ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1557.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1557/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně EDWARD TOMAS PRODUCTION, s. r. o. , IČ 25638556, se sídlem Praha 10, Pod stupni 10, zastoupenou JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, proti žalovanému JUDr. R. B., CSc., zastoupenému JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30, o zaplacení částky 524.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 27/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2010, č. j. 20 Co 404/2008-157, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně domáhala zaplacení částky 524.400,- Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 6. 10. 2003 na žalovaného převedla práva a povinnosti ze smlouvy o finančním leasingu a předala mu i předmět leasingové smlouvy – osobní automobil SEAT Alhambra, a to za účelem zajištění závazku svého jediného společníka E. T. vůči žalovanému. Po té, co E. T. své závazky vůči žalovanému v rámci exekučního řízení splnil, požádala žalobkyně žalovaného o zpětný převod práv z leasingové smlouvy a předání uvedeného osobního automobilu, neboť smlouvou zajištěný závazek zanikl. Žalovaný však žalobkyni sdělil, že vozidlo již nemá a jeho hodnotu odmítl žalobkyni uhradit.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, když uvedl, že v souzené věci skutečně se žalobkyní a společností ŠkoFIN, s. r. o. uzavřel smlouvu o převodu práv a povinností z leasingové smlouvy, na jejímž základě převzal uvedený osobní automobil. Odmítl však tvrzení žalobkyně, že předmětná smlouva byla uzavřena z titulu ručení za závazky jediného společníka žalobkyně, neboť takové ujednání smlouva neobsahovala. Žalovaný současně vznesl námitku promlčení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 5. 2008, č. j. 12 C 27/2007-79, žalobu v plném rozsahu zamítl. Podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně neprokázala, že předmětná převodní smlouva byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena z důvodu zajištění závazku E. T. vůči žalovanému nebo že by došlo k uzavření dohody o finančním vyrovnání za převedená leasingová práva k osobnímu automobilu. Soud prvního stupně se tudíž nezabýval ani vznesenou námitkou promlčení, neboť k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného nedošlo.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, č. j. 20 Co 404/2008-132, rozsudek soudu prvního stupně v částce 24.400,- Kč s příslušenstvím zrušil a řízení zastavil, neboť žalobkyně vzala částečně žalobu zpět; v částce 500.000,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že právo žalobkyně je promlčené dle §107 obč. zák.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 5. 8. 2009, č. j. 28 Cdo 2152/2009-146, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odvolací soud nemohl ve věci bez dalšího aplikovat §107 obč. zák., nebylo-li odvolacím soudem postaveno na jisto, že žalobce uplatnil nárok z titulu bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č. j. 20 Co 404/2008-157, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 500.000,- Kč potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně v řízení neprokázala, že předmětná převodní smlouva byla uzavřena za účelem zajištění závazku jejího společníka E. T., nebo že by došlo k uzavření dohody o finančním vyrovnání za převedená leasingová práva k osobnímu automobilu. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalobkyně s E. T. jako dlužníkem uzavřela dohodu o převzetí plnění ve smyslu §534 obč. zák., na základě které pak jako přejímatelka poskytla žalovanému (věřiteli) plnění, čímž došlo k částečné úhradě dluhu E. T. vůči žalovanému jako věřiteli ze smlouvy o půjčce ze dne 12. 12. 2002. Odvolací soud uzavřel, že pokud následně E. T. žalovanému poskytl plnění odpovídající plné výši dluhu a tedy více, než měl plnit, je aktivně legitimovaným k vymožení přeplatku právě E. T. jako dlužník a účastník smlouvy a nikoliv žalobkyně.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívající v nesprávném posouzení zjištěného skutkového stavu. Konkrétně uvedla, že:
a)
a) výklad ustanovení §534 obč. zák. podaný odvolacím soudem není správný, neboť vzhledem k dikci §534 věta druhá obč. zák. je zjevné, že k vymožení přeplatku je aktivně věcně legitimována žalobkyně jako přejímatelka a nikoliv dlužník, který po přejímateli plnil nad rámec dluhu,
b) ačkoliv žalobkyně jako přejímatelka plnila k rukám věřitele (žalovaného), ten nadále uplatňoval celý dluh po původním dlužníkovi; plnění žalobkyně tedy nepovažoval za plnění dluhu dlužníka,
c) pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se žalobkyně dozvěděla, že se na její úkor žalovaný obohatil; uvedeným dnem je přitom den, kdy exekutor inkasoval celý dluh E. T.,
d) na jednání a chování žalovaného při přijetí práv z leasingové smlouvy lze pohlížet jako na úmyslné bezdůvodné obohacení, které se promlčuje ve lhůtě deseti let,
a)
e) žalobkyně nemohla namítat promlčení svého práva; za této situace nemělo být v souladu s §107 odst. 3 ObčZ k námitce promlčení, kterou žalovaný v řízení uplatnil, přihlédnuto.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu . Podle §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění zákona č. 7/2009 Sb. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“ Dovolatelka uvádí následující otázku zásadního právního významu, která dle jejího názoru zakládá přípustnost podaného dovolání:
Má přejímatel dle ustanovení §534 obč. zák. právo na vrácení plnění (vydání bezdůvodného obohacení) od věřitele, pokud dlužník sám celý svůj závazek vůči věřiteli uhradil bez přispění přejímatele (a nezávisle na jeho vůli)?
Protože dovolatelkou vznesená otázka nebyla v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu řešena, dovolací soud shledal podané dovolání přípustným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
I. K otázce aktivní legitimace žalobkyně (ad a, b)
1. Podle ustanovení §534 obč. zák. „[k]do se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. Věřiteli z toho však přímé právo nevznikne.“ Dle §451 odst. 2 obč. zák. je „ bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“
2. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2741/2005, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 16/2008 civ., dospěl k závěru: „[j]estliže zavázaný z dohody o převzetí plnění podle §534 obč. zák. nesplnil svůj závazek poskytnout za dlužníka jeho věřiteli plnění, a dlužník proto svému věřiteli plnil sám, snížil se tím v důsledku porušení závazku zavázaného majetkový stav dlužníka a dlužníkovi vůči zavázanému vznikl nárok na náhradu škody podle §420 obč. zák.“
3. Tzv. převzetí plnění dle §534 obč. zák. se podle odborné literatury vyznačuje existencí dvou vedle sebe stojících závazkových vztahů. Předpokladem pro účinné převzetí plnění je v první řadě existující závazek mezi věřitelem a dlužníkem. Smlouvou o převzetí plnění vzniká vedle uvedeného závazku nový závazek třetí osoby (přejímatele) vůči dlužníku – přejímateli přitom vzniká v daném ohledu povinnost zařídit, aby věřitel nepožadoval plnění po dlužníku, a dlužník má této povinnosti přejímatele korespondující subjektivní právo (srov. Lavický, P. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. §488-880. Praha: Linde, 2008. s. 1543). Proto jestliže přejímatel neposkytne plnění věřiteli dlužníka, odpovídá dlužníku za škodu podle §420 obč. zák. a to v rozsahu plnění, které dlužník svému věřiteli plnil za přejímatele (srov. Škárová, M. in Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. §460-880. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. s. 1590). Je tedy zřejmé, že povinnost přejímatele není vázána na nesplnění dluhu dlužníkem, jak nepřímo dovozovala dovolatelka, ale naopak nutnost splnění dluhu dlužníkem namísto přejímatele má za následek vznik odpovědnosti za škodu na straně přejímatele. Rozhodující je však i chování věřitele, neboť mu ze smlouvy o převzetí plnění žádné přímé právo vůči třetí osobě nevzniká a proto pokud by věřitel odmítl plnění od třetí osoby přijmout, bude třeba vždy dokázat, že třetí osoba plní na základě dohody s dlužníkem, tj. na základě právního důvodu (viz Šveska, J. in Knapp, V. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek II. Praha: Codex, 1995. s. 102).
4. V souzené věci, jak vyplývá z nerozporovaných skutkových zjištění, žalovaný plnění poskytnuté žalobkyní přijal s vědomím, že se jedná o částečné plnění na dluh společníka žalobkyně E. T. Za této situace pak s ohledem na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že plnění poskytnuté žalobkyní nepředstavuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, neboť smlouva o převzetí ve smyslu §534 obč. zák. zakládá pro takové plnění platný právní důvod. Skutečnost, že E. T. jako dlužník po částečné úhradě dluhu věřiteli poskytl plnění v rozsahu celého původního dluhu – tedy nikoliv jen jeho zbývající části – nelze v souzené věci zohlednit. K vymáhání přeplatku by totiž s ohledem na §451 obč. zák. mohl být aktivně věcně legitimován toliko dlužník, nikoliv přejímatel plnění, což ostatně správně vyvodil i odvolací soud.
II. K námitce nesprávného posouzení promlčení (ad c, d, e)
5. Dovolací soud se pak s ohledem na výše uvedený závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně nezabýval posouzením otázky promlčení, neboť dovolání v této části – logicky – není přípustné a tudíž ani důvodné, neboť nemůže (byť by izolovaně pojímáno mohlo vyznít jakkoliv) ovlivnit výsledek řízení. Současně se nejedná ani o dovolací námitky, kterými by dovolatelka napadala právní názor, na kterém odvolací soud postavil své rozhodnutí (srov. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1637/2005).
Protože dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. září 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu