ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1447.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1447/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně J. M ., zastoupené JUDr. Hanou Nenadálovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalovanému F. Š ., zastoupenému JUDr. Otylkou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Lidická 28, o 500.000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 7/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2009, č. j. 11 Co 397/2009 – 73, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud rozhodl v záhlaví označeném usnesení tak, že „usnesení soudu I. stupně se mění tak, že návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání ze dne 29. 4. 2008, č. j. 4 C 7/2007 – 3, se zamítá.“ Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poučil účastníky řízení, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, a to z toho důvodu, že pro vydání rozsudku pro zmeškání v dané věci nebyly naplněny podmínky upravené v §153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný i jeho právní zástupkyně zmeškali nařízené jednání soudu prvního stupně z omluvitelných důvodů, které jsou blíže v dovolání specifikovány. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud nejprve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a dále aby zrušil totéž rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Napadené rozhodnutí odvolací soudu není usnesením, jímž by bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, a proto nelze přípustnost dovolání zvažovat z hlediska §237 o. s. ř. Takové rozhodnutí je rozhodnutím procesního charakteru, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou, a není tedy rozhodnutím o věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 755/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 67/2008, č. sešitu 7/2008, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Dovolání není přípustné ani podle §238, §238a či §239 o. s. ř., neboť se nejedná ani o jeden ze zde taxativně vypočtených případů.
Za této situace je nepochybné, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání – aniž by se jím mohl dále zabývat – za postupu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházel soud z toho, že žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu