ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1741.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1741/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,v právní věci žalobců a) Technických služeb města Lomnice nad Popelkou, příspěvkové organizace, se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Husovo nám. 4, b) města Lomnice nad Popelkou , se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Husovo nám. 6, obou zastoupených JUDr. Josefem Skácelem, advokátem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 552/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2008, č. j. 17 Co 108/2008-283, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 15.960,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právního zástupce JUDr. Josefa Skácela.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl změněn ve výroku I. ve vztahu k žalobci b) rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 7. 2007, č.j. 8 C 552/2005-244, tak, že bylo určeno, že žalobce b) je vlastníkem zpracovatelského závodu tuhých komunálních odpadů, tj. staveb technické vybavenosti, stavebních a pozemkových parcel nacházejících se v k.ú. Lomnice nad Popelkou, blíže vymezených ve výroku I. rozsudku. Odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba žalobce a), a ve výroku II. ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou. Žalované nebyla přiznána vůči žalobci a) náhrada nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou nebyl nikdo zavázán k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobci domáhali určení, že prvý, event. druhý žalobce je vlastníkem zpracovatelského závodu tuhých komunálních odpadů - tedy nemovitostí v k.ú. L. Podle §21 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, zřídil Městský národní výbor Lomnice nad Popelkou k 4. 12. 1986 Technické služby města Lomnice nad Popelkou ve formě státní rozpočtové organizace s právní subjektivitou. Následně podle §67 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, byla na město přenesena pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat danou státní rozpočtovou organizaci. Podle stejného ustanovení město přistoupilo dne 19. 12. 1990 ke změně právní formy Technických služeb města Lomnice nad Popelkou ze státní rozpočtové organizace na příspěvkovou organizaci. Následně podle ustanovení §57 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se Technické služby města Lomnice nad Popelkou přeměnily ze státní příspěvkové organizace na příspěvkovou organizaci obce. Daný předpis stanovil, že k 1. 1. 2001 zaniká příspěvkové organizaci právo hospodařit s věcmi ve vlastnictví státu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že za dřívější právní úpravy nemohly vlastnit příspěvkové organizace majetek a mohly vykonávat pouze právo hospodaření. Vlastnické právo musely tak podle odvolacího soudu nabýt pro jiného. Odvolací soud při posuzování věci vyšel z účelu zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, podle kterého majetek, který původně patřil státu, ale nachází se na území obce a slouží potřebám občanů obce, má být ve vlastnictví obce. Odvolací soud dovodil, že příspěvková organizace vytvořila v letech 1991-1994 věc (stavbu) a vlastnické právo k ní nabyl její zřizovatel, což bylo město Lomnice nad Popelkou. Uvedený závěr odvolací soud opřel též o skutečnost, že v době založení původní rozpočtové organizace předmětné nemovitosti vůbec neexistovaly a pozemky nebyly převedeny ani na stát, ani na jiného účastníka řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle dovolatelky spočívá napadený rozsudek na nesprávném právním posouzení věci a rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka byla toho názoru, že je stále vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť většinu těchto nemovitostí pro sebe pořídila prostřednictvím své státní příspěvkové organizace. Podle tvrzení dovolatelky, některé z pozemků navíc stát nabyl do svého vlastnictví nikoliv prostřednictvím své státní příspěvkové organizace, ale již dříve prostřednictvím jiného subjektu, a na svou státní příspěvkovou organizaci převedl pouze právo hospodaření - ponechávajíce si právo vlastnické. Právo hospodaření s majetkem státu však žalobci a) na základě ustanovení §57 odst. 1 a 5 zákona č. 219/2000 Sb. zaniklo, přičemž k 1. 1. 2001 vznikla k předmětným nemovitostem příslušnost hospodařit ve prospěch Okresního úřadu Semily a tato pak následně přešla na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se žalobci společně vyjádřili. Považovali rozsudek odvolacího soudu za věcně správný, přičemž skutková zjištění, z nichž vycházelo napadené rozhodnutí, má podle žalobců dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Žalobci zdůraznili, že předmětné nemovitosti slouží žalobci b) a obcím v regionu pro potřebu likvidace tuhého komunálního odpadu. Žalobci shodně navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolatelce odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.
S ohledem na povahu právních vztahů k předmětných nemovitostem zejména v období let 1991-1994 (vlastnictví České republiky – Technických služeb města Lomnice nad Popelkou), nelze na posuzovanou věc aplikovat zákon č. 172/1991 Sb. Tento zákon - svým účelem restituční – se totiž vztahuje jednak na majetek státu, k němuž příslušelo ke dni 23. 11. 1990 právo hospodaření národním výborům a jejichž práva a závazky přešly na obce (§1 odst. 1), a dále na tzv. historický majetek obcí (§2, později též §2a, §2b citovaného zákona).
V dovolacím přezkumu vycházel soud z ustanovení §57 odst. 6 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb., podle kterého práva a ostatní majetkové hodnoty státu , s nimiž byly mimo jiné též příspěvkové organizace (u nichž byla funkce zakladatele a pravomoc tyto organizace zřizovat, řídit a zrušovat přenesena na příslušná zastupitelstva obcí a které k dni účinnosti tohoto zákona nezanikly) oprávněny ke dni účinnosti tohoto zákona nakládat podle dosavadních předpisů, nejsou majetkem podle tohoto zákona a náleží příslušným obcím , jde-li o organizační složky obcí anebo o příspěvkové organizace obce.
Projednávanou věc tak lze podřadit pod výše uvedené ustanovení, neboť původní státní rozpočtová organizace Technické služby města Lomnice nad Popelkou byla přeměněna na příspěvkovou organizaci města, disponující právem hospodaření s majetkem státu. V této souvislosti je nutné zdůraznit skutečnost, že na vybudování sporných nemovitostí se podílel sám žalobce a) (srov. kolaudační rozhodnutí na č.l. 42), a to v době, kdy jeho zřizovatelem byl žalobce b). Výše zmíněné ustanovení dopadá na posuzovaný případ i s ohledem na jeho ekonomické i sociální pozadí, neboť celý komplex zpracovatelského závodu tuhých komunálních odpadů byl vybudován za účelem uspokojování potřeb obyvatel obce. V současnosti právě žalobce a) vykonává pravidelný odvoz a likvidaci tuhého komunálního odpadu. Dovolací soud se neztotožňuje s názorem dovolatelky, že předmětné nemovitosti zůstaly ve vlastnictví státu, neboť shora uvedené ustanovení hovoří o právech a majetkových hodnotách státu přecházejících na obce, které vykonávaly zřizovatelskou funkci vůči původně státním příspěvkovým organizacím.
Nejvyšší soud dodává, že obdobný výklad ustanovení §57 zákona č. 219/2000 Sb. přijal již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 5387/2007, i když v tomto případě byly skutkové okolnosti odlišné a obě věci lze tedy porovnávat jen zčásti.
Rozhodnutí odvolací instance je tedy ve svém konečném vyznění správné a dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání strany žalované zamítl, aniž zároveň shledal v průběhu řízení vady podřaditelné pod §242 odst. 3 o. s. ř.
Protistranám vzniklo podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady vznikly v důsledku společného písemného vyjádření se žalobců k dovolání, za což náleželo podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výchozí sazbě za úkon 20.000,- Kč (§5 písm. b/) s připočtením 30% (§19a cit. vyhl.); tuto částku však bylo nutné krátit na polovinu za jediný úkon v tomto řízení (§18 odst. 1 cit. vyhl.) a k výsledné částce 13.000,- Kč pak přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Se zohledněním 20% DPH představovaly náklady řízení žalobců celkem 15.960,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu