ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1275.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1275/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce XAVEROV, a.s., se sídlem v Praze 4, V Lužích 6, zastoupeného JUDr. Radkem Jonášem, advokátem v Praze 3, nám. W. Churchilla 2, za účasti 1) Z. K., 2) J. K., obou zastoupených JUDr. Václavem Burgrem, advokátem v Praze 5, Kováků 9, 3) Pozemkového fondu České republiky, se sídlem Praha 3, Husinecká 11a, o určení vlastnictví podle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 52/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008, č. j. 24 Co 160//2008–75, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (ve znění opravného usnesení ze dne 2. 4. 2008), č. j. 43 C 52/2006-49, a to tak, že se zamítá žaloba o nahrazení výroku I. rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu ze dne 10. 2. 2006, č. j. PÚ 7275/92/3, s tím, že by Z. a J. K. neměli být spoluvlastníky (každý 1) pozemku parc. č. dle PK č ást 292 a dle KN 675/39, v kat. úz. L., obec P. Žalobce byl zavázán zaplatit J. a Z. K. náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud rozhodoval o žalobě podané v řízení podle §244 a násl. o. s. ř., v němž bylo přezkoumáváno rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu příznivé vůči restituentům K. Pozemkový úřad dovodil naplnění všech restitučních požadavků podle zákona č. 229/1991 Sb. („zákon o půdě“), včetně důvodu podle §6 odst. 1 písm. k) – uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně však, ač dovodil např. nezastavěnost pozemku (není důvod aplikovat §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě), konkrétní tíseň ani nápadně nevýhodné podmínky na straně původní oprávněné M. K. neshledal; vyvlastnění pozemku za účelem drůbežářské výstavby proběhlo podle něj v souladu s tehdejšími zákony včetně cenového předpisu. Odvolací instance byla opačného názoru. Tíseň vyplývala již ze všeobecných poměrů v komunistickém státě; volná dispozice vlastníka s věcí byla vyloučena. Nápadně nevýhodné podmínky byly dány zejména cenou podle diskriminační vyhlášky č. 43/1969 Sb. (0,40 Kčs za m2).
Proti rozsudku odvolací instance podal žalobce dovolání, které opřel o tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Namítal, že proces vyvlastnění proběhl podle tehdejších právních předpisů, bez vyvolání jakékoli tísně převodkyně pozemku. Objektivně nebyly dány ani nápadně nevýhodné podmínky; zde dovolatel argumentoval podobně jako prvostupňový soud. Dovolatel žádal, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žádný z dalších účastníků se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a při splnění podmínky povinného zastoupení advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání vycházela z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod byl tvrzen podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud podotýká, že při posuzování tísně a nápadně nevýhodných podmínek se řídil podle konstantní judikatury. Ta vychází nejen z nálezů Ústavního soudu citovaných nižšími instancemi, ale i z opakovaně dovozených vlastních interpretačních závěrů (R 34/93, R 16/96 a další rozhodnutí). Při posouzení stavu tísně lze skutečně – v souladu s odvolacím soudem – dovodit, že v relaci k vlastníkům zemědělské půdy existoval za totalitního režimu obecný stav nesvobody již z hlediska dispozice s půdou. Cena podle vyhlášky č. 43/1969 Sb. byla pak natolik nízká, že tvoří v restitučních věcech významný faktor při hodnocení nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu restitučního předpisu.
K řečenému je nutné připojit další skutečnosti, zjištěné soudy nižších stupňů. Vlastnice pozemku byla postavena před zcela „hotovou věc“ – řízení o vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu probíhalo ještě předtím, než jí byl sdělen záměr pozemek vyvlastnit. Nelze zlehčovat ani záměr paní Krištůfkové použít v budoucnosti pozemek k výstavbě rodinného domu. A navíc, jestliže je pravdou zjištění prvostupňového soudu kritizované odvolací instancí, že „skutečnost, že prodávající snad nebyla vyplacena kupní cena, není dle názoru soudu rozhodná, protože prodávající měla možnost ji tehdy vymáhat“, pak k naplnění restitučních podmínek v nyní posuzované věci není téměř třeba již ničeho dodávat.
Dovolatel poukazuje na usnesení NS sp. zn. 28 Cdo 537/2008, kde snad měly být předmětné restituční podmínky posouzeny jinak. K tomu lze jen dodat, že – aniž by soud chtěl snižovat význam judikátů v restitučních věcech – konkrétní restituční situace musí být posouzeny vždy individuálně a s ohledem na nejrůznější doprovodné okolnosti (ty jsou většinou rozdílné, zejména ve vztahu k oprávněným osobám). Restituční zákony formálně naplňují garance právního státu, i když je nenaplňují materiálně - chybí u nich splnění požadavku obecnosti. Jsou to tzv. jedinečné právní předpisy – limitován je okruh oprávnění, čas odnětí věci, restituční důvody, omezeny jsou možnosti (rozsah) tzv. restituce nemovitostí nebo finanční náhrady. Z toho plyne, že každá restituční věc je případ sui generis a odvolací soud (ostatně ani pozemkový úřad) nepochybil, posoudil-li ji tak, jak se stalo.
Protože odvolací instance nepochybila po stránce hmotněprávní ani procesní (viz §242 odst. 3 o. s. ř.), bylo dovolání žalobce v intencích §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto.
Žádný z ostatních účastníků neučinil ve věci písemné podání, jež by vyvolalo nezbytnost přiznání nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu