ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1131.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1131/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce JUDr. V. V ., zastoupeného Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem v Praze 6, Českomalínská 516/27, proti žalované PhMr. M. K ., zastoupené Mgr. Marianem Jeřábkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 4, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 211/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 2009, č. j. 26 Co 411/2009-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. července 2009, č. j. 6 C 211/2007-51, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemkové parcely č. 1910/1 v katastrálním území H. V. Ztotožnil se přitom se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že žalovaná a její bratr Václav Novák (jenž se posléze svého nároku ve prospěch žalované vzdal) uplatnili nárok na vydání mj. i předmětného pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) již v prosinci 1992. Po jeho uplatnění Pozemkový fond České republiky (prodávající) tento pozemek ve vlastnictví státu převedl kupní smlouvou z 19. 4. 2004 na Ing. Jana Imlaufa (kupujícího), který jej následně – kupní smlouvou uzavřenou dne 11. 8. 2004 - prodal žalobci; na podkladě této smlouvy (jíž translační účinky měly nastat k 16. 8. 2004) je žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník. K ukončení dříve zahájeného restitučního řízení došlo rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v T. ze dne 10. 1. 2007, č. j. POZ/1801/92-II-Pt-Kt, jímž tento správní orgán podle §9 odst. 4 zákona o půdě určil, že vlastnictví mj. i předmětného pozemku je žalovaná; rozhodnutí nabylo právní moci 16. 1. 2007. Žalobu proti němu podanou zamítl Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 2. 1. 2008, č. j. 5 C 69/2007-95, uzavíraje, že k uplatnění nároku na projednání téže věci v řízení podle části páté občanského soudního řádu (o. s. ř.) není žalobce věcně legitimován.
Ačkoli odvolací soud vzhledem k duplicitnímu zápisu vlastnického práva k téže nemovitosti přiznal žalobci naléhavý právní zájem na žádaném určení práva ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., obdobně jako soud prvního stupně dospěl při právním posouzení věci samé k závěru, že vlastnické právo k pozemku žalobci nesvědčí. Vycházel přitom z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného podle §9 odst. 4 zákona o půdě, s tím, že přezkoumávání jeho správnosti mimo rámec k tomu určeného řízení mu nepřísluší. Jelikož žalovaná uplatnila restituční nárok již v roce 1992, neprospívá žalobci ani ustanovení §14a zákona o půdě, nýbrž i v této věci se uplatní ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě o zákazu převodu nemovitosti do vlastnictví jiného. Kupní smlouva, jíž uzavřením Pozemkový fond České republiky tento zákaz porušil, je proto neplatná, stejně jako později uzavřená kupní smlouva, jež měla být titulem převodu vlastnického práva na žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., konstatuje, že rozsudkem řešené právní otázky mají podle jeho názoru zásadní význam. Jednak zpochybňoval právní závěr odvolacího soudu o vázanosti rozhodnutím o určení vlastnictví, jež bylo vydáno pozemkovým řadem ve správním řízení. Namítal, že nebyl účastníkem správního řízení a rozhodnutí pozemkového úřadu pro něj není závazné. Za nesprávný označil i závěr soudu o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené povinnou osobou před skončením restitučního řízení. Tvrdil, že na nakládání s předmětným pozemkem se nevztahoval zákaz jeho převodu podle ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, jelikož při jeho uplatnění nebyla žalovaná oprávněnou osobou podle §4 zákona o půdě (tou mohla být podle žalobce nanejvýše její matka K. N.) a neplněn nebyl ani žádný z restitučních titulů podle §6 odst. 1 zákona o půdě, jelikož k darování nemovitostí nedošlo ve stavu tísně (způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě). Má za to, že titulem vzniku vlastnického práva žalované nemůže být toliko rozhodnutí pozemkového úřadu, nýbrž až dohoda mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou; jelikož k uzavření takové dohody v posuzovaném případě nedošlo, právo žalované na převod pozemku z vlastnictví státu uplynutím dvou let od rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě zaniklo. Dovozuje, že jeho právo na ochranu vlastnictví, s přihlédnutím k principu právní jistoty a ochrany dobré víry, je právem silnějším i v porovnání s právem žalované na zmírnění majetkových křivd. Tvrdí, že k tomuto nepoměru je třeba přihlédnout i při výkladu a aplikaci zákona o půdě, jehož ustanovení §14a umožňuje respektování práv nabytých jinými osobami, při současném zachování práva oprávněné osoby na poskytnutí přiměřené náhrady. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné je při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Může přitom posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru o neplatnosti převodní smlouvy, o kterou své vlastnické právo žalobce opírá a při jejímž uzavření došlo podle názoru odvolacího soudu k porušení ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě. Otázkou výkladu tohoto ustanovení se Nejvyšší soud zabýval již ve stanovisku občanskoprávního kolegia ze dne 19. 12. 1995, zn. Cpjn 36/95 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1996). Dovodil, že zákaz převodu věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiného subjektu (viz §5 odst. 3 zákona o půdě) trvá do doby, než byly vydány oprávněné osobě nebo pokud nebylo nároku na jejich vydání pravomocně vyhověno. Nebylo-li právo na vydání vůbec uplatněno, skončí zákaz převodu dnem uplynutí lhůt podle ustanovení §13 zákona půdě. Podle ustálené judikatury soudů jsou smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě absolutně (podle ustanovení §39 občanského zákoníku) neplatnými právními úkony (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, nebo nález ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99).
V posuzované věci bylo zjištěno, že nárok na vydání mimo jiné i předmětného pozemku byl uplatněn oprávněnými osobami již v prosinci 1992 a meritorně o něm bylo rozhodnuto pozemkovým úřadem dne 10. 1. 2007. Již z toho je zřejmé, že kupní smlouva, podle které mělo dojít k převodu vlastnického práva na jinou osobu a jež byla uzavřena dne 19. 4. 2004, před skončením řízení u pozemkového úřadu, zákaz uvedený v ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě porušuje a je proto smlouvou absolutně neplatnou (§39 obč. zák.). Na jejím základě kupující vlastnické právo k pozemku získat nemohl a nemohl je tudíž platně převést ani na žalobce (kupní smlouva uzavřená později těmito subjekty je neplatná pro nemožnost plnění; §37 odst. 2 obč. zák.).
Shora uvedené závěry se v posuzované věci prosadí tím více, že nároku žalované na vydání pozemku podle zákona o půdě bylo posléze vyhověno. Otázky, které žalobce i v tomto řízení nastolil a které se týkají samotné opodstatněnosti restitučního nároku žalované, byly spolehlivě vyřešeny již v řízení před pozemkovým úřadem a správnost jeho závěrů byla stvrzena i nyní již pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 10. 2008, č. j. 5 C 69/2007-95, vydaným v řízení podle části páté o. s. ř. Z těchto rozhodnutí proto soud při řešení znovu nastolených (zde předběžných) otázek opodstatněně vycházel (srov. §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř.). Nejde zde o případ, že by rozhodnutím pozemkového úřadu bylo zasaženo do již existujícího vlastnického práva jiné osoby než povinné; žalobce takovou osobou není, neboť na základě absolutně neplatné smlouvy (viz shora uvedené závěry) vlastnické právo nabýt nemohl.
Rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby podle §9 odst. 4 zákona o půdě je rozhodnutím konstitutivním (právotvorným); vlastnické právo nabývá oprávněná osoba dnem právní moci tohoto rozhodnutí, o čemž se v katastru nemovitostí pořizuje zápis formou záznamu podle §7 odst. 1 zákona č. 265/1999 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Uzavření dohody mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovitosti se v tomto případě již nevyžaduje (absence dohody je zde ostatně podmínkou kompetence pozemkového úřadu k vydání autoritativního rozhodnutí o vlastnictví). Již proto námitky žalobce o zániku práva žalobkyně dodatečným neuzavřením dohody smyslu postrádají, nehledě k tomu, že ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, na které přitom žalobce odkazuje, se týká nároku zcela jiného, a to sice nároku oprávněné osoby na převod jiného (náhradního) pozemku, který ji pro existenci některé ze zákonem stanovených překážek nelze vydat (viz ustanovení §11 odst. 1 a 2 zákona o půdě).
Vzhledem ke smyslu zákona o půdě (předjímanému již v jeho preambuli), jímž je i snaha o zmírnění následků alespoň některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, je třeba restituční nároky považovat za nároky přednostní povahy, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Ustanovení §14a zákona o půdě, jenž byl do tohoto zákona včleněn zákonem č. 30/1996 Sb., upravujícím podmínky pro uplatnění restitučních nároků osobami, jimž byla tato možnost přiznána nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1995, uveřejněným pod č. 29/1996 Sb., tj. osobami s trvalým pobytem mimo území České republiky (původně České a Slovenské Federativní republiky), se na posuzovanou věc očividně nevztahuje. Uvedené ustanovení nemůže být extenzivně používáno i v případě nároků uplatněných před účinností této novelizace a nelze je upřednostňovat před ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě (shodně nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, svazek 9, ročník 1997, pod č. 161; popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 892/2000). Tolik k poslední z žalobcových dovolacích námitek.
Právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé spočívá, posoudil tedy odvolací soud správně a v souladu s konstantní judikaturou. Jím vydaný rozsudek není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání proti něm přípustné není.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, jež by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení měla zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu