ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1351.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1351/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky O. D ., zastoupené JUDr .Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 28, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 10. 12. 2009, sp. zn. 27 Co 463/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 200/2005 (žalobkyně O. D ., zastoupené JUDr. Monikou Forejtovou, advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 6979 7111, 100 00 Praha 10, Kodaňská 1041/46, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 26. 7. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze 16. 7. 2009, č. j. 8 C 200/2005-171. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uloženo uzavřít se žalobkyní O. D. dohodu o vydání ideální poloviny pozemku parc. č. 116/4 (o výměře 261 m2) do 15 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 10. 12. 2009, sp. zn. 27 Co 463/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze 16. 7. 2009, č. j. 8 C 200/2005-171, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu (ve smyslu ustanovení §212 písm. b/ občanského soudního řádu), ale odvolání odvolatelky O. D. nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud uváděl, že v daném případě je předmětem soudního řízení restituční nárok ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy že je tu uplatňován nárok na vydání spoluvlastnického podílu na nemovitosti (pozemku), který byl převeden na stát kupní smlouvou z 22. 4. 1976. Tato smlouva byla uzavřena mezi prodávajícími O. D. a A. M. a kupujícím Čs. státem – Krajským investorským úřadem. Odvolací soud však na základě výsledků skutkových zjištění, učiněných v tomto soudním řízení, měl za prokázáno, že tato smlouva byla uzavřena sice v tísni, ale nikoli již za nápadně nevýhodných podmínek.
Žalobkyně pak dne 26. 1. 1993 uzavřela s Městem Mělníkem restituční dohodu, na základě níž byla žalobkyně zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice ideální poloviny pozemku parc. č. 116 v katastrálním území M. Potom ovšem bylo v řízení u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 145/94 pravomocně určeno, že vlastníkem uvedeného pozemku není O. D., ale Česká republika, když totiž Město Mělník tu nebylo povinnou osobou, jež by mohla uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitostí.
Svou žalobu v této právní věci (sp. zn. 8 C 200/2005 Okresního soudu v Mělníku) podala žalobkyně O. D. až poté, co vlastnické právo k pozemku, o nějž jde v tomto řízení, získané na základě uvedené restituční dohody uzavřené s Městem Mělníkem, pozbyla pravomocným rozsudkem ve věci sp. zn. 6 C 145/94 Okresního soudu v Mělníku. Protože však soudy obou stupňů neshledaly v tomto soudním řízení, že by již uvedená smlouva, uzavřená O. D. a A. M. s Krajským investorským úřadem dne 22. 4. 1976, byla uzavřena v tísni i za nápadně nevýhodných podmínek, nýbrž jen v tísni, nikoli však za nápadně nevýhodných podmínek, byl odvolací soud toho názoru, že nebyly-li při uzavření této smlouvy splněny kumulativně obě zákonné podmínky (tíseň i nápadně nevýhodné podmínky) stanovené v §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., potom tu nárok žalobkyně na vydání ideální poloviny pozemku parc. č. 116/4 v katastrálním území M., žalobkyni nevznikl. Podle názoru odvolacího soudu nebylo tu možné žalobě žalobkyně vyhovět ani za použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (na které žalobkyně v řízení poukazovala), neboť odvolací soud měl za to, že podle tohoto ustanovení lze jen odepřít existující nárok, ale nelze, podle názoru odvolacího soudu, dovodit ani z toho, že žalobkyně tehdy po uzavření smlouvy z 22. 4. 1976 vrátila kupní cenu 11.071,- Kč, když totiž kupní cenu vrátila nikoli státu, nýbrž Městu Mělníku (vrácení této částky vůči uvedenému městu žalobkyně pak neuplatňovala, a to ani dodatečně).
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, a to jako rozsudek věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně).
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 27. 1. 2010 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno dne 8. 3. 2010 na poště k doručení Okresnímu soudu v Mělníku, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 10. 12. 2009 (sp. zn. 27 Co 463/2009 Krajského soudu v Praze) a aby věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka je přesvědčena, že celé řízení v této právní věci „je postaveno na nesprávném právním posouzení“, které má za následek to, že „žalobkyně je opětovně zkrácena na svých majetkových právech“ a „nejsou tu respektována již jednou žalobkyni přiznaná majetková práva k předmětné části pozemku“, o nějž jde v tomto řízení. Dovolatelka má za to, že soudy obou stupňů v tomto řízení nerespektovaly ani právní závěry vyjádřené v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu „stran právní argumentace a důvodnosti nároku žalobkyně“; soudům obou stupňů bylo, podle názoru dovolatelky uloženo „vypořádat se s otázkou aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. i aplikace ustanovení §3 občanského zákoníku“.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tu chyběly při uzavírání kupní smlouvy z 22. 4. 1976 nápadně nevýhodné podmínky na straně žalobkyně, ale neprovedl k tomuto závěru žádné dokazování o tom, zda tu skutečně byla dohodnuta přiměřená kupní cena v souladu s tehdejšími cenovými předpisy. Skutkové závěry soudů obou stupňů o přiměřenosti ceny nebo naopak o absenci nápadně nevýhodných podmínek nejsou proto v daném případě podepřeny např. ani znaleckým posudkem o tehdejší ceně prodávaného pozemku odpovídající cenovým předpisům.
Také pokud jde o aplikaci ustanovení §3 občanského zákoníku na daný případ je dovolatelka toho názoru, že soudy obou stupňů „nevyhodnotily jeho aplikaci správně“. Aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku se tu netýkala jen otázky prekluze časově omezeného práva na uplatnění restitučního nároku, ale samotné podstaty a smyslu tohoto nároku žalobkyně ve smyslu restitučních předpisů, dovozovala dovolatelka; princip právní jistoty a princip ochrany práv, nabytých žalobkyní v dobré víře, byly totiž v daném případě soudy obou stupňů ignorovány. Dovolatelka zdůrazňuje, že v dané právní věci se ocitla po devíti letech trvání sporů v situaci, že nedisponuje nemovitým majetkem, ale ani s finančními prostředky odpovídajícími jejímu restitučnímu nároku.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případe skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s . ř.).
V tomto případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 200/2005 Okresního soudu v Mělníku), že by odvolací soud svým rozsudkem z 10. 12. 2009 (sp. zn. 27 Co 463/2009 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §5 odst. 4 a §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a také podle ustanovení §3 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby k vydání věci podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát i na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sb. byl k ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově, spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady , bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohu spočívat v subjektivním cítění osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání a předsmluvním stavem.
Podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasáhnout do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 12. 1995, II. ÚS 190/94, uveřejněném pod č. 87 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl k výkladu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku zaujat tento právní závěr : „Na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka. Uvedený postup by vedl k porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod“.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že tu odvolací soud, který měl také na zřeteli uvedená ustanovení i citované právní závěry, řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
U nepřípustného dovolání nenáleží již dovolacímu soudu (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné...“) zabývat se dovolacími důvody, uplatněnými v podaném dovolání. Vzhledem k tomu však, že dovolatelka ve svém dovolání namítala také, že „soud prvního stupně, ani soud druhého stupně neprovedl žádné dokazování, takže skutkové závěry obou soudů o přiměřenosti kupní ceny v kupní smlouvě z 22. 4. 1976 nebo o absenci nápadně nevýhodných podmínek tak stojí osamoceně, nepodpořené např. znaleckým posudkem na tehdejší cenu prodávaného pozemku“, je na místě poukázat na to, jak je v uveřejněné judikatuře vyloženo posuzování v dovoláních vytýkaných nedostatků zjištění skutkového stavu věci, hodnocení důkazů či vycházení ze skutkového zjištění, které nemá oporu v dokazování. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (vydávané Nejvyšším soudem) byly k uvedené právní problematice zaujaty tyto právní závěry : Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řádu nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů dovolání stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu soudního spisu vyplývá.
Dovolací soud tedy v daném případě ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu dovolání dovolatelky odmítl, a to jako dovolání nepřípustné.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu