ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.15.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 15/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele M.-N., s. r. o., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 14. 12. 2006, sp. zn. 8 Co 2017/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 10/2004 (žalobkyň J. V., a E. D., zastoupených advokátkou, a dalších účastníků řízení 1. M.-N., s. r. o., zastoupené advokátem, 2. S. D. D., s. p. v k., a 3. P. f. ČR, o určení vlastnictví, i za účasti vedlejších účastníků řízení, vedeného podle části páté občanského soudního řádu : a) M. P., a b) P. P., zastoupených advokátkou, c) H. M., a d) I. M , takto:
I. Dovolání dovolatele M.-N., s. r.o., se odmítá.
II. Dovolatel ani další účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyň J. V. a E. D., podané u soudu 16. 1. 2004 podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově z 27. 4. 2006, č. j. 2 C 10/2004-291. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi (každá z jedné poloviny) pozemku parc. č. 3 (zastavěné plochy a nádvoří), pozemku parc. č. 1/2 (ostatní plochy), pozemku parc. č. 1/4 (ostatní plochy), jakož i budovy čp. 33 (objektu bydlení) na pozemku parc. č. 3 v katastrálním území Z. (obec B.). Uvedeným rozsudkem bylo také vysloveno, že jím bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – P. ú. Č. K. z 10. 12. 2003, č. j. PÚ 47383/03. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyním J. V. a E. D. se nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči účastníku řízení M.-N., s. r. o., a vůči vedlejším účastníkům řízení M. P., P. P., H. M.a I. M . Účastníkům řízení S. D. D., s. p., a P. f. ČR bylo uloženo zaplatit žalobkyním J. V. a E. D. náklady řízení částkou 8.866,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání účastníků řízení M.-N., s. r. o., a vedlejších účastníků řízení P. P. a M. P. proti uvedeném rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 14. 12. 2006, sp. zn. 8 Co 2017/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově z 27. 4. 2006, č. j. 2 C 10/2004-291, potvrzen „v části výroku v odstavci I. jíž byly žalobkyně určeny podílovými spoluvlastnicemi, a to každá v rozsahu jedné ideální poloviny, domu čp. 33 na stavební parcele č. 3 v katastrálním území Z. (obec B.)“ a v tomto rozsahu nahradil tento rozsudek rozhodnutí Ministerstva zemědělství – P. ú. v Č.K. z 10. 12. 2003, č. j. PÚ 47383/03. „Naproti tomu byl rozsudek soudu prvního stupně (ve zbývající části) změněn tak, že se zamítá žalobní návrh, aby žalobkyně J. V. a E. D. byly určeny podílovými spoluvlastnicemi (každá v rozsahu jedné ideální poloviny), pozemku (stavební parcely) č. 3, dále parcely č. 1/2 a parcely č. 1/4 v katastrálním území Z. (obec B.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení, ani žádný z vedlejších účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (uhrazeného tlumočného).
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal průběh řízení před soudem prvního stupně, jakož i odvoláním napadené rozhodnutí podle ustanovení §212 občanského soudního řádu a dospěl k závěru o částečné důvodnosti podaných odvolání.
Odvolací soud konstatoval nejprve z hlediska dodržení procesních předpisů v této právní věci, že žaloba žalobkyň tu byla podána včas, ve lhůtě stanovené v §247 odst. 1 občanského soudního řádu, a že okruh účastníků řízení i vedlejších účastníků řízení byl správně soudem prvního stupně určen podle ustanovení §250a občanského soudního řádu v návaznosti i na okruh účastníků předcházejícího řízení u pozemkového úřadu v téže věci podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud rovněž konstatoval, že soud prvního stupně správně vycházel v řízení před ním probíhajícím ze závěrů nálezu Ústavního soudu ČR z 30. 1. 2001, I. ÚS 243/1998, kterým byl zrušen předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 4. 3. 1998, sp. zn. 10 Ca 426/97, i rozhodnutí pozemkového úřadu. Následně pak vydal P. ú. Č. K. rozhodnutí z 18. 4. 2001, č. j. PÚ 45670/01, o tom, že žalobkyně jsou vlastníky již zmíněných nemovitostí v katastrálním území Z . Avšak i toto rozhodnutí správního orgánu bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 25. 7. 2001, sp. zn. 10 Ca 195/01, „pro nepřezkoumatelnost“. Následovalo pak rozhodnutí Ministerstva zemědělství-P. ú. Č. K. z 10. 12. 2003, č. j. PÚ 4730/03, o tom, že žalobkyně nejsou vlastnicemi uvedených nemovitostí v katastrálním území Z . Proti tomuto rozhodnutí směřovala pak žaloba žalobkyň J. V. a E. D. podle části páté občanského soudního řádu.
Spor mezi účastníky řízení se tu týkal zejména platnosti či neplatnosti kupní smlouvy z 31. 10. 1991, uzavřené mezi S. D. D. a M. a P. P. ohledně budovy čp. 33 na pozemku parc. č. 3 v katastrálním území Z. (tato smlouva byla registrována rozhodnutím bývalého S. n. v Č. K. pod sp. zn. R I, II a 1232/1991), jakož pak i převodu týchž nemovitostí převádějícími M. a P. P. na společnost s ručením omezeným M.-N. podle smlouvy z 2. 5. 1998.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že v tomto případě z vydaného nálezu Ústavního soudu ČR z 30. 1. 2001, I. ÚS 243/1998, jednoznačně vyplývá právní závěr, že předmět sporu, převáděný kupní smlouvou, registrovanou bývalým státním notářství dne 31. 10. 1991, ve prospěch jiných fyzických osob než právních nástupců původních vlastníků, je třeba pokládat za uskutečněný v rozporu se zákonem, a tedy za absolutně neplatný ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně budovy čp. 33 v katastrálním území Z. byl proto odvolacím soudem potvrzen.
Odvolací soud však byl jiného názoru než soud prvního stupně, a to že stejný právní názor nemohl být aplikován na ten právní vztah, kdy tu bylo třetí osobě zřízeno právo osobního užívání k pozemkům, na nichž budova stojí, neboť tu nešlo o převod do vlastnictví jiného, takže se nemohl vztahovat na jiné právní skutečnosti než na převod vlastnictví. Zřízení práva osobního užívání k pozemkům parc. č. 3, 1/2 a 1/4 v katastrálním území Z. (obec B.) ve prospěch M. a P. P. nebránilo ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., takže jmenovaná M. a P. P. se stali, podle názoru odvolacího soudu, k 1. 1. 1992 vlastníky těchto pozemků a platně proto toto své vlastnické právo převedli kupní smlouvou ze dne 2. 5. 1998 (s účinky vkladu do katastru nemovitostí k 15. 5. 1998) na společnost M.-N., s. r. o., která tyto pozemky vlastní doposud. Z uvedeného důvodu odvolací soud ohledně uvedených pozemků v katastrálním území Z. změnil podle ustanovení §220 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně a žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhaly určení vlastnictví i k těmto pozemkům, zamítnul.
Odvolací soud dovozoval, že změna odvoláním napadeného rozsudku tu znamená, že žalobkyně byly ve věci úspěšné, pokud jde o určení vlastnického práva k budovám, a naproti tomu s. r. o. M.-N. byla úspěšná pokud jde o pozemky, takže úspěch uvedených účastníků řízení byl totožný, a proto odvolací soud vyslovil, že žádný z účastníků řízení tu nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu). O nákladech placených v tomto řízení státem bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §148 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který společnost s ručením omezeným M.-N. v řízení zastupoval, dne 15. 12. 2007 a dovolání ze strany této společnosti bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Českém Krumlově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel M.-N. navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolávající se společnost s ručením omezeným měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu/.
Dovolávající se M.-N., s. r. o., především vytýkala, že v daném případě nebylo doručeno rozhodnutí Ministerstvu zemědělství – P. ú. v Č. K. z 10. 12. 2003, č. j. PÚ 47383/03, které bylo napadeno žalobou žalobkyň, takže podle názoru uvedeného dovolatele nemohlo uvedené rozhodnutí správního orgánu nabýt právní moci a „nebylo je tedy možné napadnout žalobou ve smyslu ustanovení hlavy páté občanského soudního řádu“. Nebylo také provedeno opakování a doplnění dokazování, které takto proběhlo bez účasti dovolávající se M.-N., s. r.o., takže byla této účastnici řízení odňata možnost jednat před soudem.
Dovolávající se s. r. o. M.-N. dále namítala, že nebyla správně posouzena aktivní věcná legitimace k podání žaloby, když nebylo v řízení doloženo, zda jsou žalobkyně vůbec oprávněnými osobami – ve smyslu ustanovení zákona č. 243/1992 Sb. Dovolávající se M.-N., s. r. o. zejména poukazovala na to, že v tomto soudním řízení žalobkyně nepředložily žádný doklad o státní spolehlivosti svých rodičů z poválečného období, ani žádný doklad o tom, že se v tomto případě rodiče žalobkyň neprovinili za války a za okupace vůči československému státu.
Uvedená dovolávající se společnost s ručením omezeným zastává názor, že v daném případě nelze aplikovat zákon č. 243/1992 Sb. „v čase nazpět“. Argumentuje tím, že ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. bylo vloženo do zákona o půdě s účinností od 28. 2. 1992 (zákonem č. 93/1992 Sb.), tedy tři měsíce po převodu nemovitostí v daném případě, k němuž došlo 30. 10. 1991. „S. s. D. D., s. p., nebyl vůči žalobkyním povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., tudíž se na něj tato norma nemohla vztahovat a vlastnické právo k domu čp. 33 v katastrálním území Z. platně převést nemohl“. Žalobkyně v době uvedeného převodu nesplňovaly, podle názoru uvedeného dovolatele, zákonné předpoklady oprávněných osob (ve smyslu ustanovení §4 a §5 zákona č. 229/1991 Sb.).
Dovolávající se s. r. o. M.-N. posléze ještě zdůrazňovala, že drží (spolu se svým právním předchůdcem) nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, již po dobu třinácti let, investovala zde milionové částky a společníci dovolávající se společnosti se tu chtěli dočkat důchodu.
V daném případě již bylo předmětem dovolacího řízení dovolání žalobkyň J. V. a E. D. a dovolání dovolatelů P. P. a M. P . Rozsudkem dovolacího soudu ze 14. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4319/2007 Nejvyššího soudu, byla dovolání dovolatelek J. V. a E. D. zamítnuta a dovolání dovolatelů P. P. a M. P. byla odmítnuta. Výrok tohoto rozhodnutí neobsahoval výslovný výrok ohledně dovolání dovolávající se M.-N., s. r. o. Uvedený dovolatel se svým podáním z 10. 11. 2009 domáhal výslovného rozhodnutí ohledně svého podaného dovolání.
Dovolávající se M.-N., s. r. o., ve svém dovolání upřesňovala, že její dovolání směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 14. 12. 2006, sp. zn. 8 Co 2017/2006, v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byly žalobkyně J. V. a E. D. určeny spoluvlastnicemi (každá jednou polovinou) domu čp. 33 na pozemku parc. č. 3 v katastrálním území Z. (obec B.) a takto bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – P. ú. v Č. K. z 10. 12. 2003, č. j. PÚ 47383/03; dovoláním M.-N., s. r. o., byl napaden i výrok rozsudku soudu prvního stupně z 27. 4. 2006, č. j. 2 C 10/2004-291 Okresního soudu v Českém Krumlově, jímž nebyla přiznána odvolateli M.-N., s. r. o., náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Přípustnost dovolání dovolávající se M.-N., s. r. o., bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadný význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutí, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze 14. 12. 2006 (sp. zn. 8 Co 2017/2006 Krajského soudu v Českých Budějovicích) poukazoval zejména na ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., §5 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. (v souvislosti s ustanovení §250a občanského soudního řádu).
Uvedená ustanovení odvolací soud interpretoval v odůvodnění svého rozsudku takto: Podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (v platném znění) je oprávněnou osobou státní občan České republiky, který ztratil majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo podle dekretu č. 108/1945 Sb., neprovinil se za nacistické okupace proti čs. státu a nabyl zpět státní občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., podle zákona č. 194/1949 Sb. nebo podle zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem presidenta republiky č. 33/1945 Sb., a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem přešel na stát. Podle §4 téhož zákona povinnými osobami jsou tu stát nebo právnické osoby určené zvláštním předpisem. Povinnými osobami však tu nejsou podniky se zahraniční majetkovou účastí a obchodní společnosti, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby, které nabyly nemovitosti v období od 24. 6. 1991 do 27. 12. 1992. Podle §11a odst. 1 téhož zákona osoba, která splňovala podmínky oprávněné osoby k 29. 5. 1992, mohla nároky podle tohoto zákona uplatnit podle tohoto zákona do 31. 12. 1992. Neuplatněním práva v této lhůtě jí právo zaniklo.
Podle §5 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění platném do 27. 1. 1992 (tj. v daném případě v době uzavření kupní smlouvy z 31. 10. 1991), povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře a ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné.
Z uvedeného znění odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, že by si odvolací soud vyložil aplikovaná ustanovení zákona č. 243/1992 Sb. v rozporu se zněním těchto hmotněprávních ustanovení, tedy v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 i §243b odst. 2 občanského soudního řádu).
Lze tu v této souvislosti poukázat na právní závěry z nálezů Ústavního soudu ČR:
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 4. 10. 1995, II. ÚS 22/94 (uveřejněném pod č. 55 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo : Při hodnocení poměru zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb. je nutno konstatovat, že zákon č. 229/1991 Sb. nemá žádné ustanovení o tom, že jeho použití je vyloučeno na zmírnění těch křivd, které jsou předmětem právní úpravy obsažené ve zvláštním zákoně.
Nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů (viz nález Ústavního soudu ČR z 11. 12. 1997, IV. ÚS 195/97, uveřejněný pod č. 161 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Je třeba mít na zřeteli i ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. o tom, že pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání (s výjimkou ovšem případů, kdy bylo toto právo zřízeno za okolností uvedených v §8 zákona č. 229/1991 Sb.).
Je třeba poukázat i na ustanovení §250a občanského soudního řádu, podle něhož účastníky řízení ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem (viz část pátá občanského soudního řádu) jsou žalobci a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem; jakmile soud zjistí, že se soudního řízení neúčastní někdo, podle §250a odst. 1 občanského soudního řádu, přibere jej usnesením do řízení. Citované ustanovení občanského soudního řádu neukládá soudu zkoumat, kdo měl být účastníkem řízení před správním orgánem, ale kdo účastníkem tohoto řízení byl; účastenství v řízení soudním soud posuzuje i podle ustanovení §90 a násl. občanského soudního řádu.
Uvedená ustanovení právních předpisů i citované právní závěry z publikované judikatury soudů je nutno vztáhnout i na posouzení dovolatele M.-N., s. r. o., jehož přípustnost bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
U tohoto dovolání neshledal dovolací soud zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, protože tu nešlo v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem, ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolávající se M.-N., s. r. o., a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolávající se Maas-Natventures, s. r. o., nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ostatním účastníkům řízení nevznikly v řízení o dovolání v souvislosti s projednáváním dovolání této dovolatelky náklady řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. ledna 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu