ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2037.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2037/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně E. H. , zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) Ing. A. Z. , zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o určení vlastnického práva k pozemkům a určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 10 C 126/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2009, č. j. 28 Co 193/2009-151, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2009, č. j. 28 Co 193/2009-151, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací ve věci samé (výrocích I, II a III) potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 10. 2008, č.j. 10 C 126/2007-98, jímž tento soud zamítl žalobu o určení, že vlastníkem pozemků stav. parc. č. 58/2, stav. parc. č. 58/3 a parc. č. 66/1 v katastrálním území J. je Česká republika a správcem Pozemkový fond České republiky, a o určení neplatnosti smluv o bezúplatném převodu označených parcel, uzavřených mezi žalovaným 1) a žalovaným 2) dne 22. 6. 2005 (jde-li o stav. parcely č. 58/2 a 58/3), resp. 9. 5. 2005 (parc. č. 66/1). Rozsudek změnil pouze ve výroku IV, o náhradě nákladů řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
Po zopakování a doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že žalobkyně má nárok na převod náhradních pozemků podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě), který nabyla děděním po zůstaviteli J. J. (zemř. 27. 4. 1997) jako oprávněné osobě, jíž nemohly být vydány v rozhodné době odňaté pozemky z důvodu jejich zastavěnosti podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. K uspokojení nároku na převod náhradních pozemků žalobkyně požádala Českou republiku-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových i žalovaného 1) o převod shora označených pozemků ve vlastnictví státu a ve správě žalovaného 1) do svého výlučného vlastnictví; tento její návrh nebyl označenými subjekty akceptován. Smlouvami ze dne 9. 5. 2005 a 22. 6. 2005 pak žalovaný 1) převedl pozemky do vlastnictví žalovaného 2) k uspokojení jeho restitučního nároku s odkazem na ustanovení §18a zákona o půdě, který žalovaný 2) získal na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 4. 1. 2005 s postupitelem M. J.
Při právním posouzení věci se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že na určení neplatnosti převodních smluv uzavřených mezi žalovanými žalobkyně nemá naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), jelikož otázka platnosti smlouvy má ve vztahu k určení vlastnictví povahu otázky předběžné. Na rozdíl od soudu prvního stupně – který posoudil vlastnickou žalobu i po stránce věcné – odvolací soud uzavřel, že ani na určení vlastnického práva České republiky k předmětným pozemkům žalobkyně naléhavý právní zájem nemá. Řídil se tím, že žalobkyně není účastníkem právního vztahu založeného smlouvou, jíž neplatnost napadá, a vyhovění žalobě o určení vlastnictví nemůže mít příznivý dopad na její právní postavení, neboť neprokázala, že by měla přednostní právo na převod předmětných pozemků jako pozemků náhradních k uspokojení restitučního nároku podle §11 odst. 2 zákona o půdě. Vycházel přitom ze zjištění, že ke dni účinnosti zákona o půdě pozemky neměly charakter zemědělských nemovitostí ve smyslu §1 odst. 1 tohoto zákona, které by mohly být ve správně žalovaného 1) a ten je proto nemohl převádět jako náhradní pozemky do vlastnictví oprávněných osob ani podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiného osoby a změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“). Ovšem i při závěru opačném, připustíme-li zemědělský charakter pozemků, nelze pozemky převést přednostně žalobkyni, jelikož k takovému postupu nejsou splněny podmínky uvedené v ustanovení §11a odst. 2 věty druhé zákona č. 95/1999 Sb. (správně zákona o půdě) ani podle §11a odst. 11 téhož zákona a pozemky mohou být převáděny pouze na základě veřejné nabídky Pozemkového fondu zájemcům, postupem podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. V něm je úspěch žalobkyně v konkurenci s ostatními možnými uchazeči nejistý a za tohoto stavu „nelze vnucovat vlastnictví k předmětným pozemkům státu“. Docházeje k závěru o absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na obou žádaných určením se proto odvolací soud otázkami platnosti smluv a vlastnictví již věcně nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V otázce jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm v dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Především zpochybňovala závěr odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu na žádaném určení neplatnosti uzavřených smluv i na deklarování vlastnického práva státu k předmětným pozemkům. Dovozovala, že zvláštní povaha smluv o převodu pozemků z vlastnictví státu, jejichž uzavření je výsledkem nabídkového řízení, jakož i požadavek právní jistoty a její specifické postavení jako oprávněné osoby jsou pádnými důvody, pro které má naléhavý právní zájem jak na určení neplatnosti uzavřených převodních smluv, tak i vlastnického práva státu k pozemkům. Tvrdila, že takové určení může významně ovlivnit i její právní postavení a umožní jí, aby se znovu ucházela o převod předmětných pozemků. Současně namítala, že převodem pozemků jiné osobě, žalovanému 2), bylo porušeno její přednostní právo podle §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. Na existenci naléhavého právního zájmu na žádaném určení usuzovala i z širšího hlediska, poukazujíc na celospolečenský zájem na hospodárném nakládání státu se svěřeným majetkem a na rovném přístupu osob v jeho nabytí. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Žalovaný 2) označil rozsudek odvolacího soudu ve výroku za správný. Ačkoliv se s jeho důvody plně neztotožnil, závěry odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na žádaném určení pokládal za správné. Tvrdil, že pokud předchůdci žalobkyně nebyly předmětné pozemky vráceny rozhodnutím pozemkového úřadu z důvodu jejich zastavěnosti, nemohou být žalobkyni převedeny do vlastnictví jako pozemky náhradní. Pozemky měly původně zemědělský charakter a byly ve správě žalovaného 1), který je podle zákona o půdě, jinak postupem upraveným zákonem č. 95/1999 Sb., převedl právoplatně do vlastnictví žalovaného 2). Tento žalovaný proto označil dovolání za nepřípustné a navrhl, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§237 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství (§237 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.).
Pro úvahu, je-li rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím či měnícím, je rozhodující nikoliv to, jak jej odvolací soud označil a zda formálně rozhodl podle ustanovení §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §220 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně (srov. též odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 47/1998 a 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva proto, že odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně - dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na žádaném určení naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o. s. ř.), je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu (k tomu srovnej i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 224/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12/2003, pod pořadovým číslem 210) a dovolání proti němu je tudíž přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Naproti tomu proti výrokové části rozsudku o určení neplatnosti převodních smluv, kde soudy obou stupňů při posouzení otázky naléhavého právního zájmu dospěly k závěrům totožným, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li v této otázce rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam; tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soud právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným odvolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož vady řízení, k nimiž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v žalobkyní nastolené otázce existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení vlastnického práva i na určení platnosti uzavřených převodních smluv (v posléze uvedeném případě již z hlediska posouzení přípustnosti dovolání).
Odvolací soudu správně poukázal na ustálenou judikaturu obecných soudů, jež zastává názor, že naléhavý právní zájem žalobce na žádaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho postavení stalo nejistým (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21). Přitom obecně platí, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2001).
V judikatuře Nejvyššího soudu se však konstantně uplatňuje názor, že je-li žalobou na určení neplatnosti právního úkonu zpochybňována platnost smlouvy, která byla (či měla být) uzavřena na základě některé z forem výběrového řízení, tedy za nároku na jistou transparentnost projednání nabídek, žalobce naléhavý právní zájem na žádaném určení nepostrádá (v případě tvrzeného porušení pravidel obchodní veřejné soutěže srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Odon 8/1996, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 60, ročník 1998; u nabídkového řízení při převodu obecního majetku rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn 2 Cdon 824/1997, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/2001). Stejný názor Nejvyšší soud uplatnil i při posuzování platnosti smluv o převodu náhradních pozemků oprávněným osobám podle §18a zákona o půdě, kdy uzavírá, že „rozsudek, kterým je určena neplatnost smlouvy uzavřené s jiným zájemcem, může být podkladem k tomu, aby se neúspěšný zájemce mohl znovu domáhat práv, jež mu porušením pravidel výběrového řízení byla upřena“ (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1308/2010, veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tento závěr lze pak vztáhnout i na žaloby o určení vlastnického práva k majetku státu, který byl předmětem zpochybňovaného převodu. Žaloba o určení neplatnosti smlouvy a vlastnického práva ke státem převáděnému majetku však nemůže být používána jako prostředek kontroly občanů při nakládání se státním majetkem; žalobce může mít naléhavý právní zájem na žádaném určení jen tehdy, jestliže tvrdí a prokazuje, že byl dotčen na svých subjektivních právech vyplývajících z práva soukromého (mutatis mutandis srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4365/2009, jež řeší podobnou otázku při hospodaření s obecním majetkem).
O případ zásahu do soukromoprávní sféry žalobkyně jde přitom i v posuzované věci, ve které žalobkyně tvrdí, že jako oprávněná osoba (dědic nároku) projevila zájem o převod předmětných náhradních pozemků jako náhradních pozemků k upokojení svého restitučního nároku, na který nebyl brán zřetel, zatímco obdobný nárok žalovaného 2), který získal restituční nárok jako postupník (§33a odst. 1 zákona o půdě), došel uspokojení a podle tvrzení žalobkyně se tak stalo postupem, který zákonu odporuje. Rozsudek, jímž by totiž byla deklarována neplatnost smluv a zachováno vlastnického právo státu k převáděným pozemkům může ovlivnit právní postavení žalobkyně již tím, že ji znovu poskytne možnost ucházet se o převod předmětných pozemků, byť v konkurenci i s jinými uchazeči v nabídkovém řízení i tehdy, není-li její právo na převod pozemků přednostní povahy, jak uzavírá odvolací soud. Činí-li současně závěr, že s pozemky nebyl žalovaný 1/ oprávněn nakládat, jelikož nejde o nemovitosti podřaditelné nemovitostem uvedeným v ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě (v době nabytí jeho účinnosti; 24. 6. 1991), jde o závěr předčasný, při němž odvolací soud přehlíží, že za majetek uvedený v §1 odst. 1 zákona o půdě je považován i majetek, který byl k tam uvedeným účelům užíván v době odnětí vlastnického práva (srov. §30 zákona o půdě) a ze skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom vyplývá, že i tyto pozemky byly spravovány Pozemkovým fondem České republiky (§17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), který je převedl na žalovaného 2/ smlouvami, jejichž platnost žalobkyně napadá.
Jelikož dovolacímu přezkumu je otevřena pouze otázka naléhavého právního zájmu na žádanému určení vlastnického práva a neplatnosti převodních smluv ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., kdy se odvolací soud nezabýval žalobou po stránce věcné, nemůže ani Nejvyšší soud předjímat, zda žalovanými uzavřené smlouvy jsou neplatné či nikoliv a který subjekt je vlastníkem předmětných pozemků, resp. zda jde o pozemky způsobilé k převodu oprávněným osobám za jim nevydané (odňaté) pozemky a zda žalobkyně i v konkurenci s jinými uchazeči o převod těchto pozemků může být najisto úspěšná. K otázce právního režimu smluv o převodu náhradních pozemků uzavřených mezi oprávněnými osobami (případně osobami, která získaly restituční nárok jeho postoupením; §33a odst. 1 zák. o půdě) a Pozemkovým fondem České republiky dovolací soud pouze odkazuje na již v minulosti nastoupenou judikatorní linii, podle které je platnost převodu zapotřebí posuzovat nejenom podle relevantních ustanovení zákona o půdě, nýbrž i podle zákona č. 95/1999 Sb., který poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám začlenil do systému převodů, v zákoně uvedených, jak výslovně plyne i z ustanovení §1 odst. 2 písm. a) tohoto zákona (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, ročník 2008, pod pořadovým č. C 5293).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že rozsudek odvolacího soudu - založený pouze na závěru o absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na žádaném určení neplatnosti smluv a vlastnického práva - správný není; proto jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 části věty za středníkem, §243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právním názorem Nejvyššího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán. V novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 13. července 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu