ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1784.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1784/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) D. B. , a b) R. B. , obou zastoupených JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované V. B. , zastoupené JUDr. Evou Michalovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Tolstého 477, o zaplacení částky 240.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 153/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2009, č. j. 28 Co 339/2009-191, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 33.198,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Josefa Vaňka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 30. 3. 2009, č. j. 25 C 153/2007-106, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit každému z nich částku 120.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobou uplatněné právo odůvodňovali žalobci tvrzením, že se žalovaná na jejich úkor obohatila do výše žalované částky užíváním nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví žalobců a žalované nad rámec spoluvlastnického podílu ve výši ideální jedné třetiny. Soud vzal za zjištěné, že všichni účastníci nabyli na základě dědění po zůstaviteli Vladislavu Blažkovi, zemřelému dne 11. 7. 2003 (otci žalobců, manželu žalované), spoluvlastnické podíly ve výši jedné třetiny k budově č. p. 371, v části obce D., na parc. č. 843, pozemku parc. č. 843 a pozemku parc. č. 844 v k. ú. D. Tyto nemovitosti obývala pouze žalovaná, která původně v domě se zůstavitelem bydlela a setrvala zde i po jeho smrti. Užíváním předmětu spoluvlastnictví v rozsahu přesahujícím její podíl se bezdůvodně obohatila na úkor zbývajících spoluvlastníků a je povinna jim toto obohacení vydat. Soud se však zároveň zabýval tím, zda v dané situaci není výkon práva žalobců na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Přihlédl k tomu, že žalobci neměli se svým otcem zcela urovnané vztahy, o zděděné nemovitosti se začali zajímat až v průběhu dědického řízení, a to pouze s úmyslem docílit toho, aby jim žalovaná platila nájemné, o nemovitosti se jinak nestarali, neudržovali je a neplatili za ně daň z nemovitosti, bylo naopak zjištěno, že veškeré povinnosti spojené s vlastnictvím plnila žalovaná, a to i nad rámec běžné údržby, a že žalobcům nebyl odepřen vstup do domu a na zahradu. K tvrzení žalobců, že žalovaná protahovala dědické řízení nesouhlasem s cenou nemovitostí, soud uvedl, že délka dědického řízení byla rovněž ovlivněna i odmítavým postojem žalobců k uznání investic, jimiž žalovaná zhodnotila ještě za života zůstavitele ze svých prostředků, popř. z prostředků ve společném jmění manželů, předmětné nemovitosti, jejichž náhrady se posléze již žalovaná samostatnou žalobou nedomáhala, a dále i tím, že žalobci podali odvolání proti usnesení o dědictví, jež posléze vzali zpět. Svým dalším jednáním se pak žalobci dostali do rozporu s právními předpisy znemožněním toho, aby se žalovaná odpovídajícím způsobem podílela na hospodaření se společnou věcí, jelikož záměr provádět opravy jí pouze oznámili dopisem, jímž jí zároveň zamezili přístup do některých místností. Toto chování žalobců pak žalovanou přimělo prodat žalobkyni b) svůj podíl, přičemž za vstřícný lze považovat naopak postup žalované, jež dodatkem ke kupní smlouvě odložila splatnost kupní ceny, ačkoliv mohla již bez uzavření dodatku požadovat po žalobkyni b) smluvní pokutu. Nárok na smluvní pokutu žalovaná uplatnila až v rámci tohoto řízení jako kompenzační námitku po nedodržení ani posunutého termínu splatnosti. Za těchto okolností shledal soud požadovaný nárok žalobců v rozporu s dobrými mravy a žalobu v plné výši zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 10. 2009, č. j. 28 Co 339/2009-191, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž byla žaloba zamítnuta co do povinnosti žalované zaplatit žalobcům každému zákonný úrok z prodlení z částky 120.000,- Kč za dobu od 1. 5. 2007 do 18. 7. 2007, a řízení v této části zastavil (výrok I.), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) 90.453,84 Kč a žalobkyni b) 90.453,84 Kč s příslušenstvím (výrok II.), ve zbývající části výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve správném znění tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci a) 29.546,16 Kč a žalobkyni b) 29.546,16 Kč s příslušenstvím (výrok III.), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.) i o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok V.). Odvolací soud byl toho názoru, že v projednávané věci není dán žádný extrémní rozpor mezi právem a mravním řádem, jenž by umožňoval považovat uplatňované právo žalobců za rozporné s dobrými mravy. Délka dědického řízení byla ovlivněna jednáním všech účastníků, pečovala-li žalovaná o předmětné nemovitosti, činila tak především kvůli sobě, neboť právě ona tyto nemovitosti užívala. Požadavek na úhradu investic do nemovitostí mohla uplatnit vůči žalobcům, případně se mohla domáhat jejich zohlednění v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví nebo v řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení vzniklého žalobcům na její úkor, což zčásti učinila v rámci tohoto řízení v podobě námitky započtení. Neuznali-li žalobci investice do nemovitosti realizované za prostředky žalované či prostředky náležící do společného jmění žalované a zůstavitele v dědickém řízení, měla žalovaná možnost domáhat se svých práv u soudu. Rovněž dopis oznamující záměr žalobců provádět opravy na domě, ač odporující ustanovení §139 obč. zák., je pouze snahou žalobců řešit vztahy týkající se užívání nemovitosti, žalobci navíc k postupům uvedeným v dopise nepřistoupili a dohodli se žalovanou na odprodeji jejího podílu žalobkyni b). Z uvedeného je zřejmé, že žalobci se nedopustili ničeho, pro což by jim mohla být odepřena soudní ochrana jejich práv. Užíváním věci žalovanou nad rámec jejího spoluvlastnického podílu jí vzniklo bezdůvodné obohacení, jež je povinna vydat žalobcům. Výši tohoto obohacení je třeba stanovit podle výše nájemného obvyklého v daném místě a čase, konkrétní výši soud určil volnou úvahou podle §136 o. s. ř., vycházeje z vyjádření realitních kanceláří. Odvolací soud přitom přihlédl k tomu, že v období od 1. 5. 2005 do 31. 1. 2007 nemovitosti užívala výlučně žalovaná, zatímco v období od 1. 2. 2007 do 1. 5. 2007 je částečně užívala i žalobkyně b) uložením svých věcí v altánu, a částku obohacení v tomto rozsahu poměrně snížil. K námitce žalované, že nemovitosti se dostaly do podílového spoluvlastnictví účastníků až právní mocí usnesení o dědictví, soud odkázal na §460 obč. zák., z nějž vyplývá, že nemovitosti byly nabyty do spoluvlastnictví již okamžikem smrti zůstavitele. Neopodstatněným bylo shledáno i tvrzení žalované o promlčení nároku žalobců, jelikož domáhali-li se žalobci vydání obohacení za dobu od 1. 5. 2005 do 1. 5. 2007 žalobou podanou u soudu dne 23. 4. 2007, nedošlo k uplynutí ani objektivní ani subjektivní promlčecí doby předpokládané §107 obč. zák., neboť pro stavění běhu promlčecí doby je v souladu s §112 obč. zák. rozhodný den uplatnění žaloby u soudu a nikoliv její doručení žalované straně (zde dne 18. 7. 2007). V řízení byly dále vzájemně započteny nároky žalobkyně b) i žalované týkající se smluvní pokuty ve výši 50.000,- Kč za porušení povinností vyplývajících z kupní smlouvy žalovanou i žalobkyní b). Soud shledal důvodnou i námitku započtení vznesenou žalovanou, jíž uplatnila své právo na poměrnou úhradu daně z nemovitosti a na náhradu nákladů spojených s údržbou domu v rozsahu, v jakém se tyto náklady týkaly oprav domu a v jakém nárok na jejich vydání nebyl promlčen, popřípadě v rozsahu, v jakém nebyla námitka promlčení vznesena, a o tuto částku (1.046,16 Kč) snížil výši přiznaného bezdůvodného obohacení pro každého z žalobců z částky 91.500,- Kč na 90.453,84 Kč. Ve zbytku požadované částky (tj. 29.546,16 Kč každému) žalobu zamítl. S ohledem na to, že dnem následujícím po doručení žaloby (tj. 19. 7. 2007) se žalovaná dostala do prodlení, přiznal soud od tohoto data žalobcům právo na úrok z prodlení v zákonné výši, přihlédl přitom k tomu, že žalobci vzali se souhlasem žalované žalobu zpět v části týkající se zákonného úroku z prodlení za dobu od 1. 5. 2007 do 18. 7. 2007, rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil.
Proti uvedenému rozhodnutí (všem jeho výrokům) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost je podle ní dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka především odmítla závěr odvolacího soudu, že se v projednávané věci nejedná o extrémní rozpor práva s dobrými mravy. Zdůraznila, že sama prováděla péči o nemovitosti a hradila náklady s tím spojené, žalobci naopak vůbec neplnili svou povinnost spoluvlastníků se o věc starat. Investice do rekonstrukce nemovitosti, realizované za prostředky ze společného jmění dovolatelky a zůstavitele, přitom nemohla uplatnit u soudu ve zvláštním řízení, jak uvedl odvolací soud, neboť již v dřívějším řízení o vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem mezi zůstavitelem a původní spoluvlastnicí V. P. vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 130/98 byl nárok na poměrnou úhradu provedených oprav považován za promlčený. Nabyli-li žalobci nemovitosti značně zhodnocené přičiněním žalované a jejího zesnulého manžela, odmítli-li k této skutečnosti přihlédnout a v dědickém řízení investice uznat a požadují-li přitom po žalované vydání bezdůvodného obohacení za užívání části těchto nemovitostí, je jejich jednání v rozporu s dobrými mravy. Nemorálnost jednání žalobců je podle dovolatelky zvlášť zřejmá i z toho, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 49/2003, v němž se původní spoluvlastnice týchž nemovitostí V. P. domáhá po žalobcích i žalované jako právních nástupcích zůstavitele vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zůstaviteli a jeho manželce (současné žalované) užíváním celých předmětných nemovitosti před vypořádáním podílového spoluvlastnictví, uplatňují současní žalobci rovněž námitku rozporu s dobrými mravy zdůvodněnou tím, že nárok na náhradu investic provedených zůstavitelem a jeho manželkou do nemovitosti nemohl být s ohledem na uplynutí promlčení doby úspěšně uplatněn v rámci řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Dovolatelka dále vyslovila nesouhlas s hodnocením výpovědí svědkyň A. C. a J. B. odvolacím soudem. Uvedla-li ve své výpovědi svědkyně C., že žalobci žalovanou požádali o vyklizení nemovitostí již v roce 2004, nelze z tohoto dovodit - tak jak učinil odvolací soud - zájem žalobců o nakládání s nemovitostmi, ale pouze jejich úmysl získat nemovitosti do svého spoluvlastnictví, žalovanou vyplatit a zamezit jí do budoucna v užívání nemovitostí. O užívání nemovitostí přitom projevila zájem pouze žalobkyně b), a to až svým dopisem ze dne 19. 1. 2007. Navíc i v případě, že by byl svědeckou výpovědí A. C. prokázán zájem žalobkyně b) o užívání nemovitostí již v roce 2004, nebyl by jí prokázán její zájem o užívání nemovitostí v rozhodném období, za které je obohacení požadováno. V řízení naopak nebylo prokázáno, že by v tomto období žalobci projevili vůli nemovitosti užívat. Skutečnost, že by žalobci vyzvali žalovanou, aby jim umožnila užívání nemovitostí, se nepodává ani z výpovědi svědkyně Bažantové. Za nesprávný považuje dovolatelka rovněž způsob stanovení výše bezdůvodného obohacení soudem, jenž za tímto účelem nenechal vypracovat znalecký posudek, ale určil výši bezdůvodného obohacení volnou úvahu podle §136 o. s. ř. pouze na základě zpráv tří realitních kanceláří, volná úvaha přitom nebyla na místě, jelikož tu lze učinit pouze, lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. S ohledem na uvedené navrhla dovolatelka, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření obsáhlou argumentací odmítli opodstatněnost tvrzení dovolatelky a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, popřípadě zamítl, a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Ačkoliv dovolatelka uvedla, že se dovolává proti rozsudku odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání vyplývá, že dovolání směřuje pouze proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobě částečně vyhověno, a proti níž je tedy přípustnost dovolání dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností námitek nastolených k dovolacímu přezkumu. Dovolatelka zpochybňuje především správnost závěru odvolacího soudu, že v dané věci není dán takový rozpor mezi právem a dobrými mravy, pro něž by bylo možno odepřít výkon práva žalobců. Je třeba připomenout ustálené závěry soudní praxe vymezující pojem dobrých mravů jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 8/1997, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1998), obdobně v závěru obsaženém v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14, svazek 10/1998), byl za dobré mravy označen souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Považuje-li dovolatelka tuto hypotézu naplněnou okolností, že předmětnou nemovitost zhodnotila investicemi ze společného jmění svého a zůstavitele, které však žalobci odmítli v dědickém řízení uznat a které dovolatelka považuje za promlčené, nelze toto její tvrzení bez dalšího shledat opodstatněným. Byly-li prostředky ve společném jmění žalované a zůstavitele vynaloženy na investice do nemovitosti (případně spoluvlastnického podílu zůstavitele na předmětné nemovitosti) ve výlučném vlastnictví zůstavitele, vznikla v souladu s ustanovením §149 odst. 2 obč. zák. ke dni zániku manželství povinnost právních nástupců zůstavitele nahradit to, co ze společného majetku manželů bylo vynaloženo na ostatní majetek zůstavitele. S ohledem na spornost těchto pohledávek v dědickém řízení, v němž bylo společné jmění manželů vypořádáváno, nebylo o nich rozhodnuto v usnesení o dědictví, nic však dovolatelce nebránilo domáhat se svých práv zvláštní žalobou v souladu s ustanovením §175l odst. 1, §175k odst. 3 a §175y o. s. ř. Uvádí-li dovolatelka, že se soudní ochrany svých práv nedomáhala ve zvláštním řízení, neboť „nárok již byl dávno promlčen“, pak zcela pomíjí ustanovení §114 obč. zák., z nějž vyplývá, že promlčecí doba mezi manžely nepočíná ani neběží. Odkaz dovolatelky na řízení, v němž byly vypořádávány nároky mezi zůstavitelem a původní spoluvlastnicí a v němž byly zmíněné nároky shledány promlčenými, přehlíží odlišný charakter těchto nároků (nehledě na možnou nesprávnost daného závěru, jež však není předmětem právního posouzení v tomto řízení). Zatímco v uvedeném řízení šlo - jak lze usuzovat z obsahu dovolání - o vypořádání původních podílových spoluvlastníků, pohledávka dovolatelky by se v tomto případě opírala o právo manželky mající při zániku společného jmění manželů nárok na uhrazení toho, co bylo ze společného jmění manželů vynaloženo na ostatní (osobní) majetek zůstavitele. Pokud tedy dovolatelka nevyužila možnosti domáhat se řádné ochrany svých práv, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalobců a dovozovat rozpornost jejich jednání s dobrými mravy. Bylo by podstatným narušením právní jistoty, pokud by pouhé neuplatnění práv jednoho účastníka bez dalšího bránilo z důvodu rozpornosti s dobrými mravy úspěšnosti žaloby druhé strany sporu směřující proti této osobě. Takový postup by zároveň představoval narušení jednoho ze základních předpokladů fungování soukromého práva, dle nějž fyzické i právnické osoby mají sami aktivně usilovat o ochranu svých práv právními prostředky. Obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt) vyžaduje od každého pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3372/09). Řídili-li se žalobci na rozdíl od dovolatelky touto zásadou, není důvodu jejich jednání považovat za natolik společensky nežádoucí, aby je bylo možno pokládat za porušující základní společenské normy představující dobré mravy ve výše uvedeném pojetí. Navíc lze podotknout, že i na straně žalobců došlo k promlčení části jejich práva na vydání bezdůvodného obohacení tím, že se svého práva počali domáhat až v roce 2007, což zřejmě zohlednili ve své žalobním návrhu, požadovali-li obohacení pouze za období, za něž doposud neuplynula promlčecí doba, a i na ně tedy dopadl nepříznivý vliv běhu času na vymahatelnost práv. Upozorňuje-li dovolatelka na to, že výlučně ona hradila náklady vynakládané na správu domu a o nemovitosti pečovala, ačkoliv to bylo povinností všech spoluvlastníků, přehlíží, že jednotlivými položkami představujícími její výdaje se správou domu se zabýval již odvolací soud a v části, v jaké byly tyto náklady shledány skutečně vynaloženými na společnou nemovitost a nepromlčenými, byly započteny oproti nároku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelce tedy nebylo upřeno právo započítat náklady se správou nemovitosti vůči spoluvlastníkům, a není tak důvod v jejich vynaložení navíc spatřovat rozpor s dobrými mravy. Bylo-li právo na zaplacení některých nákladů shledáno promlčeným, lze odkázat na výše uvedené závěry týkající se potřeby včasného hájení práv, neboť i v tomto případě k těmto nákladům nemohlo být přihlédnuto pro nevčasnou aktivitu žalované. Uvádí-li dovolatelka na podporu svých tvrzení skutečnost, že žalobci v obdobném řízení vznesli námitku rozporu s dobrými mravy jako svou obranu proti požadavku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu, protože nemohou kvůli promlčení uplatnit námitku započtení nákladů na investice do nemovitosti, pak je především třeba upozornit, že jde o nové tvrzení, jež nelze v dovolacím řízení uplatňovat (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.), a k němuž tudíž dovolací soud nemůže přihlížet. Nadto lze říci, že ač by toto jednání bylo možno považovat ze strany žalobců za účelové, tak přesto by s ohledem na potřebu hodnotit rozpor s dobrými mravy nikoliv podle subjektivního názoru jednotlivce ale podle hodnocení celospolečenského a objektivizovaného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4485/2007) ani tato skutečnost nemohla zvrátit výše uvedené úvahy o absenci rozporu jednání žalobců s dobrými mravy v projednávané věci. Dovolatelce se tedy svými argumenty nepodařilo vyvrátit závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy.
Za důvodnou nelze považovat ani námitku směřující proti závěru odvolacího soudu učiněnému na základě výpovědí svědkyň J. B. a A. C., jenž se týkal okamžiku, kdy žalobci projevili zájem o užívání nemovitostí. Vznik bezdůvodného obohacení je objektivní stav, není rozhodující subjektivní vůle zúčastněných osob, ale objektivně nastalé okolnosti. K otázce vzniku bezdůvodného obohacení mezi spoluvlastníky Nejvyšší soud přitom již dříve ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, čís. 11/2004, str. 416, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008) uvedl, že obohacení vzniká za situace, kdy existující poměry, rozhodnutí nebo dohoda spoluvlastníků neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci jeho práva (nevyplývá-li z dohody spoluvlastníků něco jiného) v odpovídajícím rozsahu. Není tedy rozhodující, zda a kdy žalobci začali usilovat o to, aby mohli nemovitosti fakticky spoluužívat, ale kdy byly naplněny výše uvedené předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení mezi spoluvlastníky. Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na těchto závěrech, nehledě na to, že se v rámci svých skutkových zjištění zabýval i tím, kdy byla žalovaná vyzvána k přenechání nemovitostí (popřejí části) žalobcům, nelze předestřené námitce přiznat důvodnost, jelikož se nevztahuje ke zjištění, z něhož by odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Svou další námitkou dovolatelka vyjádřila nesouhlas se způsobem určení výše bezdůvodného obohacení volnou úvahou ve smyslu §136 o. s. ř. na základě vyjádření realitních kanceláří, ačkoliv ke zjištění výše bezdůvodného obohacení měl být vypracován znalecký posudek. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil potřebu zjišťovat při posuzování otázky výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním věci bez právního důvodu nájemné v místě a čase obvyklé za užívání obdobné věci. S ohledem na to, že v některých případech není možné dospět k přesně určitelné částce, připustil, že výslednou výši bezdůvodného obohacení je třeba určit na základě finančního ocenění nabytého prospěchu volnou úvahou podle §136 o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 314, svazek 3/2001). Ač podkladem pro posouzení tohoto prospěchu může být znalecký posudek, není vyloučeno, aby jím byla vyjádření realitních kanceláří, shledá-li je odvolací soud hodnověrnými a majícími dostatečnou vypovídací hodnotu (ke zprávě realitní kanceláře jako možnému podkladu pro určení výše bezdůvodného obohacení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 84/99), zvláště pak nevyužily-li strany možnosti vyjádřit v řízení svými důkazními návrhy názor, že za vhodný způsob zjištění výše obohacení považují znalecký posudek, jak tomu bylo v tomto případě, a nijak nezpochybňovaly relevantnost údajů obsažených ve vyjádřeních realitních kanceláří (což ostatně nečiní ani ve svém dovolání). Ani tímto tvrzením tedy nemůže být naplněn dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž tato námitka dle svého obsahu směřuje, neboť tímto důvodem lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1993/99).
Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti i k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), žádné však neshledal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 27.365,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, a §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 33.198,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. listopadu 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu