neobsahují konkrétní výzvu k odstranění vad adresovanou žalobkyni, lhůtu k jejich odstranění a poučení o možných následcích). Povinnosti uložené v nepříliš konkrétní a všeobsahující podobě usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 11. 2003 pak žalobkyně v období, kdy tak ještě učinit mohla, v zásadě vyhověla odvoláním proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 2008, neboť v něm doplnila svá tvrzení tím, že osvětlila význam smlouvy o sdružení ze dne 30. 12. 1994 pro daný spor, upřesnila, že peněžitá plnění za žalovaného zaplatila, a ve spojení se žalobou ze dne 23. 9. 1998 na poněkud obecnou formulaci „z jakého důvodu a na základě čeho chce žalobou požadovaná plnění“ reagovala rovněž dostačujícím způsobem, jak je zřejmě z jejího podání ze dne 28. 1. 2008, přičemž právě s ohledem na toto doplnění se pro dovolací soud stala bezpředmětnou reakce na další dovolací námitky žalobkyně.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není z hlediska shora posuzované námitky uplatněné v dovolání správné, a proto je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, a odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu