ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1895.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1895/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce J. P ., za účasti: 1) M. D ., zastoupené Mgr. Petrem Melicharem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Fritzova 2, 2) P. P ., 3) J. P ., 4) Zemědělského družstva Biskupice , IČ: 00140198, se sídlem v Radkovicích 114, zastoupeného JUDr. Milanem Nováčkem, advokátem se sídlem v Budišově, Kamenná 27, 5) Pozemkového fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o žalobě na znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 22/2008, o dovolání žalobce a účastnice 1) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2009, č. j. 18 Co 327/2008 – 151, takto:
I. Dovolání účastnice 1) se odmítá.
II. Řízení o dovolání žalobce se zastavuje .
III. Žalobce a účastnice 1) jsou povinni zaplatit jako náhradu nákladů dovolacího řízení účastníkovi 4) každý částku ve výši 930,- Kč, celkem tedy 1860,- Kč, k rukám JUDr. Milana Nováčka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem, účastnicí 1) a účastníky 2), 3) a 5) nemá nikdo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 24. 6. 2008, č. j. 8 C 22/2008 – 121, rozhodl tak, že ve výroku I. zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že žalobce, M. D., P. P. a J. P. jsou vlastníky nemovitostí blíže identifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku (dále též „předmětné nemovitosti“), a aby tak bylo nahrazeno rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči, okresního pozemkového úřadu ze dne 5. 8. 2002, č. j. 3150/72.9/2002/PU – Ša. Ve výrocích II. a III. pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce a účastnice 1) rozhodl odvolací soud v záhlaví označeném usnesení tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil, pouze ve výroku II. jej změnil tak, že účastníkovi 4) nepřiznal náhradu nákladů řízení. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce a účastníci 1), 2) a 3) se u správního orgánu domáhali obnovy vlastnického práva k předmětným (zemědělským) nemovitostem s odůvodněním, že jako původní spoluvlastníci těchto nemovitostí je převedli kupní a darovací smlouvou ze dne 24. 10. 1984 Jednotnému zemědělskému družstvu Družba v Biskupcích, přičemž k uzavření těchto smluv došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Odvolací soud dospěl k závěru, že závěry soudu prvního stupně o skutkovém stavu věci jsou správné. I když takto zjištěný skutkový stav neumožňuje učinit soudem prvního stupně vyslovený právní závěr, že smlouva o převodu nemovitostí ze dne 24. 10. 1984 byla vlastníky nemovitostí uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, pro rozhodnutí o žalobě nebylo nutno se touto otázkou dále zabývat. Ze zjištěného stavu věci je zřejmé, že nebyla naplněna podmínka tísně při uzavírání kupní, resp. darovací smlouvy, na straně převodců. K naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) totiž musí být současně splněna i druhá skutečnost, a to že kupní smlouva byla uzavřena v tísni. K naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. je pak danost tísně při uzavření darovací smlouvy podmínkou jedinou. Stav tísně při uzavírání kupní a darovací smlouvy ze dne 24. 10. 1984 nebyl dán. Nebylo prokázáno, že by převodci byli v dispozici s předmětnými nemovitostmi omezováni represivní politikou státu vycházející z politického nátlaku spojeného s obdobím let 1948 až 1989.
Proti tomuto rozsudku podali žalobce a účastnice 1) dne 16. 9. 2010 dovolání, přičemž nebyli zastoupeni advokátem. Proto je soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 3. 2010 vyzval, aby si do sedmi dnů od doručení tohoto usnesení zvolili právního zástupce z řad advokátů a aby jeho prostřednictvím podali řádné dovolání. Toto usnesení bylo oběma doručeno dne 26. 3. 2010. Dne 1. 4. 2010 bylo soudu doručeno dovolání účastnice 1) sepsané a podepsané advokátem.
Žalobce naproti tomu výzvě soudu prvního stupně ze dne 22. 3. 2010 nevyhověl. Podle §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) platí, že dovolatel musí být v dovolacím řízení zastoupen advokátem nebo v rozsahu zákonem stanoveného oprávnění též notářem. Podle §241b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. platí, že není-li splněna podmínka uvedená v §241 o. s. ř., postupuje se obdobně podle §104 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud tedy postupoval podle §104 odst. 2 o. s. ř. a dovolací řízení ve vztahu k žalobci zastavil.
Účastnice 1) ve svém dovolání sepsaným advokátem uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Správní orgán v restitučním řízení nashromáždil důkazy svědčící o tísni, při svém rozhodování je však zcela přehlédl a nijak je nezohlednil. Jedná se zejména o výpověď svědka D. či svědka J. Vzal-li by správní orgán tyto výpovědi v potaz, pak by dospěl k závěru o naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. h) a k) zákona č. 229/1991 Sb. Otázka posuzování tísně jakožto podmínky pro naplnění restitučního nároku je soudy nahlížena rozdílně, a proto je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Účastnice 1) navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník 4) k dovolání uvedl, že řízení před správním orgánem, tak jako i řízení před soudy obou stupňů proběhlo zcela v souladu se zákonem. Dokazování bylo důkladné, objektivní a zcela správně bylo konstatováno, že v dané věci nebyl dán restituční titul ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) a §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. V dovolání se neuvádí žádné nové skutečnosti a ani není prokázáno, k jakému pochybení ze strany soudů mělo dojít. Nelze akceptovat, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Účastník 4) navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání účastnice 1) rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatelka v podstatě neformuluje žádnou právní otázku, natož pak otázku zásadního významu, jíž by se měl dovolací soud v daném řízení zabývat. Pro založení přípustnosti dovolání není dostačující obecný poukaz na nejednotnost „posuzování tísně jakožto podmínky pro naplnění restitučního nároku“ v rozhodovací činnosti soudů, aniž by bylo současně uvedeno, v čem dovolatel nejednotnost spatřuje, případně jak se tato diformita projevuje ve vztahu k souzenému sporu.
Dovolání v daném případě obsahuje blíže specifikované argumenty jen ve vztahu k průběhu dokazování před správním orgánem. Tyto argumenty se navíc upínají jen k výsledku hodnocení důkazů, jež správní orgán provedl a z nichž vyvodil určitá skutková zjištění. Tím dovolatelka ve skutečnosti naplňuje pouze dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), k němuž však za stávajících procesních okolností nemůže dovolací soud přihlížet (viz výše).
Dovolací soud tedy neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání účastnice 1) jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §245, §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 2 a 3 o. s. ř.
Účastníkovi 4) vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.250,- Kč (srov. §11, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 310,- Kč, celkem tedy ve výši 1.860,- Kč. Žalobce, jenž zavinil, že ve vztahu k němu bylo dovolací řízení zastaveno, a účastnice 1), jejíž dovolání bylo odmítnuto, jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení každý z jedné poloviny (tedy ve výši 930,- Kč) zaplatit k rukám advokáta, jenž účastníka 4) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Účastníkům 2), 3) a 5) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, a proto dovolací soud rozhodl tak, že žádný z nich nemá vůči žalobci či účastnici 1) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu