ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1298.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1298/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky Mgr. J. V. , zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 3, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 26. 6. 2008, sp. zn. 29 Co 567/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 6 C 346/2006 (žalobkyně Mgr. J. V., zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, proti žalovaným: 1. Pozemkovému fondu ČR , IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, a 2. Městu Tanvald , IČ 0026 2587, 468 41 Tanvald, Palackého 359, o neplatnost smlouvy o bezúplatném převodu pozemku a o určení vlastnictví), takto:
I. Odmítá se dovolání dovolatelky proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 26. 6. 2008, sp. zn. 29 Co 567/2007, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 27. 4. 2007, č. j. 6 C 346/2006-82 (ve znění doplňujícího rozsudku z 13. 7. 2007, č. j. 6 C 346/2006-98).
II. Zamítá se dovolání dovolatelky proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 26. 6. 2008, sp. zn. 29 Co 567/2007, jímž byl změněn výrok rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 27. 4. 2007, č. j. 6 C 346/2006-82 (ve znění doplňujícího rozsudku z 13. 7. 2007, č. j. 6 C 346/2006-98).
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 10. 8. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 27. 4. 2007, č. j. 6 C 346/2006-82 (ve znění doplňujícího rozsudku z 13. 7. 2007, č. j. 6 C 346/2006-98). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že je neplatná smlouva (č. 101 699 0512) o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 1664/4 v katastrálním území T., uzavřená mezi Pozemkovým fondem ČR a Městem Tanvald. Doplňujícím rozsudkem z 13. 7. 2007, č. j. 6 C 346/2006-98 Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, bylo ještě rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobkyně o určení, že vlastníkem pozemku parc. č. 1664/4 v katastrálním území T. je Česká republika s tím, že tento pozemek je ve správě Pozemkového fondu ČR. Bylo také rozhodnuto, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů řízení 18.012,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně i žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 26. 6. 2008, sp. zn. 29 Co 567/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v jablonci nad Nisou z 27. 4. 2007, č. j. 6 C 346/2006-82 (ve znění doplňujícího rozsudku z 13. 7. 2007, č. j. 6 C 346/2006-98) změněn tak, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy z 12. 12. 2005 byla zamítnuta, avšak potvrzen byl rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu, že vlastníkem pozemku parc. č. 1664/4 v katastrálním území T. je Česká republika. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu ČR na náklady řízení před soudem prvního stupně 122 Kč a před odvolacím soudem 190 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným Městem Tanvald nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně (včetně rozsudku doplňujícího) a dospěl k závěru, že důvodná jsou odvolání žalovaných.
Odvolací soud na podkladě výsledků dokazování, provedeného v tomto řízení, konstatoval, že žalobkyně Mgr. J. V. postupní smlouvou, uzavřenou 30. 11. 2006, získala od původní oprávněné osoby M. Z. nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu (v hodnotě 56.248,- Kč), který vznikl restituentce M. Z. rozhodnutím Pozemkového úřadu v Táboře z 3. 9. 1995, č. 0726, ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud také konstatoval, že ohledně pozemku parc. č. 1664/4 v katastrálním území T. byla mezi Pozemkovým fondem ČR a Městem Tachov uzavřena dne 12. 2. 2005 smlouva o bezúplatném převodu tohoto pozemku na Město Tanvald, které je nyní zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník uvedeného pozemku.
Odvolací soud byl toho názoru, že na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení neplatnosti uvedené smlouvy z 12. 12. 2005, protože tu není dáno ohrožení práv žalobkyně, nebo že by tu bez tohoto určení se postavení žalobkyně zhoršilo a stalo se nejistým, tedy takový stav, jež by bylo na místě eliminovat určovací žalobou, která má preventivní povahu.
Pokud šlo o návrh žalobkyně na určení vlastnického práva státu (České republiky) k pozemku parc. č. 1664/4 v katastrálním území T., odvolací soud měl za to, že je tu třeba mít na zřeteli ustanovení §13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.), podle něhož má oprávněná osoba právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do dvou let od doby, kdy mohla nárok na převodu uplatnit u pozemkového úřadu poprvé; z ustanovení §13 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. pak plyne, že po uplynutí uvedené doby podle §13 odst. 6 téhož zákona právo na převod pozemku ve vlastnictví státu zaniká. Podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. pokud rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci anebo nárok na převod pozemku byl uplatněn před účinností tohoto zákona, lhůta pro převod pozemku končila dnem 31. 12. 2005.
Dále měl odvolací soud na zřeteli, že podle nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, jenž se dotýká ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., se derogační důvody co do ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., týkají toliko oprávněných osob podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., nikoli však postupníků.
Odvolací soud dovozoval, že tedy v daném případě žalobkyně Mgr. Jarmila Vorlíčková není původní oprávněnou osobou, ani jejím dědicem, takže nabylo-li rozhodnutí pozemkového úřadu z 3. 8.1995 (z něhož žalobkyně svůj nárok dovozuje) právní moci 6. 8. 2003, tedy před účinností zákona č. 253/2003 Sb., pak lhůta pro uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku skončila dnem 31. 12. 2005; protože tu jde o lhůtu prekluzívní, nárok, žalobkyně (jako postupníka) uvedeným dnem zanikl. Odvolací soud také neshledal na straně žalovaného Pozemkového fondu ČR žádný šikanozní postup, který by bránil dopadu této právní úpravy na daný případ.
Dospěl proto odvolací soud k závěru, že na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem (viz §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení a že také na její straně není dán nárok na vydání žalobkyní uváděného náhradního pozemku.
Proto odvolací soud rozhodl jednak o změně části výroku rozsudku soudu prvního stupně (týkajícího se určení neplatnosti smlouvy z 12. 12. 2005 o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 1664/4 v katastrálním území T.) podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jednak o potvrzení části výroku rozsudku soudu prvního stupně (týkající se určení, že vlastníkem pozemku parc. č. 1664/4 v katastrálním území T. je Česká republika) podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Odvolací soud byl přitom toho názoru, že na toto jeho rozhodnutí nemůže mít vliv zjištěné procesní pochybení soudu prvního stupně, který vydal doplňující rozsudek, aniž k jeho vyhlášení nařídil jednání.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu; přihlížel také k tomu, že žalované Město Tanvald se výslovně vzdalo práva na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 31. 7. 2008 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 30. 9. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka je toho názoru, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) i c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci (§241a odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především zdůrazňovala, že se její dovolání týká jejího subjektivního práva jako osoby, která postoupením nabyla právo na vydání náhradních pozemků, které uplatnila vůči státu jako vůči povinné osobě; toto právo uplatnila žalobou u soudu (řádně a včas) a má tedy právo na ochranu tohoto jejího subjektivního práva.
Dovolatelka poukazovala na to, že žalobkyně již od roku 1997 žádala Pozemkový fond ČR o vydání náhradního pozemku, když konkrétně projevila zájem o pozemky parc. č. 1664 a 1664/4 v katastrálním území T. Pozemkový fond akceptoval v přípise, z 21. 1. 1998 žádost žalobkyně o převod náhradního pozemku a přislíbil řešení tohoto případu, ale to splněno nebylo. Žalobkyně se již v roce 2005 obrátila na soud (v právní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 260/2005); tato žaloba byla podána 8. 11. 2005. Pozemkový fond ČR dne 12. 12. 2005 uzavřel smlouvu (označenou č. 101 699 0512), kterou na žalované Město Tanvald převáděl vlastnické právo k pozemku parc. č. 1664/4 v katastrálním území T. a kterou byla žalobkyně fakticky připravena o možnost získat v rámci restituce náhradní pozemek; žalobkyně vzhledem k příslibu Pozemkového fondu ČR (obsaženého v jeho přípise z 21. 1. 1998) se nezúčastňovala veřejných nabídek na převod pozemků a tak se dostala do situace, kdy v důsledku libovůle žalovaného Pozemkového fondu ČR byla zmařeno uspokojení jejího nároku. Výklad zaujatý odvolacím soudem, který vlastně připouští zánik nároku věřitele na vydání náhradního pozemku Pozemkovým fondem ČR, jako dlužníkem, i v důsledku protiprávního postupu dlužníka, pokládá dovolatelka za nesprávný a v právním státě za nepřípustný; takový výklad je i v rozporu s ústavněprávními principy práva na soudní ochranu; nelze tu připustit, že zákon sice přiznává jedinci právo, aniž by však zároveň zajistil účinnou ochranu takovému právu.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (pokud jde o výrok rozsudku odvolacího soudu měnící výrok rozsudku soudu prvního stupně), podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání dovolatelky (pokud směřovalo proti výroku odvolacího soudu prvního stupně, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci) bylo třeba posoudit i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzen rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 346/2006 Okresního soudu v Jablonci nad Nisou), že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím z 26. 6. 2008 (sp. zn. 29 Co 567/2007 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i podle ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991/1991 Sb., (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.).
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemků uvedených v §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. mohl pozemkový fond převést oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Ze slovního znění ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že se týká oprávněných osob podle tohoto zákona (srov. §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
V daném případě bylo nepochybně zjištěno, že u žalobkyně šlo o postupníka; své nároky, uplatněné v tomto soudním řízení, získala postupní smlouvou ve smyslu ustanovení §524 občanského zákoníku od původní oprávněné osoby.
Soudy obou stupňů se tedy v tomto řízení musely zabývat i otázkou souvislosti ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. ( uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Tímto nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, bylo vysloveno, že „ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.) a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu (tj. dnem 20. 12. 2005).
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005 bylo i uvedeno: „Smyslem i účelem konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §853) a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky“. Rovněž tu bylo (pod VII/h nálezu) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález „dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědici a nejsou jimi postupníci“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo také zdůrazněno: „Postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění“.
Lze dále poukázat i na rozhodnutí uveřejněné pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v němž bylo dále i vyloženo, že i právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce“.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i k právním závěrům z uveřejněné judikatury obecných soud (jmenovitě ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné přisvědčit názoru, že by tu odvolací soud, který měl na zřeteli tytéž právní závěry řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí části žalobního návrhu rozsudkem soudu prvního stupně, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím z 26. 6. 2008 ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelky (pokud směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jenž zčásti potvrdil i výrok rozsudku soudu prvního stupně) zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. V tomto smyslu bylo tedy nutno dovolání dovolatelky v uvedené části tohoto dovolání odmítnout podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustné.
Pokud dovolání dovolatelky bylo zčásti dovoláním přípustným (směřujícím proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně) neshledal dovolací soud ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, že by odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo že by si použité právní předpis vyložil odvolací soud nesprávně, tedy zejména v rozporu s již zmíněnými právními závěry z uveřejněné judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. Neshledal proto dovolací soud, že by rozhodnutí odvolacího soudu, napadené zčásti přípustným dovoláním dovolatelky, bylo nesprávné tak, že by bylo na místě je zrušit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Proto dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu přikročil k zamítnutí té části dovolání dovolatele, jež byla dovoláním přípustným, ale nebylo shledáno toto dovolání také dovoláním důvodným.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku (srov. §243b odst. 6 občanského soudního řádu) není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu